Michal Ajvaz: Zlatý věk

Když se přibližovalo patnáctileté výročí svatby, koupil v klenotnictví pro svou ženu drahocenný náhrdelník z briliantů. Bylo to v lednu, manželka se synem lyžovali v Savojských Alpách a měli se vrátit za tři dny. Toho večera pracoval pozdě do noci ve svém pokoji. Než šel spát, otevřel okno, aby vyvětral cigaretový kouř, chvíli se díval na bláznivě se točící vločky sněhu osvětlené lustrem a na čerstvý sníh ležící na šikmé střeše, do níž bylo okno zasazené, pak zhasl a šel spát.

Měl lehký spánek, a tak jej v noci probudil tichý šramot, který přicházel z vedlejšího pokoje. Pootevřenými dveřmi uviděl v slabém přísvitu sněhu štíhlou ženskou postavu v černé kombinéze, nadouvající se na nejrůznějších místech kapsami. Nad hlavou, přes kterou měla žena přetaženou černou kuklu se třemi otvory pro oči a ústa, se v chladném vzduchu, který proudil dovnitř otevřeným oknem, pomalu vlnila bílá záclona. Černá žena se skláněla nad skříňkou, do které večer uložil náhrdelník, a opatrně šátrala v jejích útrobách, v příštím okamžiku se ze skříňky vynořila ruka v černé kožené rukavici a Baumgarten uviděl, že od zakuklených prstů visí tenká třpytivá šňůrka. Obraz, na který se díval, mu připomněl scénku ze špatného kriminálního filmu. Vytáhl ze zásuvky nočního stolku revolver a vyskočil z postele. Černá lupička jej uviděla, zasunula náhrdelník do jedné z kapes, vyskočila na rám okna a zmizela. Baumgarten si rychle navlékl přes pyžamo župan, který ležel na křesle vedle postele, obul si boty na bosé nohy a vylezl z okna na šikmou zasněženou střechu.

Po pravé straně stoupalo z propasti bulváru žluté světlo neviditelných lamp jako sírové výpary z kráteru sopky, nalevo rozeznával ve tmě a chumelenici černý les antén na hřebeni střechy, před ním se rozlévalo po sněhu světlo z okna souseda, trpícího nespavostí. Černá postava běžela vysokým čerstvým sněhem. Drzost lupičky Baumgartena rozzuřila, a tak za ní vyrazil, i když hrozilo, že ve svých polobotkách uklouzne a zřítí se do hloubky bulváru, a i když teď měl ještě silnější a ještě trapnější pocit než dřív, že se octl ve špatném filmu, dokonce se přistihl, že dělá pohyby, jaké postavy honící se ve filmech po střechách obvykle dělají.

Po chvíli se černá lupička dostala na konec střechy. Vedlejší budova byla odbočka obchodního domu, za šikmou střechou, kde bydlel Baumgarten, začínala úzká římsa, na níž svítila velká písmena nápisu Galeries Lafayette, fialové světlo neonu leželo na sněhu a obtahovalo stopy, které v něm zanechaly boty lupičky, ostrými stíny. Žena teď musela přelézt po úzké zasněžené římse s neonovým nápisem. Baumgarten viděl, jak se černá postava chytila oběma rukama horního oblouku písmene G a opatrně položila špičku pravé nohy do mělkého důlku na dně písmene, kde se neon ztrácel ve sněhu, jímž prozařovalo fialové světlo. Lupička se posadila na úzkou vodorovnou čárku, do níž se lomil spodní oblouk G, jako na zasněžené sedátko, pustila se vršku písmene a chytila se rychle pravou rukou horního obloučku malého a, který se k ní natahoval jako zobák zvědavého zasněženého ptáka.

Baumgarten vytáhl z kapsy županu revolver a vystřelil, aby lupičku postrašil. Mířil na horní konec G, a s uspokojením viděl, že se mu jej podařilo ustřelit, písmeno se rozdrnčelo a zhaslo, s jeho vrcholu se snesla na hlavu lupičky malá sněhová lavina. Postava v černém se chytila l, to se s ní nebezpečně naklonilo nad bulvár – přitom se opět sněhová čepice s jeho vrcholku vysypala ženě do obličeje a zřejmě ji na chvíli oslepila, protože si musela jednou rukou protřít oči –, písmeno ale vydrželo a žena se stačila zachytit vodorovné čáry uprostřed e, která vypadala docela pevně. Sklouzla se po oblině e a zachytila se růžků r jako držadla.

To už ale dospěl k nápisu i Baumgarten, zastrčil revolver zpátky do kapsy, aby měl volné ruce, a vrhl se do prvního slova. Když opatrně lezl do zhaslého G, lupička celkem bez problémů zvládla i, e a s na konci slova. Na chvíli se zastavila, zřejmě řešila otázku, jak překonat mezeru mezi oběma slovy. Zatím Baumgarten opatrně prolézal slovem Galeries se zhaslou verzálou na začátku, měl to lehčí, protože šel ve stopách lupičky, nemusel už tápavě hledat pod sněhem obrysy písmen, a tak se pohyboval rychleji, vzdálenost mezi ním a lupičkou se zmenšovala. Zato byl těžší, a tak se s ním písmena s hrozivým skřípáním nakláněla, zejména pochroumané l se vyklonilo ještě víc a jeho horní konec se úplně vytrhl ze zdi, objevily se jakési kabely, které zajiskřily, písmeno zhaslo a čnělo do sněhového víření jako černá žerď bez praporu. Nebyla to moc příjemná cesta. Baumgartena oslňovalo fialové světlo písmen a do tváře ho bily prudké údery vánice, kalhoty od pyžama už měl promočené, jejich nohavice zledovatěly a ztěžkly.

Už to vypadalo, že šťastně překoná první slovo, když udělal vážnou chybu: zachytil se rukama tečky nad i, zakrýval ji sníh, a tak nebylo vidět, že není připevněná ke zdi jako těla písmen, nýbrž jen spojená s dolní částí písmene tenkou hliníkovou tyčkou. Tyčka se pod vahou jeho těla začala naklánět jako vadnoucí květ, Baumgartenovi sklouzly nohy z úzké římsy, a už visel nad hlubinou bulváru, držel se zoufale oběma rukama tečky, ale ta se nakláněla pořád víc nad propast, v níž ve světle lamp vířil sníh. Z posledních sil se mu podařilo zachytit se jednou rukou dolního obloučku sousedního e a vysoukat se zpátky na římsu, lupička už se držela oběma rukama čárky protínající písmeno f a šátrala pravou nohou v dutině vedlejšího a. Baumgarten se vzpamatoval, riskantním skokem překonal vzdálenost mezi oběma slovy a chytil se strohé, ale naštěstí pevné verzály.

Když se lupička snažila položit nohu do zasněženého klínu tvrdého y, jež se nacházelo přesně ve středu druhého slova a jehož spodní část dole opouštěla římsu a trčela do vzduchu, sklouzla jí noha a Baumgarten s hrůzou viděl, jak žena sjíždí po ypsilonu do propasti. Držela se zoufale oběma rukama písmene, ale jeho povrch byl příliš kluzký, a tak se klouzavý pád zastavil, až když se její ruce zachytily o bambulku na samém dolním konci ypsilonu, na nejnižším místě celého nápisu. Ještě že použili patkové písmo, pomyslel si Baumgarten, a hlavou se mu mihla vzpomínka na článek o typografii, publikovaný v předválečném avantgardním časopise, kde Karel Teige tvrdil, že moderní doba vyžaduje bezserifová písma, a zasazoval se o to, aby byly písmenům odebrány patky, zobáčky, bambulky a jiné přežité mešťácké ozdoby. Naštěstí se to nestalo, a tak Baumgarten mohl spěchat fialově svítící alejí písmen na pomoc lupičce, která se žalostně houpala nad bulvárem. Když dorazil doprostřed slova, chytil se levou rukou a, sklonil se nad propast, kde sníh vířil ve světle luceren, a podal lupičce ruku. Naštěstí byla mrštná, a tak se jí podařilo s jeho pomocí za nějaký čas vyšplhat po ypsilonu nahoru. Když se soukala do vidlice písmene, stáhl jí s obličeje kuklu, promáčenou sněhem.

Vyklouzla tvář asi dvacetileté dívky, zavlnila se osvobozená světlá kadeř. Lupička se posadila na zadní patku ypsilonu, opřela se lokty o přední patku a těžce oddechovala. Nepokoušela se znovu si zakrýt obličej. Rozepnula suchý zip kapsy a podala Baumgartenovi náhrdelník, snad z pocitu vděčnosti za záchranu života, snad jako trofej odměňující vítězství v závodu po pařížských střechách. Estetik jej uložil k revolveru do kapsy županu. Byl také vyčerpaný, seděl na oblém vrcholku a a supěl. Jestli nás teď vidí zezdola z bulváru pozdní chodec, řekl si v duchu, musí mu naše těla připadat jako dvě záhadné kaňky ve svítícím textu vepsaném do noci.

Milý čtenáři, možná by tě zajímalo, o čem si povídali Baumgarten a pařížská lupička na zasněžené střeše. Byla to dlouhá rozmluva, můj pařížský známý mi ji celou zopakoval v příjemném teple kavárny v ulici Krásných umění, my už jsme se ale zabývali příhodami českého estetika v cizině dost dlouho a obě scény, ve kterých splynula písmena a věci a kvůli kterým jsem o českém emigrantovi vyprávěl, jsem už vylíčil. Jistě sis všiml, že to byla scéna na dvoře statku (věci se proměňují v písmena) a scéna na střeše obchodního domu (písmena se proměňují ve věci), a tak se zase vrátíme na ostrov.

(Michal Ajvaz: Zlatý věk, Hynek, Praha 2001)
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha