Úvod

.

Jsem jeden z posledních, kdo zažil zlatý věk žurnalismu, kdy reportéři denního tisku nemuseli soutěžit se čtyřiadvacetihodinovým zpravodajským cyklem kabelových televizí, kdy noviny měly dostatek hotovosti z propagace a inzerce a kdy jsem mohl cestovat kamkoliv, kdykoliv a podle vlastního uvážení s kreditní kartou společnosti v kapse. Bylo dost času k sepsání reportáže o žhavých událostech, aniž bych musel neustále sledovat, co se děje na webových stránkách novin.

Neexistovaly žádné panelové diskuse „expertů“ a žurnalistů na kabelové televizi, kteří každou svou odpověď na otázku začínají dvěma vražednými slovy mediálního světa – „Já myslím“. Jsme otupělí falešnými zprávami, vzrušenými a nekompletními informacemi a nepravdivými tvrzeními, které nonstop přináší náš denní tisk, naše televize, naše online zpravodajské agentury, naše sociální média a náš prezident.

Ano, je to chaos. A v dohledu není žádný zázračný lék, žádný spasitel seriózních médií. Mainstreamové noviny, časopisy a televizní stanice dál budou propouštět reportéry, zmenšovat redakce a škrtit fondy použitelné na dobrá zpravodajství, obzvláště investigativní žurnalistiku, s jejich vysoko nákladovým, nepředvídatelným výsledkem a jejich schopností rozhněvat čtenáře a přitahovat drahé právníky. Dnešní noviny jdou až příliš často do tisku s příběhy, které v podstatě jen tak lehounce naťuknou nebo nastíní, že se děje něco nezdravého nebo zločinného.  Kvůli nedostatku času, peněz nebo zkušeného štábu jsme v zajetí příběhů „on řekl, ona řekla“, v nichž je reportér jen o málo víc než papoušek. Vždycky jsem si myslel, že posláním novináře je hledat pravdu, a ne podávat hlášení o nějaké debatě. Došlo k nějakému válečnému zločinu? Noviny nyní spoléhají na dojednané prohlášení OSN, které je v tom nejlepším případě vydané měsíce po události. A vykazují snad média nějakou snahu vysvětlit, proč mnohými ve světě není usnesení OSN bráno jako konečné rozhodnutí? Troufnu si zeptat se na válku v Jemenu? Nebo proč Donald Trump ze svého cestovního seznamu zakázaných zemí vyňal Súdán? (Vedení Chartúmu podpořilo vysláním svých vojenských jednotek do Jemenu Saudskou Arábii.)

Moje kariéra se točila kolem úkolu říkat důležité a nechtěné pravdy a dělat z Ameriky lépe informované místo. Nebyl jsem v tom sám, myslím na Davida Halberstama, Charleyho Mohra, Warda Justa, Neila Sheehana, Morleyho Safera a tucty dalších prvotřídních žurnalistů, kteří se zasloužili, aby nám objasnili špinavou stránku války ve Vietnamu. Vím, že v dnešním novinářském světě není možné dosáhnout takové volnosti, jaká v něm vládla ještě před deseti lety, kdy se začaly utahovat finanční šrouby. Živě si vzpomínám na ten den v roce 2011, kdy mi zavolal David Remnick, editor The New Yorkeru, a požádal mě, abych s jedním důležitým zdrojem udělal interview po telefonu, místo abych za ním letěl tři tisíce mil osobně. David, který dělal všechno možné na podporu mého zpravodajství o hrůze ve vězení Abú Ghraib v roce 2004 – draze zaplatil za to, že mi umožnil publikovat tři po sobě jdoucí reportáže o tématu –, se mi omlouval – přišlo mi, že utrápeným, rozpačitým hlasem, skoro šeptem.

Kde jsou dnes ty drsné příběhy o pokračujících operacích amerických Special Forces a nikdy nekončících politických zvratech na Blízkém východě, ve Střední Americe a v Africe? Neřádstva samozřejmě pokračují – válka je vždycky peklo – ale dnešní noviny a televize si prostě nemohou dovolit držet korespondenty na bitevním poli a ty, které to dělají – v podstatě The New York Times, kde jsem v 70. letech spokojeně pracoval osm let, mají neustálé problémy – nejsou schopny financovat dlouhodobé zpravodajství, které je třeba, aby mohlo rozkrýt zkorumpovanost armády či tajných služeb. Jak se dočtete, trvalo mi dva roky, než jsem dokázal zjistit, co jsem potřeboval, o nelegální špionáži prováděné CIA v 60. a 70. letech doma v Americe.

Netvrdím, že mám odpověď na problémy našich současných médií. Měla by federální vláda finančně podporovat média, jako to dělá Anglie v případě BBC? Zeptejte se na to Donalda Trumpa. Měla by některé národní noviny financovat veřejnost? Pokud ano, kdo bude způsobilý ke koupi akcií takového podniku? Je určitě otázkou času, než se obnoví debata o tom, jak postupovat dál. Léta jsem věřil, že se to nějak vyvrbí, že upadající americké noviny nahradí blogy, kolektivy online zpravodajství a týdeníky, které zaplní volná místa v místním, stejně jako v mezinárodním a národním zpravodajství, ale navzdory několika úspěchům – napadají mě VICE, BuzzFeed, Politico a Truthout – se tak neděje; média, stejně jako lidi, jsou ve výsledku fanatičtější a uřvanější. 

Takže berte tyto paměti takové, jaké jsou: jako účtování člověka, který přišel ze Středozápadu, svou kariéru začal jako poslíček pro malou agenturu, která se zabývala kriminalitou, požáry a soudy, a o jedenáct let později již jako reportér na volné noze pracující pro jednu malou protiválečnou žurnalistickou agenturu ve Washingtonu mával véčkem před očima sedícího prezidenta a vyprávěl mu o šíleném americkém masakru a byl za to placen. Nemusíte mi vykládat o kráse a potenciálu Ameriky. Snad proto je velmi bolestivé pomyšlení, že bych nemohl dosáhnout toho, čeho jsem dosáhl, kdybych pracoval v chaotickém a neorganizovaném žurnalistickém světě dneška.

Ale samozřejmě se snažím i tak.

.

(a) Festival spisovatelů Praha
Z anglického originálu přeložil Luboš Snížek. 

.