Michael Cunningham v rozhovoru s Michaelem Marchem

Michael March: (k publiku) Představte si, prosím, že jsme na tanečním parketu. (k Michaelu Cunninghamovi) Narodil jste se roku 1952 v Cincinnati. Co vás víc rozčiluje Cinci nebo Nati?

Michael Cunningham: (směje se) Podle mě se docela dobře doplňují – Cinci je taková jemná a kluzká, a zrovna když si člověk říká, že na konci toho jména už už sklouzne někam pryč, zarazí ho Nati.

Takže si berete Cinci?

Myslím, že jim to nejlíp sluší spolu. Jsou to moc krásné slabiky.

Já si tedy vezmu Nati, protože mi připomíná mého potrhlého otčíma. Jako když se dělí buňka.

Výborně.

Na jaké úžasné zážitky z dětství vzpomínáte nejradši?

Musím říct, že jsem prožil dětství zcela bez úžasných zážitků. Snad i proto jsem byl tak fascinován Paní Dallowayovou Vriginie Woolfové. Jako kluk jsem bydlel na předměstí Los Angeles – vypadalo to tam úplně všedně: kdybyste tudy jeli autem a vyhlédli z okénka, dost možná byste si pomysleli: Díkybohu, že tady nebydlím! Jenže pro mě to bylo místo plné magického kouzla, naprosto jedinečné a neopakovatelné, přestože takových míst je v Americe nepočítaně, a když jsem si přečetl Paní Dallowayovou a uvědomil si, že jakási anglická spisovatelka jménem Virginia Woolfová napsala tuhle nádhernou knihu o docela obyčejné ženě jménem Clarissa Dalowayová, tak jsem si v duchu pomyslel: Ano, tohle chci taky dokázat! Chci se pokusit, pokud k tomu v sobě najdu dostatek nadání, popsat krásu a kouzlo a nenapodobitelnou atmosféru místa, odkud já pocházím, a také lidi, které jsem tam poznal, jejichž životy jsou všední a bez úžasných zážitků.

Těžký úkol.

Musím se přiznat, že než jsem se začal vážně věnoval psaní, roky po dvacítce jsem víceméně promarnil. Chtěl bych všem mladým tady v publiku se vší vážností poradit, aby ve mně viděli odstrašující příklad a neproflákali svoje nejlepší léta – než se nadějete, bude vám čtyřiapadesát a budete litovat, že vám celých deset let uteklo pod rukama. Když jsem se pak pustil do psaní, zuřila v Americe epidemie AIDS – a já jsem měl pocit, že to musím zpracovat v románu. Nakonec se tím zabývá moje druhá kniha, kde píšu o životech žen a mužů, kteří tuto zlou dobu přežili (nebo nepřežili).

Působíte jako velký romantik a citlivý pozorovatel – jako duch shlížející z vrcholků katedrál na život tady dole.

Vždycky jsem si velmi pronikavě uvědomoval uplývání času. Podle mě jsou romány předem ztracené pokusy, jak zachytit čas… jak ho zastavit, zapsat, zaznamenat jednou provždy… proto je tak rádi čteme. Paní Bovaryová, například, její svět pro nás zůstává stále stejný, i když už minul. Dokonce i při psaní, ve chvíli, kdy dopíšete větu, stává z ní minulost. A jestliže neexistuje přítomnost – protože se neustále hlava nehlava řítíme do budoucnosti –, můžeme psát jedině o tom, co bylo. Všechny románové příběhy jsou příběhy duchů.

Včera jsme se bavili o naději – možná jako duchové – nad talířem svíčkové. Naděje je kýč – naděje neexistuje. Přesto jsme odsouzeni doufat.

Já se kýče nebojím a nebojím se ani doufat – myslím, že určitou kýčovitou naději v skrytu duše chovám. Moje knihy jsou hodně pochmurné, alespoň se to o nich říká, ale nekončí bezvýchodně. Život vždycky jde dál, i když možná ne všechny postavy přežijí. Vždycky je tam nějaká budoucnost, další nový den a naděje, že se něco musí stát – a možná ještě všechno dobře dopadne.

Naděje a láska – další důležité téma.

Láska je naše spása. Na světě neexistuje nic silnějšího, než je láska, a právě naše schopnost milovat, schopnost klást dobro druhých nad svoje vlastní, je tím, čím se rovnáme andělům, proč jsme tak výjimeční a proč se o nás píší knihy. Jen člověk, jako živočišný druh, je schopen vrhnout se do hořícího domu, aby z něj vyvedl do bezpečí jiné lidi, které vůbec nezná. Říkejte si, co chcete, o našich nedostatcích a špatných vlastnostech, že máme sklony tloustnout a být líní a kupovat si ošklivé boty – i když mně se ty moje docela líbí –, ale tu úžasnou, záhadnou schopnost milovat své bližní nemůže nám lidem nikdo upřít. To je na nás to nejcennější – a proto nás nikdy žádní mimozemšťané nezničí a my nevyhyneme.

Když se spojí láska se zeměpisem – patří Evropská unie do Kámasutry?

(směje se) Do Kámasutry patří všechno! I Evropská unie.

Ve vaší knize Vzorové dny se praví: „Není to vražda, když to děláte s láskou.“

To je výrok pomateného chlapce, který vyrostl obklopen pouze lží. Nic neospravedlňuje vraždu – ani láska, nic. Nic nemůže vyvážit ztrátu lidského života. O tom jsem hluboce přesvědčen.

Pro Newtona byl pohyb zdola nahoru následován pádem shora dolů. My máme zip a dospěli jsme dál – co má zůstat nahoře, nahoře zůstane.

Ano, lidské bytosti někdy dovedou čarovat.

Svatý Augustin řekl, že „jsme tady, abychom začínali znovu“.

Já strašně rád začínám znovu. Miluji tu chvíli, kdy se pouštím do psaní nové knihy, protože si pokaždé uvědomuji, že žádná z těch předchozích se mi nepovedla úplně tak, jak jsem doufal, že v nich jsou různé zádrhele a přetrhané nitky a slepé uličky – ale že tahle nová, kterou teď začínám psát, bude prostě dokonalá! Tahle bude konečně nejlepší. Jenže pak někde na straně – no, obvykle tak pětasedmdesát – mi začne docházet, že i tohle bude opět jen další marný pokus. Když mluvím s různými překladateli, tak si vždycky uvědomuji, že i můj originál je vlastně jen jakýsi špatný překlad, protože to, co se mi vznášelo při psaní nad hlavou v takové té komiksové bublině, bylo mnohem obsažnější, chytřejší, vtipnější, jasnější i temnější, než text, který dokážu napsat. Spisovatel neustále prochází světem s tímhle přízračným chrámem nad svou hlavou – stále jej má „téměř na jazyku“, stále se snaží na něj dosáhnout a snést ho sem dolů na zem.

Jak se překládá jazyk literatury do filmu?

Já si rozhodně svou práci nijak žárlivě nestřežím – to není žádný svatý text, ani palec mučedníka, který se musí uchovávat v relikviáři. Jestliže se najde někdo – koho si vážím a o jehož nadání a inteligenci jsem přesvědčen –, kdo chce s mou knihou něco podniknout, pak jediná rozumná odpověď zní: No ovšem, jak je libo, a celé to předělejte. Udělejte z ní něco jiného.

prosinec 2006
foto © Festival spisovatelů Praha