Rozhovor s Julianem Barnesem

Ladislav Verecký: Pokud sdělovací prostředky nelžou, Británie právě ztratila   Hongkong. Necítíte v nějakém imperiálním koutku své duše bolest?

Julian Barnes: Vůbec mě nermoutí, že jsme přišli o všechny ty državy. I to, že se naše stoly přestaly tolik prohýbat, se dá vydržet. Vadí mi něco úplně jiného.

A to?

Obávám se, že Británie dosud nenalezla svou novou roli. Svou současnou identitu. Možná je to jen iluze, že by nějakou roli měla mít. Tak či onak se cítí zaskočená, protože ji v minulosti vnější okolnosti nenutily měnit tvář. Připomíná mi výstřední ženu, která se v životě dvakrát, třikrát rozvedla. Británie přišla o kolonie. Ztratila výsadní vztahy s USA. I tradiční členské země britského společenství se k ní otáčejí zády. A ona tu stojí a říká si: Co teď budu dělat? Patřím do Evropy? Nepatřím tam? A snaží se předstírat, že ano.

Přitom je pořád svým způsobem přitažlivá. Má docela dobré hospodářství, slušnou životní úroveň, vytříbený smysl pro společenský řád a pro spravedlnost...

Když mluvíte o starém kontinentu, tváříte se poněkud rozpačitě. Vás asi myšlenka sjednocené Evropy nenaplňuje nadšením.

Mám z ní smíšené pocity. Pokud skutečně napomůže tomu, že Německo přestane podnikat ty své pravidelné invaze do Francie, pak je to dobrá věc. Ale vážně. Vždycky jsem věřil v ekonomiku sjednocené Evropy. Na vnitřní a zahraniční politiku takového soustátí však nevěřím. Přitom jsem dítě studené války, kdy byla idea silné Evropy jakožto protiváhy Spojených států velice živá.

Co vám na Unii vadí nejvíc?

Nijak zvlášť mě neuklidňuje představa, že čím dál víc záležitostí budou řídit bankéři z Německa. Za vůbec zrůdnou pak považuji myšlenku postupného a naprostého sjednocování všemožných norem. Nerad bych se dožil chvíle, kdy bych musel jezdit vpravo. A má snad malý výrobce plísňového sýra někde na zapadlé farmě ve Skotsku postupovat podle bruselských receptů? Kdo určí, jak velká má být hostie a co má obsahovat?

Přiznám se rovněž, že si nejsem jist, zda jsem nadšený plánovaným sjednocením právních norem. Asi jsem spíš pro rozmanitost. Chceš holdovat měkkým drogám? Odstěhuj se do Holandska. Chceš zavraždit svou notoricky nevěrnou ženu a dostat nízký trest? Odstěhuj se s ní do jižní Itálie.

A kdo by se měl odstěhovat do Velké Británie?

Ten, kdo chce nad sebou cítit jen minimální dohled státu.

Říkal jste, že vám rozpad britské říše nevadí. A co vaši krajané? Jak nesli onen poválečný vývoj, během nějž se z librové bankovky stala mince a britský pas získala záplava přistěhovalců, jejichž pleť rozhodně není bílá?

Vcelku statečně. Ještě v sedmdesátých letech je představa, že se britským velvyslancem ve Švýcarsku stane mulat, opravdu děsila. Nyní jsou připraveni.

Na kontinentu se přitom rasismus stává čím dál větším problémem, Českou republiku nevyjímaje.

Britská společnost je jen velice mírně rasistická a neobyčejně tolerantní. Jediní, kdo tam nemají šanci, jsou pravicoví političtí extremisté. Přesto je i v Británii pořád o něco lepší být bělochem nežli černochem. Jste-li britský černý olympijský vítěz, žijete si dobře. Ale když vás pro jízdu nepovolenou rychlostí stopne bílý policajt, který se nezajímá o sport, a vy u sebe zrovna nemáte tu zlatou medaili, můžete se octnout v pěkné bryndě. V horší, než kdybyste byl běloch, který nikdy nic nevyhrál a jezdí jako blázen. Přesto tvrdím, že například ve srovnání s USA jsou příslušníci britských afroindických komunit mnohem lépe přizpůsobeni místním pravidlům společenského i rodinného života, a také hospodářským podmínkám. Neříkám, že jsou integrovaní, ale adaptovaní určitě.

Zmínil jste se o ztrátě výsadního postaveni Británie ve vztazích s USA. Jak vnímala tuto výraznou změnu poměru sil britská společnost?

Vždycky se najde nějaký způsob, jak si takový vývoj vztahu zracionalizovat. Myslím tím především vznešený slogan, který tak rád používal náš dávný ministerský předseda Macmillan: jsme Řeckem jejich Říma. Oni jsou mladí a draví, my jsme staří a moudří. No budiž. Potíž je v tom, že si v onom zaoceánském Římě k naší lítosti nikdo příliš neuvědomuje, že jejich říše stojí na nějakých řeckých základech. Každý Brit, který přijede do Spojených států, je svědkem takového malého kouzla: jeho země prostě zmizí z novin. Američtí novináři píší jen čas od času o takových novotách, jako jsou Blair či Londýn, který se v těchto letech opět na čas stává jakousi módní metropolí. Za těchto okolností je div, že se dá pořád ještě potkat dost amerických anglofilů a že mezi oběma zeměmi stále ještě existují velice silná a plodná intelektuální pouta.

Nepřeháníte? Vždyť jste sám pět let přispíval do New Yorkem. A psal jste převážně o britské domácí politice.

Vždyť říkám - intelektuální pouta existují. A New Yorker je časopis pro intelektuály. Původně jsem se domníval, že budu psát o jevech, které jsou nesmírně anglické, například o výstavách psů. A takhle to dopadlo.

Znamená to, že jste se předtím o politiku nezajímal?

Než jsem dostal nabídku od New Yorkeru, nezkoumal jsem, zda a jak funguje náš politický systém. Nebyl jsem se dokonce ani podívat na zasedání dolní komory parlamentu. Zaujal mě žánr, který mi Američani nabídli a jenž v britských novinách ani neexistuje: jakási směs analýzy a ironického komentáře. A zjistil jsem, že politika má spoustu podivných aspektů, o nichž jsem neměl ani tušení.

Proč jste tedy po pěti letech přestal?

Nevím. Moje žena tvrdí, že proto, abych jednoho dne nemusel psát o smrti královny matky.

Naši sociální demokrati tvrdí, že Blairovo vítězství v britských parlamentních volbách je jen dalším signálem, jak se celá západní Evropa obrací k levicové politice. Vládní koalice naopak hlásá, že labouristé pouze sklízejí ovoce stromů, které zasadila Margaret Thatcherová. Jak byste coby bývalý renomovaný britský politický komentátor  rozsoudil tento spor?

Nedal bych za pravdu ani jedné straně. Mluvit v souvislosti s Thatcherovou o ovoci mi připadá scestné. Uznávám, že ta dáma měla skvělé public relations a byla dokonale prezentována. Ovšem její vliv na sociální strukturu společnosti byl mimořádně ničivý.

Na druhou stranu je třeba říci, že Thatcherová posunula celou zemi doprava mnohem dál, než kdy Británie byla. Díky ní není Tony Blair žádný levičák, stojí na levém okraji pravicového spektra. A je velkým obdivovatelem politického stylu Margaret Thatcherové. Nikoliv politiky, ale stylu, čímž mám na mysli především její umění udržet se dlouho a v co nejneotřesitelnější pozici v čele strany.

To nemáte nic pěkného, co byste o Blairovi řekl?

Ale ovšem. Je to velmi inteligentní muž. Řekl bych, že je to i slušný a čestný člověk. Interviewoval jsem víc britských politiků. Blair byl jediný z nich, kdo vyslechl všechny otázky až do konce a nezačal odpovídat dřív, než jsem je dořekl. To je ve vysoké politice vzácná a podle mého dobrá vlastnost.

Máte hodně přátel v Bulharsku. Teď jste už týden v Praze. Jak vypadají post-komunistické země viděné vašima očima?

Jako student jsem v roce 1966 projel celou východní Evropu. V Praze mě zaujalo především to, že si občané na zaparkovaná auta navlékali takové podivné plachty. Československo mi tehdy při mé naivitě připadalo jako stát, jemuž se komunismus jaksi vyhnul. Dnes mi Čechy připadají jako země, jíž se tak trochu vyhnul postkomunismus. Ale průměrný plat v takovém Bulharsku je dnes nižší než v Somálsku. Obecně mám za to, že přechod na tržní hospodářství v bývalém východním bloku byl příliš násilný a rychlý. Pomoc od Západu byla minimální - ten viděl na východě jen nové trhy. I vnitřní reakce západní Evropy na pád železné opony mě zklamala.

