Anne Michaels: Zimní krypta

I

Koryto řeky

Světlo z reflektorů poháněných generátory zalévalo chrám. Výjev přízračné zkázy. Všude ležela odhalená těla, údy rozhozené v hrůzných úhlech. Všichni králové přišli o hlavu, každý privilegovaný krk odřízly ruční pilky s diamantovým ostřím, jejich hrdá těla rozčtvrtily elektrické pily, jádrové vrtáky a řezací stroje. Široká kamenná čela byla zpevněna ocelovými pruty a ochranným filmem z epoxidové pryskyřice. Avery sledoval, jak muži mizí v záhybu královského ucha, ztrácejí botu v panovnické nosní dírce, usínají ve stínu císařského rtu.

Dělníci pracovali osm hodin, den dělili na tři směny. Večer Avery sedával na palubě hausbótu a přepočítával stoupající napětí ve zbylé skále, přehodnocoval rozumnost každého řezu, slabá místa a nové odporové síly, zatímco se chrám tunu po tuně vytrácel.

Dokonce i když ležel ve své posteli na řece, viděl ty uřezané hlavy, služebníky bez končetin, vyrovnané a úhledně očíslované ve světle reflektorů, očekávající přesun. Tisíc čtyřicet dva pískovcových bloků, z nichž nejmenší vážil dvacet tun. Úchvatný kamenný strop, na němž mezi hvězdami poletovali ptáci, ležel rozebraný venku pod širým nebem, pod opravdovými hvězdami, a ta skutečná temnota mimo dosah světlometů byla tak pronikavá, až se zdálo, že se rozpadá jako mokrý papír. Dělníci nejdříve zaútočili na okolní skálu, sto tisíc krychlových metrů, pečlivě rozměřených, označených a odstraněných pomocí pneumatických vrtacích kladiv. A zanedlouho začali stavět umělé kopce.

Aby dostal z hlavy rachot těžké techniky, Avery naslouchal řece tekoucí kolem jejich lůžka, týlem opřený o lodní trup. Představoval si, jak se k němu s temným větrem nese pravidelný dech foukačů skla ve městě pět set kilometrů severně odsud, volání prodavačů vody a nealkoholických nápojů, křik ledňáčků ve vlnobití prastarých palem, a jak se každý z těch zvuků rozplývá v pouštním vzduchu, kde nikdy úplně nezaniká.

Nil už u Sadd el Ali přiškrtili a jeho majestátní tok byl již v minulosti pozměněn, aby se zvýšila produkce bavlny v Deltě a tím na oplátku výkonnost nepředstavitelně vzdálených tkalcoven v Lancastershiru.

Avery věděl, že přehrazená řeka není stejná jako dřív. Není to stejný břeh, dokonce ani stejná voda.

A přestože úhel, pod nímž budou do Velkého chrámu dopadat za rozbřesku sluneční paprsky, bude stejný a do svatyně bude za svítání pronikat zář téhož slunce, Avery věděl, že až poslední kámen chrámu vyříznou a vynesou o pětašedesát metrů výš, až každý blok uloží na správné místo a škvíry mezi nimi vyplní pískem, takže ani sebemenší štěrbinka neprozradí, kudy vedl řez, až každý královský obličej zapadne na své místo, že dokonalost té iluze – právě ta dokonalost – bude sama o sobě zradou.

Pokud se někdo nechá ošálit natolik, aby uvěřil, že stojí na původním místě, které však bude tou dobou dávno pod hladinou přehrady, pak se všechno na tom chrámu stane klamem a šalbou.

A když konečně – po čtyřech a půl letech přepracování, nemocí způsobených rychlým střídáním extrémního chladu a horka, neustálé hrůzy z toho, že se zmýlí ve výpočtech – tak když nakonec stál vedle ministrů kultury, padesáti vyslanců, ostatních inženýrů a sedmnácti set dělníků a hleděl na jejich společné dílo, měl strach, že se zhroutí, ne přemožen vítězoslávou či vyčerpáním, ale čistě hanbou.

Jenom jeho žena to chápala: že se pod jejich vrtáky vytrácí posvátno, že je neustále mlaskající čerpadla odsávají společně se spodní vodou a brzy je rozdrtí obrovské betonové polokupole; že až bude Abú Simbel konečně opět postaven, už to nebude chrám.

Řeka, pomalá a živá, protékala pískem, modrá žíla klikatící se po bledém předloktí od zápěstí k lokti. Avery měl psací stůl postavený na palubě; když pracoval do noci, Jean se občas budila a přicházela k němu. Když se zvedl od stolu, nechtěla ho pustit, sevřená ve vlastním objetí.

„Spočítej mě,“ řekla.

