Rozhovor s Orly Castel-Bloom

Michal Procházka: Kritici napsali, že vaše kniha Human parts (Kusy těl, 2004) buď více realistická, anebo realita je více castel-bloomovská. Jak bude podle vás vypadat Izrael za třicet let? Má budoucnost?

Orly Castel-Bloom: Já doufám, že ta země má budoucnost, musí mít budoucnost. Jsem matka, mám dvě děti, mluvíme hebrejsky. Ale... Víte, kdyby zanikl židovský stát, co by se stalo se všemi Židy, kteří by se nahrnuli zpět do Evropy nebo utekli do Spojených států? Byli by zde přivítáni, když všude po světě sílí antisemitismus?

Jak to myslíte?

Jak to říkám. Narůstá antisemitismus, ačkoliv samozřejmě my Židé už někdy uvažujeme paranoidně. Zúčastnila jsem se nedávno literárního festivalu v Kanadě a seděla jsem ve Vancouveru na panelové diskusi. Po pravici jsem měla novináře, který napsal knihu o Rwandě, po levici jiného novináře z Jugoslávie. A já jsem si říkala: Proboha, co tady dělám! A v Praze zase vystupuji v pořadu pod titulem Bezdomovectví domova.

Souvisí to s obrazem, jaký o Izraeli vytvářejí média? Týden co týden oznamují bombový útok a přinášejí krvavé obrázky, nakonec i masakr se stane všedním.

Média popisují realitu velmi povrchně, používají klišé, snaží se lákat diváky, čtenáře. O každém sebevražedném útoku například říkají, že byl ještě horší než ten předešlý. Co to znamená? Ale ti, kteří se stali oběťmi teroru, kterým nějaký atentátník zabil člena rodiny, nedovedou s dalším dnem zapomenout. Případně zabývat se raději "dalším, ještě strašlivějším útokem". Víte, jaká je skutečná realita v Izraeli? Atmosféra je napohled podobná jako tady. Lidé sedí v kavárně a popíjejí kávu, povídají si, ale najednou odněkud zazní výbuch bomby. Všichni vysedávají dál, jako by se nic nestalo, jen rychle žhaví mobilní telefony a posílají zprávy, zjišťují, zda jsou jejich blízcí v pořádku. A všechny linky spadnou, protože jsou přetížené.

Když začala poslední intifáda, řekla jsem své dceři, aby nejezdila autobusem, protože je to příliš nebezpečné. Ale po několika týdnech už jsme neměli peníze na taxíky. Nedalo se nic dělat, museli jsme na autobus a hrát ruskou ruletu. Jízda izraelským autobusem ji hodně připomíná.

Je ironie prostředkem, jak vzdorovat takovému životu v neustálém ohrožení?

Ale tady už ani nejde o ironii, ale o šílenost reality. Například ve všech rádiích mění hudbu vždy, když dojde k sebevražednému útoku. Nejdříve hráli smuteční písně, když atentátník zabil pět lidí. Postupně zvýšili kvótu až na sedmnáct obětí, posluchače to začalo deprimovat. Na ulici slyšíte, jak se malí kluci hádají o to, co je nebezpečnější, jestli jezdit busem v Haifě, Jeruzalémě nebo v Tel Avivu? Kam "je o držku" chodit na diskotéku, která restaurace je před zabijáky více "v pohodě". Vzpomínáte si na atentátnici, která v Haifě vyhodila do povětří restauraci Maxim? Objednala si oběd, snědla jej, zavolala číšníka, zaplatila, dokonce mu nechala dýško. A potom aktivovala nálož umístěnou na svém těle. Proč dávala číšníkovi drobné? Na co? Snad na pohřeb?

Jak lze ale psát o podobných příbězích, které se objevují v médiích? Jak zároveň držet krok s tím rychlým vývojem? Komu je vyprávět, když je lidé zažívají na ulicích?

Moje kniha, o které jste mluvil, se jmenuje Human parts - Kusy těl. Je mi jasné, že čtenářům to bude asociovat lidské ostatky rozházené na ulici po výbuchu. Ale já jsem chtěla mluvit o tom, co je v nás, lidech, jaké části tam objevuji v podmínkách našeho, mého světa. Narážím na prázdnotu, bezmoc, zoufalství, primitivní pocity, kterým, jak na sobě dobře pozoruji, podléhám. Třeba hodinu po velkém výbuchu nenávidím atentátníka, chtěla bych jít a všechny extremisty postřílet. Nás zabili dvacet, tak vás... Ale zároveň si uvědomím, že jde třeba i o malé děti.

