Alexandra Berková: Temná láska

Tedy, jak jsme se seznámili, ano. – šla jsem, totiž, řekli mi – ne: myslela jsem – prostě bylo to někde napsáno – nevím – to je fuk – že tamtudy, to že je moje cesta – že tudy a pak dál, to že je ten směr – že tamtudy a pak dál, potom, ne teď: teď je to jenom jako, nic vážnýho, jen příprava, pracovat na sobě a tak – ale štěstí je to, co teprv přijde, když si to zasloužím a budu se snažit, teprv to, co potom přijde, to že je ten život, to štěstí, jak ho známe a jak ho chcem –
bílý dům s velkými okny, terasa, před ní svěže zelený trávník, na něm bílá židle a stůl, za ním sedí on, sošný a zdatný, široká ramena, veliké bílé zuby – vějířky vrásek od úsměvu, znáte to, měkký pletený svetr, co se tak krásně objímá – a zlehýnka prokvetlé skráně –
protože jsme spolu už dlouho a naše štěstí je trvalé –
a já, která má odvahu ukázat celému světu, že mé prádlo je zářivě bílé, já přicházím zprava a s úsměvem mu předkládám voňavou kávu – voňavou bábovku – voňavý tělový sprej –
a on mě objímá a směje se na mě – a já se směju na něj, po zeleném pažitu k nám běží dvě vymydlené, rozesmáté děti, aby nás objaly a s chutí se pustily do kávy – bábovky – tělového spreje – stranou v pozadí stojí nové auto – taky na splátky –
Prostě pohoda, láska a náruč – to všechno že bude, ale až potom. Teď si mám hledět svýho a mazat si na hubu tenhle krém, všechno ostatní pak přijde samo –
Tak jsem teda šla –

a byla tam taková bouda a uvnitř síť a v ní byl on, špinavý a zpocený, zmítal se v síti a v řetězech, vztahoval ke mně ruce a sténal a prosil a volal mě jménem a byl tak opuštěný a sám –
a mé divné já říkalo, vidíš ho? jak je nešťastný? to ho v tom necháš? když tě tak prosí? jeho život teď záleží na tobě! co s tím uděláš? no...?
A tak jsem ho začala z té sítě dostávat, protože se to musí, nemyslet na sebe a pomáhat bližním a tak, abychom byli užiteční, aby nás měl někdo rád, abychom dostali od Boha jedničku –
rozmotávala jsem uzly a uvolňovala řetězy, snažila jsem se ho z té sítě vyprostit, až byl konečně venku –
a já byla uvnitř –
svázaná –
a on vstal a hodil na mě deku.
Křičela jsem, co si to dovoluješ, ty pitomče? Vždyť jsem ti pomohla, pusť mě ven!
Tak dobře: co chceš? Znásilnit mě? Okrást? Tak dělej, co čekáš?
Hele, o co ti jde? Chceš si promluvit? Tak fajn, sundej mi ten šrot a dáme řeč: cejtíš se sám? Žádnej div v týhle díře – to je celý tvoje? ta bouda? to sis postavil sám? a tady žiješ? jenom ty? máš někde rodinu? máš vůbec nějakou? ty neumíš mluvit? tak aspoň kejvni, sakra, jestli mě vnímáš! – hele, jestli seš němej, jestli máš problém, můžem se domluvit...
Bože, ty seš vůl –
No tak mě tu máš – a k čemu?
Tak mě zbij nebo mě znásilni, křič! Tak mluv a nečum!
Víš, co seš? já ti řeknu, co seš, seš normální sráč, slyšíš?! Saďour a sráč!
Tak už mluv, sakra!!
A rozvaž mě. To bolí! Slyšíš, to bolí! Rozvaž mě, nebo – tak dobře: prosím! Já tě teda prosím, byl bys tak hodnej a mohl mě rozvázat? Prosím!
Tak fajn – máš mě tu na zemi, svázanou, na špinavejch prknech a brečím.... seš rád? tos chtěl?
Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle – a on mlčel, nehybně mlčel – bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel – v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc...
Když jsem pak ztichla, poodešel někam dozadu do tmy, věnovat se svým hračkám. A já tam ležela, svázaná pod dekou – bez hlesu, bez pohybu.

Jeho hračky:
Pastelky, barvičky, panenky panáčci, hadříčky, břitvičky, skalpílky, nožíky, elektrická křesílka, vojáčci, tančíky, letadýlka, granátky, raketky, odpalovací rampičky, chemické zbraničky, atomové bombičky, motorizovaná pěchůtka, ženijní jednůtky, generální štábík... vše pečlivě srovnáno a přikryto hadrem...
Čmárá něco na papír, aniž ke mně vzhlédne. Čmárá to urputně, čmárá a čmárá a zběsile přitom funí, zrychluje se mu dech, jak tlačí na pastelky, na ty svoje blbé pastelky, drtí jejich pečlivě ořezané hroty, sakra, chlape, ty máš ale sílu, zbylými třískami ryje do papíru šrámy, urputně a zlostně láme ty svoje pitomé pastelky, pak je zahazuje a bere nové, kňučí, slintá, skřípe zubama a funí, drtí, ničí ten papír, toho nepřítele, nad kterým vítězí, až z něj zbyly jen cáry, které pak cupuje a doráží pěstmi a mete na zem. Zpocený pak vysíleně odfukuje. Pak se zvedá a jde mě vší silou nakopnout.
Ležím tam, svázaná pod dekou, s bolestí po kopanci a lapám po dechu a mé divné já mi říká: vidíš, teď je spokojený; tak je to správné, to díky tobě se mu ulevilo, to tys mu pomohla, a on tě teď za to učiní šťastnou, jak je to v pohádkách...

Přinesl odněkud něco na talíři a začal mě krmit. S věcným soustředěním mi cpe žlutozelený rosol hliníkovou lžicí hluboko do krku. Začala jsem se dusit. Jazyk se mi stočil v hrtanu, zacpalo mi to i nos, rozkašlala jsem se. Nespokojeně zavrtěl hlavou a ukazovákem mi tu kaši snažil zas vydloubat ven. Neostříhaným nehtem mě přitom škrábl do patra. Pak se pokusil mi tu hmotu nacpat do hlavy ušima. Uhýbala jsem a vydávala dávivé zvuky – rozmrzele mi plácl lžíci té hmoty do tváře a odešel do rohu, věnovat se svým hračkám.

Když se nevěnuje svým hračkám, obchází mě ve velkých kruzích. S odstupem, abych se ho nemohla dotknout; soustředěně si mě prohlíží. Moje špína mu nevadí. Má špínu rád. Je také špinavý a smrdí.
Nemluví na mě. Nemluví se mnou. Ani ve chvílích pohody, když na mé tělo soustředěně čmárá svými pastelkami – když po mě jezdí svými tančíky a vede své bitvičky – ani když mě očichává – ani tehdy neodpovídá na moje otázky: mlčí. Když promluvím, strne, jako by zkameněl, s pohledem stranou čeká, až zmlknu, a pak plivne na kresbu a rozzlobeně mi ji loktem dře z kůže dolů. Pak prostě pokračuje, v čem začal.

Probudilo mě šmátrání pod dekou: přiklekl a pokouší se mě oplodnit. S funěním se snaží vecpat do mě své ochablé plodidlo, heká, kňučí a vzteká se – pak do mě kopl a odešel.
(…)

Knihu Temná láska Alexandry Berkové vydalo brněnské nakladatelství Petrov v roce 2000