Za soumraku se světlo měnilo v jemný prach, zlatavý poprašek usedající na hladinu Nilu. Zatímco Avery vybíral z dřevěné krabičky barvy, tlusté koláčky pevného vodového barviva, jeho žena si lehala na stále ještě teplou palubu. Obřadně jí shrnul z ramenou bavlněnou košili a pokaždé si všiml, jak barva její kůže postupně temní: pískovec, terakota, okr. Záblesk skrytých bílých proužků pod ramínky, bledé ovály jako vlhkost pod kamenem, nedotčené sluncem. Té tajené bledosti se bude dotýkat později, ve tmě. Pak Jean vyvlékla paže z rukávů a otočila se na bok, zády k němu, zalitá sametovým světlem. Světlem temnoty, víc večerem než dnem.

Avery se naklonil přes bort, ponořil šálek do řeky a pak ten kroužek vody postavil vedle sebe. Vybral odstín a nechal jím nasáknout hebké chloupky štětce, mokrého říční vodou. Něžně, zeširoka jím přejel přes Jeanina pevná záda. Někdy na ně namaloval výjev, který měli před sebou, říční břeh, nikdy nekončící dílo zkázy, rostoucí hromadu kamenných těl a obličejů. Jindy maloval po paměti vrcholky Chiltern Hills, dokud ve slábnoucím horku neucítil vůni matčina levandulového mýdla. Při malování začínal od dětství a propracovával se zpátky do dospělosti. A poté, téměř ve chvíli, kdy práci dokončil, znovu ponořil šálek do řeky a štětcem namočeným v čisté vodě přejížděl přes pole, skrze stromy, dokud se obraz nerozpustil a nestekl jí z kůže. V pórech vždycky ulpěla trocha barvy a zůstala tam, dokud se Jean nevykoupala, takže egyptská řeka přijala do svého smývajícího objetí poslední zbytky buckinghamshirské prsti. Samozřejmě, Jean jeho krajinky nikdy neviděla, a takto slepá si mohla po libosti představovat jakýkoli obraz, jaký se jí zamanulo. Avery začal lenivou povolnost své manželky během hodiny stmívání – za každého soumraku v těch měsících roku 1964 – považovat za jakýsi svatební dar, který mu věnovala; ona se na oplátku cítila pod štětcem otevřená, jako by sledoval nějaký elektrický obvod probíhající jí pod kůží. V té soumračné hodině dávali jeden druhému tajnou krajinu. V každém se otvíralo nové soukromí. Večer co večer během prvního roku jejich manželství přemítal Avery o Buckinghamshiru, o vůni své matky, o tom, kolik času dělí tu vlhkou bučinu od téhle pouště, o slabých místech, prasklinách a pružnosti, o tlakových mapách betonových kupolí, které měly být co nevidět vztyčeny, a o těžké smrtelné kráse své ženy, jejíž tělo teprve začínal poznávat. Myslel na faraona Ramesse, jehož tělo od kolen výše nedávno zmizelo a nyní leželo rozřezané na kusy v písku, uložené odděleně od údů jeho manželky a dcer. Potrvá mnoho měsíců, než bude rodina, která vydržela pospolu více než dvaatřicet staletí, opět sjednocena.

Myslel na to, že jenom láska přiměje člověka pochopit vlastní smrt, že jen v osamocenosti lásky se naučíme utopit.

Když Avery ležel vedle své ženy, a zatímco čekal na spánek, naslouchal řece, bylo to, jako by se jejich lůžkem stal sám celý dlouhý Nil. Každou noc Avery splouval řeku od Alexandrie, deltou obrostlou datlovníky, kolem osamocených dahábíjí s volnými plachtami, vytažených na březích. Každou noc před usnutím podnikal v duchu tuto pouť, aby si vyhnal z hlavy všechny rovnice a grafy dne. Někdy, když byla Jean vzhůru, vyprávěl jí tu cestu nahlas, dokud neucítil, jak se jeho žena propadá do toho stavu blízkého spánku, v němž si člověk stále myslí, že je vzhůru, ale už nic nevnímá. Avery jí však dál šeptal do ucha, krášlil celou plavbu stovkou podrobností, z vděčnosti za váhu jejího stehna na tom svém. Cítil, že řeka slyší každé slovo, vetkává do sebe každý vzdech, dokud nezačne přetékat sněním, naplněná po okraj posledními výdechy králů i těžkým dechem dělníků od doby před třemi tisíci lety až po tento okamžik. Mluvil k řece a naslouchal řece a ruku měl položenou na těle své ženy v místě, kde ji jednoho dne otevře jejich dítě, v místě, kde k ní jeho ústa tak často promlouvala, jako by mohl z jejího těla vtáhnout do úst jméno jejich dítěte. Rebeka, Kleopatra, Sára a všechny ty pouštní ženy, které znaly cenu vody.

přeložila Petra Diestlerová