Dostala první misku polévky a pořád protáčela panenky nad jeho blbostí. Bílí se tě snaží dennodenně pomalu zabíjet, někdy i rychle. Proč jim to usnadňovat? Tohle je druh práce, co se dá odmítnout.

Našla Lovey, ale na šeptandu o Caesarovi a Frances se jí neptala. Jestli to myslí Caesar s tím plánem vážně, Frances už je tak jako tak vdovou.

Přesto s ní žádný mladík takhle dlouho nemluvil ode dne, kdy se přestěhovala k Hobovi.

.

Zapálili pochodně, protože se chystaly zápasy. Kdosi vyhrabal tajné zásoby kukuřičné pálenky a cideru, které kolovaly mezi diváky a přiživovaly jejich nadšení. Teď už tu byli i manželé, kteří žili na jiných plantážích a přišli na svou pravidelnou nedělní večerní návštěvu. Urazili spoustu mil, a tak měli dost času na snění. Některé ženy naplňoval výhled na plnění manželských povinností větší radostí než jiné.

Lovey se zachichotala. „S ním bych klidně zápasila,“ řekla a pokývla k Majorovi.

Major vzhlédl, jako by ji slyšel. V poslední době se měnil v urostlého chlapa. Pracoval tvrdě a jen vzácně si vykoledoval, aby na něj šéfové zvedli bič. K Lovey se choval zdvořile, brzy se z ní stane žena, a nebylo by žádným překvapením, kdyby jim Connelly jednoho dne domluvil svatbu. Mladík s protivníkem leželi zapletení v trávě. Když už to nemůžete nandat těm, kdo si to zasluhují, nandejte si to aspoň navzájem. Děti pokukovaly mezírkami mezi staršími a uzavíraly sázky, na jejichž vyplacení nic neměly. Zatím jen plely a pracovaly ve skupinách, jež oklesťovaly třtinu, ale jednoho dne budou díky práci na poli stejně velké a silné jako ti chlapi, co se tu perou a snaží se jeden druhého zamáčknout do trávy. Na něj, nařež mu, dej mu za vyučenou!

Spustila hudba, začalo se tancovat a oni si vespolek uvědomovali, jak moc jsou Jockeyovi vděčni, že si zase vybral správný večer. Uměl vycítit jejich hromadné napětí, zlé předtuchy za hranicí navyklé všednosti otroctví. Stup- ňovalo se to. Ale posledních pár hodin zvládlo rozptýlit spoustu z těchto neblahých pocitů. Dokážou čelit ranní dřině a po následující jitra a dlouhé dny budou mít dříve vyprahlého ducha napojeného, byť skrovně, laskavou nocí, na kterou budou vzpomínat a těšit se na další narozeninovou oslavu. Vytvořili kruh, a tím oddělili lidské duše uvnitř od ponížení, které zůstalo venku.

Noble vzal bubínek a zaťukal do něj. Mezi řádky to byl rychlý česač a mimo pole rád inicioval zábavu. Svou rychlost i chuť bavit ostatní si přinesl ten večer s sebou. Tleskající ruce, zahnuté lokty, natřásající se boky. Jsou nástroje a pak lidé, co na ně hrají, ale někdy se stane, že si housle či bubínek udělají nástroj z hráčů a všichni se společně poddají písni. Tak to chodilo, když se George a Wesley chopili při oslavách houslí a bendža. Jockey seděl ve svém javorovém křesílku a dupal do rytmu bosýma nohama do hlíny. Otroci vystupovali z řady a dávali se do tance.

Cora zůstávala na místě. Dávala si pozor, aby se při svižné písni naráz neocitla vedle nějakého muže, protože pak nevíte, co udělá. Těla jsou v pohybu a všechno je dovoleno. Přitáhne si vás k sobě, popadne vás za ruce, i když to třeba myslí dobře... Jednou jim Wesley na Jockeyových narozeninách dopřál píseň, kterou si pamatoval z doby, kdy žil na severu. Byla zvláštní, předtím nikdo z nich podobnou neslyšel. Cora se odvážila mezi tanečníky, zavřela víčka a točila se. Když je otevřela, byl tam Edward a svítily mu oči. A přestože Edward i Pot už jsou po smrti – Edwarda pověsili, když si do pytle nastrkal kameny a snažil se podvádět při vážení, a Pot leží v hlíně, protože ho kousla krysa a on napřed zčernal a nakonec zfialověl – představa, jak nad sebou ztrácí kontrolu, ji děsila. George dováděl s houslemi a tóny tryskaly do noci jako jiskry létající z ohně. Nikdo k ní nepřišel, aby ji zatáhl do toho vzrušujícího bláznovství.

PAK HUDBA utichla. Kruh se rozpojil. Otrok bývá z krátkého závanu svobody sem tam nesvůj. Najednou se zasní mezi brázdami nebo se rozpomene na podivný sen, co se mu zdál nad ránem. A zasní se i uprostřed písně v horké nedělní noci. Ale pak to pokaždé přijde – dozorcův křik, nahánění do práce, stín pána, připomínka, že lidskou bytostí bývá jenom na nepatrný okamžik ve věčnosti svého poddanství.

Bratři Randallové vyšli z vily, aby se k nim připojili. Otroci ustupovali stranou a v duchu počítali, jakou vzdáleností nejlépe vyjádří přiměřený poměr respektu a strachu.  

Jamesův sluha Godfrey držel lucernu. Podle starého Abrahama se James podobal spíš své matce, ženě zavalité jako soudek a s podobně těžkopádným výrazem, zatímco Terrance se vyvedl po otci. Byl vysoký a měl výraz dravce, který neustále číhá, kdy se bude moci vrhnout na kořist. Kromě pozemků zdědili bratři po otci i krejčího, jednou měsíčně k nim dojížděl v rozhrkaném kočáře se vzorečky plátna a bavlny. V dětství se oba oblékali podobně a vydrželo jim to i v dospělosti. Jejich bílé kalhoty a košile byly tak zářivě čisté, jak jen je ruce pradlen dokázaly vydrhnout, a tak v oranžovém svitu lucerny tito muži vypadali jako duchové, co se vynořují z temnoty.

„Pane Jamesi,“ řekl Jockey. Jeho zdravější ruka pevně sevřela opěrku křesla, jako by se chtěl přizvednout, ale nedokázal to. „Pane Terranci.“

„Nenechte se rušit,“ pronesl Terrance. „Probírali jsme s bratrem obchodní záležitosti a zaslechli jsme hudbu. Tak mu povídám, že je to ten nejšílenější kravál, co jsem kdy slyšel.“

Randallové pili víno ze skleněných broušených číší a vypadali, jako by už vyprázdnili několik lahví. Cora hledala v davu Caesarův obličej. Neviděla ho. Při poslední společné návštěvě obou bratří tu taky nebyl. Pokud jste si zapsali do paměti pestré lekce z jejich pospolitých návštěv, nechybovali jste. Jakmile oba Randallové zároveň vstoupili na území černých, pokaždé se něco semlelo. Dříve nebo později. Přihodilo se cosi nečekaného, nějaká věc, kterou jste rozhodně nemohli předvídat.

James nechával každodenní chod plantáže na dozorci Connellym, navštěvoval ji jen výjimečně. Vzácně tu provedl nějakého návštěvníka, souseda, kterého si považoval, nebo zvědavého plantážníka z jiného koutu země. Na svoje negry přitom promluvil zřídkakdy, jeho lidi už je ostatně bičem naučili, aby vždycky pilně pokračovali v práci a majitelovy přítomnosti si nijak nevšímali. Objevil-li se na bratrově plantáži Terrance, obvykle ohodnotil každého otroka a okomentoval, kteří muži se mu zdají nejschopnější a ženy nejpřitažlivější. Povzbuzený pošilháváním po ženách, co patřily bratrovi, se vydával okusit ty z vlastní poloviny.

 „Rád ochutnávám svoje slívy,“ říkával. Procházel se mezi řadami domků a rozhlížel se, co mu padne do oka. Nerespektoval žádné citové vazby a některé otroky navštěvoval i o svatební noci, aby muži předvedl, jak má správně vykonávat manželské povinnosti. Ochutnal svoje švestky, přestřihl pásku a zanechal stopu.

Mělo se za to, že James je v tomhle ohledu jiný a na rozdíl od otce a bratra nepoužívá svůj majetek k vlastnímu uspokojování. Občas pozval na večeři nějakou ženu z okolí a Alice si při té příležitosti pokaždé předsevzala, že vystrojí tu nejokázalejší a nejlákavější večeři, jakou si dokáže představit. Paní Randallová je opustila před mnoha lety a Alice doufala, že přítomnost ženy bude život na plantáži kultivovat. James v jednu dobu po celé měsíce hostil bledé bytůstky, jejichž bílé kočáry křižovaly blátivé cesty k velké vile, a dívky v kuchyni se chichotaly a spekulovaly, dokud se na scéně nevynořila nová žena.

Podle vyprávění Jamesova sluhy Pridefula pak nasměroval jeho pán svou veškerou erotickou energii do specializovaných pokojů v jednom zařízení v New Orleansu. Vedla ho tolerantní a moderní madam, znalkyně trajektorií lidské touhy. Prideful se dušoval, že má zprávy přímo od personálu, se kterým se za léta skamarádil, ale jeho historky byly neuvěřitelné. Který bílý muž by se dobrovolně nechával bičovat?

Terrance se teď rýpal hůlkou v zemi. Byla to hůlka po otci, se stříbrným držátkem ve tvaru vlčí hlavy. Mnozí z nich si ještě pamatovali, jak se jim tenhle vlk zakousl do masa. „Tak si vzpomínám, jak mi James vykládal, že tu má negra,“ spustil Terrance, „kterej umí odrecitovat Deklaraci nezávislosti. Nechce se mi tomu věřit, ale říkám si, že by mi to dneska večer mohl předvést, když je tady všechno na nohách.“

„To zařídíme,“ slíbil James. „Kde je ten kluk? Michael.“

Všichni mlčeli. Godfrey žalostně pozvedl lucernu a posvítil kolem. Mojžíš měl tu smůlu, že stál z předáků k bratrům Randallovým nejblíž. Odkašlal si. „Michael je mrtvý, pane Jamesi.“

Rychle nařídil jednomu z děcek, aby doběhlo pro dozorce Connellyho, i kdyby to mělo znamenat, že ho vyruší při večerních hrátkách s konkubínou. Jamesův výraz Mojžíšovi napovídal, že jeho pán čeká na vysvětlení.

Michael, otrok, o němž tu byla řeč, ty dlouhé pasáže zaživa opravdu přednášet uměl. Podle Connellyho, který si celý příběh vyslechl od překupníka s otroky, fascinovaly Michaelova bývalého pána schopnosti jihoamerických papoušků. A proto usoudil, že dokážeme-li naučit limerik ptáka, měli bychom ho dokázat naučit zpaměti i otroka. Už pouhý pohled na velikost lebek nám totiž prozrazuje, že negr má větší mozek než pták.

Michael byl synem pánova kočího. Vykazoval ony známky živočišné zvědavosti, jaké občas můžete pozorovat u prasat. Učitel a jeho prazvláštní žák začínali s jednoduchými rýmy a krátkými úryvky z básní populárních britských veršotepců. Později přecházeli i na slova, kterým negr nerozuměl, a máme-li být upřímní, učitel jim rozuměl jen částečně. Byl to ztroskotanec, kterého vyhodili z každého slušného místa, jež kdy získal, a který se svoje poslední přeložení rozhodl využít hlavně jako živnou půdu pro tajnou pomstu. Tenhle farmář, co pěstoval tabák, dělal se synem kočího učiněné zázraky. Deklarace nezávislosti byla jejich mistrovský kousek. „Historie opakovaných bezpráví a uchvacování.“

Michaelova schopnost ovšem nikdy nepředstavovala nic víc než pouhý salónní trik pro potěšení návštěvy, po němž se hovor vždy stočil na omezené vlohy negrů. Majitele chlapec časem znudil, a tak ho prodali na jih. Než se Michael dostal až k Randallovým, mučení a tresty ho připravily o zdravý rozum. Práce mu šla nevalně. Stěžoval si na hluk a na černou magii, která mu vymazala paměť. Connelly mu ve vzteku vymlátil z hlavy i to málo, co mu v ní ještě zbylo. Trápil ho tak, aby to Michael nepřežil, a dosáhl svého cíle.

