Jeden čas mi nestačí

Josef Rauvolf: Prý jste v mládí uvažoval o dráze rockového muzikanta?

Michael Cunningham: Jistě, to byl můj první cíl. Neměl jsem ale žádné nadání, hrál jsem nevalně na kytaru a ještě hůř jsem zpíval, takže zůstalo pouze u snu. I když jsem se utěšoval tím, že podle kritiků ani Bob Dylan neumí moc zpívat. Nicméně svou ctižádost jsem raději přesunul jiným směrem, k literatuře.

Dva z vašich pěti románů byly inspirovány životem a díly jiných autorů - Hodiny Virginií Woolfovou a Vzorové dny Waltem Whitmanem. Proč zrovna oni?

Oba pro mě byli mimořádně důležití a měli pro mě rozhodující význam už někdy od střední školy, kdy jsem poprvé četl jejich knihy. Tím ovšem nechci tvrdit, že by byli ti nejlepší ze všech,,to zdaleka ne. Jen se na mě nejvíce podepsali. Když je člověk mladý, některé z těch prvních knih, které přečte, se do něj otisknou tak, jak už žádné jiné nemohou.

Jako první polibek...

Ano, v podstatě se to rovná ztrátě panictví. Tyto knihy se stávají součástí vašeho vědomí, součástí toho, jak se díváte na svět a jak v něm žijete. Romány Hodiny a Vzorové dny se proto jistým způsobem doplňují a rozvíjím v nich variace na oba autory a témata, která mi u nich připadala důležitá.

Prózy Virginie Woolfové nejsou zrovna lehkou četbou, přesto se u nás po vydání vašeho románu a uvedení filmu velice dobře prodávaly. Jak tomu bylo v Americe?

Tam vylétly prodeje jejích románů přímo raketově a dostaly se do žebříčku bestsellerů. Byly dokonce momenty, kdy se její kniha Paní Dallowayová prodávala lépe než můj román. A to je něco naprosto úžasného. Nikdy bych neočekával, že budu mít takový úspěch, natož aby mě napadlo, že takhle napomůžu zájmu o Virginii Woolfovou.

Pomohl jste podobně i Waltu Whitmanovi?

Ne, Vzorové dny už se tak neprodávaly, ani podle nich nebyl natočen film, takže se nedostavil ani zvýšený zájem o Whitmanovu poezii.

Co vás na něm zaujalo?

Naprosto mé dostal úžasností a otevřeností svých emocí, svou neskrývanou, nesmírnou láskou ke světu. V jedné knize má verš, ve kterém píše přibližně tohle: „Příteli, ať jsi v kterékoli budoucnosti, věz, že já jsem teď živ a přítomen ve světě stejně jako ty, až budeš číst tuto knihu, i když můj svět dávno skončil. Máš tam noc? Je lampa rozžata?", a přesně to na mě sedělo. Také jsem byl sám, byla noc a svítil jsem si lampou. Měl jsem pocit, jako by to psal přímo pro mě. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že čas lze překonat, že lze natáhnout ruku a dotknout se někoho, kdo žije v úplně jiné době. Na tenhle zážitek jsem nikdy nezapomněl.

Proto ve vašich románech často přecházíte z jedné doby do druhé?

Ano, nejspíš je to jakýsi pokus vysvětlit nezměrnost světa, v němž žijeme. Není možná tím nejlepším, rozhodně je ale nejrozlehlejší. Daleko více než kterákoli jiná generace si uvědomujeme životy jiných lidí, minulost i budoucnost. A já se s tím snažím pracovat, protože krátký příběh o několika lidech, žijících pouze v jednom určitém časovém období, to by mi nestačilo.

Každý spisovatel má nějaké své téma, které se prolíná celou jeho tvorbou. Platí to tedy i pro vás?

Nemám ten pocit. Lidé říkají, že často píšu o problémech v rodině a jejich řešeních – to ale nikdy nebylo mým vědomým zájmem. Přijde mi, že prostě píšu další knihu a pak zase další, a pokud se některé téma znovu vynoří, je to prostě tím, jací jsme jako lidé. Já neuvažuju podle témat.

Někdo píše proto, aby si ulevil...

Myslíte vymítání vnitřních běsů? U mé je to spíš naopak, já nepíšu proto, abych se něčeho zbavil, ale abych něco získal. Abych mohl žít v daleko větším světě - proto si představuju další životy, vytvářím nové postavy, které jsou jiné, než jsem já sám. Vlastně je přivádím k životu.

Jste gay a ve vašich knihách vystupují homosexuálové. Vnímáte nějakou změnu pohledu společnosti?

Doufám, že každá kniha, která píše o gayích, tento pohled mění. Chtěl bych, aby si heterosexuální většina uvědomila a pochopila, jaké to je, být příslušníkem minority. Naštěstí se to ale, myslím, daří.

Zaslechl jsem, že pracujete na scénáři filmu o Freddie Mercurym.

Ano, má to být celovečerní film. Zrovna jsem začal. Nebude to ale životopisný film, zaměřím se pouze na určitý krátký úsek jeho života. Rozhodně se nebudu zaměřovat na jeho onemocnění, protože si myslím, že by si ho lidé měli uchovat v paměti z jiných důvodů než proto, že umřel na AIDS.

Prohlásil jste, že vaše romány mají vždy šťastný konec - přitom dvě ze tří částí Hodin končí pro jejich hlavní postavy tragicky.

Jisté, vždycky jsou ale lidé, kteří přežijí. A to je důležité, naděje a vědomí, že život jde dál. Kromě toho, lidé přeci umírají, a já si nejsem jistý, že konec života musí být vždy něčím smutným.

Josef Rauvolf pro Instinkt (11. ledna 2007, číslo 2/VI)