V čem?

Měli jsme si říci: komunismus padl, konečně máme možnost v klidu analyzovat své vlastní režimy a pokusit se odstranit jejich slabiny. Místo toho jsme začali považovat prohru komunismu za důkaz, že děláme všechno správně. Strčili jsme prostě hlavu do písku.

Ve své beletrii se politickým tématům až úzkostlivě vyhýbáte. Proč?

Existují autorské typy, které se svým dílem pokoušejí ovlivňovat politické dění stůj co stůj. Já pro to nevidím důvod. Chci-li ovlivnit politickou situaci, přece si nesednu a nezačnu psát román. Alespoň v Británii ne. Účinnější bude, když napíšu něco do novin.

Kdybych ovšem žil v zemi, kde neexistuje svoboda slova a vládne totalitní; režim se svou ideologií, vážně nevím, jakou beletrii bych psal. Vždyť i prostý fakt, že ve svých románech píšu převážně o soukromém životě, by se patrně stal bezděčným politickým manifestem.

Jste absolventem oxfordské univerzity. V anglickém písemnictví je tento ústav nezřídka líčen jako shromaždiště podivných typů lidí.

V naší klasické humoristické literatuře vystupuje Oxford dost často jako místo, kam chodí studovat bohatí blbové. Z toho usuzuji, že tomu tak kdysi i bylo. Já jsem však Oxford poznal v době, kdy tam přicházeli studovat převážně bohatí a na svůj věk velice dobře vzdělaní lidé.

Ani Oxford není tématem vašich próz.

Nemám na studia nejlepší vzpomínky. Když jsem tam v devatenácti přišel, byl jsem sice po stránce intelektu náležitě vyvinutý, citově a sociálně ovšem nikoliv. Nedokázal jsem navazovat přátelství, k čemuž přispělo i to, že jsem nepocházel z vyšší, ale ze střední třídy. Profesoři na střední škole nám pořád opakovali: Tak, a pamatujte si, že teď máte před sebou nejkrásnější léta vašeho života - univerzitní studia. Chodil jsem pak osamělý po Oxfordu a s hrůzou jsem se tázal: Proboha, to už nebude nic lepšího?

Jméno Julian Barnes patří do vysoké literatury. Co vás vedlo k tomu, že jste pod pseudonymem napsal několik detektivek?

To přesně nevím. Odmala jsem konzumoval thrillery ve velkém a v jisté době jsem měl přebytečnou energii na to, abych je i psal. Byl to pro mne dokonce určitý druh relaxace. Stavím ty detektivky někam na půl cesty mezi svou beletrii a publicistiku. Psal jsem je rychle a doufám, že se ještě rychleji četly.

Jste spisovatel a věnujete se i literární kritice. Takové spojení u nás není právě obvyklé. Nebojíte se, že vás kolegové prozaici nebudou brát vážně?

Kritiky jsou přece vodítkem pro čtenáře. Neznám autora, který by si po přečtení nepřívětivé recenze - ke všemu ještě od kolegy - řekl: Má pravdu, musím tu knížku přepsat. Každý si pomyslí: To je ale žárlivý hňup.

Naposledy o Americe. Má uznávaný britský autor zaručené vlídné přijetí u amerických nakladatelů a čtenářů? O jazykové bariéře se tu snad mluvit nedá. Nemá. Úspěch britského autora za oceánem - ba i u protinožců - sice není vyloučen, ale slaví ho valnou většinou pouze autoři komerčních knížek, ať už romantických, či drsných. Nepomáhá jim v tom ani tak anglický jazyk, kterým píší, jako spíš osvědčená schémata žánru. "Literární" britská literatura se za mořem podle mého prosazuje stejně obtížně, jako překlady stejného žánru z francouzštiny či němčiny. Vím, že se v Americe autorem bestsellerů nestanu. Můžu být rád, že se tam vůbec prodávám a že mě příznivě přijali tamní renomovaní kritici.

Přijel jste do Prahy na Festival spisovatelů. Jezdíte na podobné akce rád?

Ach, nikoliv! Víte, jaká je moje představa pekla? Hotel plný spisovatelů. Neznám autora, který by odjel na nějaký festival či kongres literátů, a vrátil se jako lepší spisovatel.

Tak proč jste přijel?

Abychom si se ženou pořádně prohlédli Prahu a udělali si i výlet na venkov.

publikoval Magazín DNES 24. 7. 1997, připravil Ladislav Verecký