„Měli jste mi to povědět,“ napomenul je James se zjevnou nelibostí. Michaelův přednes představoval neobvyklé rozptýlení, kvůli němuž si negra už dvakrát povolal k hostům.

„Měl by sis udržovat lepší přehled o majetku, Jamesi.“ Terrance svého bratra rád popichoval.

„Do toho se mi nepleť.“

„Že svoje otroky necháváš hýřit, to jsem věděl, ale netušil jsem, že to má takové rozměry. Snažíš se, abych proti tobě vypadal zle?“

„Netvař se, že ti záleží na tom, co si o tobě negři myslí, Terranci.“ Jamesova sklenka byla prázdná a chystal se odejít.

„Ještě jednu píseň, Jamesi. Začínám té hudbě přicházet na chuť.“

George a Wesley byli zoufalí, zůstali sami. Noble s tamburínou se někam ztratil. James sevřel rty. Naznačil jim, ať hrají, a oni ho poslechli.

Terrance si poklepal na hůlku. Zadíval se do davu a zamračil se. „To nebudete tancovat? Já si to přeju. Ty a ty!“

Ani nečekali na znamení od svého pána. Otroci ze severní poloviny se proti sobě váhavě seřadili a snažili se hrát divadlo, vklouznout zpět do rytmu. Křivácká Ava neztratila od těch dní, kdy otravovala Coru, nic ze schopnosti zdatně předstírat – dupala a chechtala se, jako by právě vrcholily oslavy Vánoc. Představení pro pána nehráli rozhodně poprvé, uměli pomyslnou maskou skrýt svou zášť, a když se tanec rozjel, zbavili se i strachu. Ach, jak křepčili a pokřikovali, poskakovali a výskali! Jistě to byla ta nejživější píseň, kterou kdy slyšeli, a ti nejskvělejší muzikanti, které barevná rasa mohla nabídnout. Cora se přiměla vstoupit do kruhu a při každé příležitosti kontrolovala reakce bratrů Randallových jako všichni ostatní. Jockey si položil ruce do klína, aby mohl tleskat do rytmu. Cora zahlédla Caesarův obličej s nečitelným výrazem. Caesar chvíli stál v přítmí u kuchyně a pak odešel.

„Hej!“

Tohle byl Terrance. Držel si ruku od těla, jako by na ní ulpělo nějaké znamení věčnosti, jež může spatřit pouze on. Pak si Cora všimla – jediné kapičky vína, co potřísnila manžetu jeho krásné bílé košile. Chester do něho nechtěně strčil.

Chester se přihlouple usmíval, klesl na kolena a klaněl se před bílým mužem. „Promiňte, pane! Promiňte, pane!“ Hůlka ho udeřila přes rameno a přes hlavu. A pak znovu a znovu. Chlapec vykřikl, schoulil se v prachu a rány pokračovaly. Terranceova ruka se zvedala a klesala. James vypadal unaveně.

Jediná kapka! Coru zachvátilo divoké vzrušení. Nezmocnilo se jí roky, od okamžiku, kdy zaťala sekeru do Blakeovy psí boudy, až kolem lítaly třísky. Od té doby viděla muže, kteří viseli na stromech, ponecháni káním a vranám. Ženy s ranami až na kost od devítiocasé kočky. Živá i mrtvá těla opékaná na pohřební hranici. Useknuté nohy jako opatření proti útěku a odříznuté ruce, aby se zabránilo další krádeži. Viděla, jak bijí holky a kluky, kteří byli ještě mladší než tenhle, a nic neudělala. Této noci se jí ovšem do srdce opět vrátil stejný pocit. Popadl ji a ona se nad chlapcovým tělem sklonila jako štít dříve, než v ní otrok stačil zarazit člověka. Držela hůl v ruce jako lovec hada v močále a viděla ozdobu na její špičce. Stříbrný vlk, co cení stříbrné zuby. Pak jí hůlka z ruky vyklouzla a dopadla jí na hlavu. Při další ráně jí stříbrné zuby bleskově přejely přes oči a její krev se rozstříkla do prachu.