Já jsem začala psát tenhle román ještě předtím, než vypukla poslední intifáda. Chtěla jsem vyprávět, jak lidé v Izraeli žijí, o nárůstu chudoby i o hrozbách katastrof. Vymyslela jsem si utopické momenty, třeba "sáudskoarabskou chřipku", ochlazení izraelského podnebí. Ale když jsem měla 70 stránek, najednou se začalo třást okno nad mým psacím stolem, jak v okolí vybuchovaly bomby. V televizi ukazovaly záběry, na nichž palestinský dav zlynčoval dva vojáky. Musela jsem to předělat. O čem jiném psát, když ráno sedím nad kávou a modlím se, abych neslyšela žádné výbuchy, což znamená, že moje dcera dojela v pořádku do školy. Teprve potom se začnu soustředit na práci a nakonec se v tomhle musíte naučit i žít. Lidé ve varšavském ghettu prožívali také love story, hádky, rozchody, měli obyčejné lidské city jako já nebo vy. Jistě žili, ale jakou cenu má takový život?

Ve filmu Stanleyho Kubricka Mechanický pomeranč je scéna, v níž čtyři mladíci brutálně zbijou starého muže. On na ně křičí: Zabijte mě, klidně mě zabijte, já nechci stejně žít ve světě, kde budou lidi jako vy mlátit starce! Kdo by o takový svět stál! Ale nemáte volbu: já jsem rozvedená matka, mám dvě děti.

Lze vůbec porovnávat utrpení a bolest židovskou s arabskou, palestinskou. Podle toho se má potom rozhodnout, kdo má právo na Palestinu?

Přiznám se, že jsem jako hodně Izraelců hodně zmatená. Je jasné, že není jiné východisko než rozdělit zemi. Židé si dobře uvědomují svou historii a všechno, co museli prožít. Ale my si neseme traumata současnosti. Zdá se mi, že Izrael dnes představuje obrovskou laboratoř, v níž se zkoumá život. Lidé tu existují, aniž vědí, co se jim může v následující chvíli přihodit. Učí se ostražitosti, rozhodovat se. Když se ráno podíváte na internet, dozvíte se, že bylo vyhlášeno 26 varování před teroristickými útoky jenom v Tel Avivu. Doporučují vám, kam nemáte chodit. Jako se předpovídá počasí.

Syn je mladší, dcera brzy půjde na vojnu. Z obou budou nakonec vojáci, ale co to bude za vojáky. Dnes hrajou počítačové hry, střílečky, a najednou se ocitnou na skutečném bojišti. Bude jim devatenáct a budou muset pokračovat ve hře, ale už naživo, v realitě a v opravdovém tanku. Znám jednu rodinu, jejich syn byl odveden a náhle jeden pátek zvoní telefon ve dvě hodiny v noci. Syn volá domů, sedí v tanku, má střílet, hodit granát, ale on se k tomu nedokáže odhodlat. Panikaří, volá mamince. Nakonec si telefon vzal otec, který na vojně byl, a začal mu z domova, z obýváku radit, co a jak dělat. Střílet, protože jinak mohou oni dostat jeho.

Jde o kolizi mezi dvěma kulturami, mezi dvěma odlišnými způsoby života. Já třeba nerozumím tomu, jak se Arabové chovají k ženám, jak s nimi zacházejí. Ale stejně tak se mýlí Evropané, když říkají: Nechme je, ať se chovají po svém. Vždyť nemůžeme dopustit další válku. Přitom oni nevědí, že už ve válečném konfliktu dávno jsou. Jen ta válka vypadá jinak, než co jsme dosud poznali.

Lidé už, ukazuje se, nedovedou kontrolovat politiku ani trvat na ideálech, za něž bojovali. Jsou i spisovatelé bezmocní?

Je to jako peklo. Byl jste už někdy v pekle? Někteří spisovatelé se tváří, že znají řešení. Ale já ne. I plán, podle něhož by se měly evakuovat židovské osady na palestinských územích, mi připadá riskantní. Já jsem to taky kdysi zkusila, když jsem v roce 1979, v době uzavírání mírové dohody s Egyptem, nastoupila do armády. Měla jsem evakuovat ženy z osad na Sinaji. Přišla jsem k jedné a prosila ji, aby nastoupila do autobusu. Že je musíme evakuovat a že nemá cenu vzdorovat. Vmžiku jsem ležela na zemi, někdo mě zezadu povalil a čtyři pět lidí mě začalo mlátit, kopat do břicha. Ani jsem nestačila cítit nějakou bolest. Potom jsem se zvedla a odešla se sama evakuovat do autobusu. Naštěstí mě tam už příští den neposlali, nebyla jsem dobrý voják.

Udržují židovští spisovatelé nějaké kontakty s palestinskými spisovateli?

Já teď ne, měla jsem jednoho velmi dobrého přítele, ale už umřel, byl starý. Snad měl štěstí, že nepoznal to, co se nyní děje. Stejně jako můj otec, který zemřel už před osmnácti lety. Dobře, že se nedožil takových konců sionistického hnutí, nadšení, které stálo u vzniku židovského státu, ale vůbec i lidského ducha. Vždyť to vypadá, že jsme skončili jako Machiavelli. Nenávidíme se navzájem, bojíme se být dobří.

publikovalo Právo 25. března 2004