Elias Khoury: Brána slunce

HEJ, TY!
Jak mám na tebe mluvit, mluvit s tebou, mluvit o tobě?
Mám ti vyprávět příběhy, které už znáš, anebo mám mlčet a nechat tě jít tam, kam odcházíš? Přišel jsem až k tobě, našlapoval po špičkách, abych tě neprobudil, a teď se musím sám sobě smát, protože po ničem netoužím víc než tě vzbudit! Potřebuji jen jedno – jen jediné, ach Bože: aby tenhle muž, topící se ve svých očích, vstal, otevřel oči a promluvil.
Teď ale lžu.
Víš, že jsi mě naučil lhát?
Říkám, že chci jen jedno, ale chci tisíce věcí. Lžu, Bože, smiluj se nad ním, nade mnou i nad tvou ubohou matkou. Ano, zapomněli jsme na tvou matku. Vyprávěls mi o všem možném, ale nikdy jsi mi neřekl, jak zemřela tvoje matka. Vyprávěls mi o smrti svého slepého otce i jak jsi uprchl do Galileje, abys mohl jít na jeho pohřeb. Stál jsi na kopci nad vesnicí Dejr al-Asad, díval ses, sám neviděn, plakal jsi a oči jsi měl suché.
Tehdy jsem ti věřil. Věřil jsem, že tě tvé tušení dovedlo až k vám domů, několik hodin před tím, než zemřel. Teď už ti ale nevěřím.
Tehdy jsem byl očarován tvým vyprávěním. Teď je kouzlo zlomeno a já ti nevěřím. A tvá matka?
Proč jsi mi neřekl o její smrti?
Nebo snad není mrtvá?
Pamatuješ si ten příběh o obraze Panny Marie?
Žili jsme v Libanonu, kde tehdy zuřila občanská válka, a ty jsi mi řekl, že je to špatná válka. Dokonce jsi mi radil, abych – až se vrátím z Pekingu jako doktor – se té války neúčastnil a odjel s tebou do Palestiny.
„Junesi, nechoď bojovat. Odjeď, kvůli své ženě.“
Udělals mi dlouhou přednášku o smyslu války a pak jsi mluvil o obraze Panny Marie, který visel ve vašem domě, a já jsem se tě zeptal, jestli je tvoje matka křesťanka a jak se mohl šejk z vesnice Ain al-Zaitoun oženit s křesťankou. Tys mi odpověděl, že tvoje matka není křesťanka, ale miluje Pannu Marii a dává si její obraz pod polštář. Milovat Pannu Marii naučila také tebe, protože ona byla matkou všech žen na světě a protože její obraz je tak krásný – obraz ženy sklánějící hlavu nad svým novorozeným synem, zavinutým v plenkách.
„Co si o tom myslel šejk?“ zeptal jsem se tě.
A tehdy jsi mi vysvětlil, že šejk, tvůj otec, byl slepý a obraz Panny Marie nikdy neviděl.
Kdy ti řekla Nahila o smrti tvé matky?
Proč jsi mi o tom nikdy nevyprávěl? Snad proto, že ti tvoje žena řekla, že si tvá matka přála být pohřbena s tím obrazem, a ve vesnici z toho bylo pozdvižení?
Proč pořád jen spíš a neodpovídáš?
Spíš jako sám spánek. Spíš ve spánku, topíš se v něm. Doktor mi řekl, že máš v mozku krevní sraženinu, jasná klinická smrt, není naděje. Jenže já jsem mu to odmítl uvěřit.
Vidím tě tady ležet a nemůžu nic dělat.
A tak si s tebou povídám. Vyprávím ti všechno, co mě napadne. Co ty na to – uvařím čaj a pak se posadíme do křesílek před dům a budeme si vyprávět příběhy! Vždycky ses mi posmíval, že nekouřím. Pokaždé jsi vykouřil cigaretu až do úplného konce, kousal oharek visící ti na rtu a nasával kouř.
Jsem tady u tebe. Zavřu dveře tvého pokoje. Posadím se k tobě. Zapálím si cigaretu, zhluboka vdechnu kouř do plic a budu ti vyprávět. Ale ty mi neodpovíš.
Proč se mnou nemluvíš?
Čaj vychladl a já jsem unavený. Ty se staráš jen o své dýchání a je ti to jedno.
Prosím, nevěř jim.
Pamatuješ si, jak jsi za mnou přišel a řekl mi, že už tě mají všichni dost, a já jsem nedokázal z tvého bledého kulatého obličeje zahnat smutek? Co jsem ti měl říct? Měl jsem říct, že tvůj den už minul nebo ještě nepřišel? To by tě rozzlobilo ještě víc. Neuměl jsem ti lhát. A tak jsem teď smutný s tebou a ten smutek je jako hluboká jizva v mém srdci, kterou neumím zahojit, ale přísahám ti, že nechci, abys umřel.
Proč jsi mi lhal?
Proč jsi mi řekl, když smuteční hosté odešli, že tě Nahilina smrt netrápí, protože žena zemře jen tehdy, když ji muž přestane milovat, takže Nahila nezemřela, protože ty ji stále miluješ?
„Je tady,“ řekl jsi a ukázal sis na oči, doširoka otevřené, temně šedivé. Nikdy jsem nedokázal určit barvu tvých očí – když jsem se tě zeptal, odpověděls mi, že ani Nahila neví, jakou mají tvoje oči barvu, a že v Bab al-Shams se tě sama ptávala na barvu různých věcí.
Lhal jsi mi.
Přesvědčils mne, že Nahila nezemřela, a nechal jsi větu nedokončenou. Tehdy jsem to nepochopil; pokládal jsem tvou řeč za pouhá krásná slova, kterými si dávný milenec léčí svou lásku. Jenže v druhé polovině té věty byla smrt, protože i muž zemře, když ho žena přestane milovat, a ty teď umíráš, protože tě Nahila přestala milovat, když zemřela.
Ležíš tady a dřímáš.
Bože, co je to za dřímotu? A proč sám upadám do téhle smrtelné dřímoty, když jsem ti nablízku? Opřu se v křesle a spím. A když se pak uprostřed noci probudím, celé tělo mě bolí.
Přistoupím k tobě co nejblíž, vidím, jak kolem tebe krouží vzduch, vidím to místo, které jsem ještě nenavštívil. Rozhodl jsem se, že tam půjdu; jdou tam všichni, tak proč ne já? Půjdu tam a podívám se na vlastní oči. Půjdu tam a vryji si to místo do očí. Vždycky jsi mi říkal, že si pamatuješ různá místa, protože se ti zaryjí do očí jako nepřehlédnutelné mezníky.
Kde jsou ty mezníky, příteli můj? Jak poznám tu cestu, a kdo mě po ní povede?

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová