Archivy | Autoři | James Meek

James Meek Velká Británie    FSP 2007

James Meek

Narodil se v Londýně v roce 1962 a vyrůstal ve Skotsku. Dvacet letse živil jako reportér, přesto se novinářem nikdy nenazýval. Jak říká: „Je těžké určit, kde končí lidská bytost a začíná žurnalista“.Píše společenské i politické reportáže a sloupky pro britský deník TheGuardian, procestoval Evropu, Ameriku, Afriku i Blízký východ. Vždy hozajímala místa konfliktů, kde se lidská přirozenost střetává snesmyslem války a teroru. „Dobrodružnost příběhu zasazeného do války tkví v tom, že postavy jsou nuceny navázat vztah se smrtí.“

V Anglii dosud publikoval tři stylově a obsahově velmi odlišné romány (Mcfarlane vaří moře, Doba jízdy, Sibiřské drama) a dvě povídkové knihy Poslední přání a Muzeum pochybností.

Meek žil osm let v Rusku a na Ukrajině. Právě toto prostředí jej inspirovalo k napsání jeho doposud nejslavnější knihy. Sibiřské drama(č. Jota, 2006) zpracovává vůbec poprvé temné a dosud málo prozkoumanétéma. Ocitáme se v zapadlé sibiřské vsi, kde skupina československýchlegionářů, která se sem probojovala z východní fronty, musí sdíletživotní prostor s fanatickou sektou křesťanských kastrátů, kteří věří,že všechny hříchy pramení z chtíče. Děj se posléze přelévá dopoválečného Německa, prim však hrají především reálie věčně zmrzlézemě.

Sibiřské drama není ale jediným Meekovým textem dostupným českým čtenářům. V Literárních novinách vyšel překlad jeho reportáže Pět dní v neviditelné válce. Jeho doposud poslední prací publikovanou v češtině je esej Zrození Al Káidy, přeložená pro Festival spisovatelů Praha.

James Meek

Rozhovor s Jamesem Meekem

31.03.2009 Rozhovory

Britský spisovatel a reportér James Meek má Česko rád. Psal tu před několika lety část svého úspěšného románu Sibiřské drama o československých legiích, který byl přeložen do dvaceti jazyků včetně češtiny. Určitou inspirací Meekovi prý byli čtyři čeští autoři: Kafka, Kundera, Hrabal a Hašek.

Celý článek >

James Meek

James Meek: Sibiřské drama - Samarin

03.12.2007 Ukázky

Když bylo Kyrilu Ivanoviči Samarinovi dvanáct, mnoho let předtím, než mezi vůněmi učebnic a kolínské v brašně jedné dívky zavětřil charakteristický zápach dynamitu, požádal svého strýce, aby mu dovolil změnit si druhé jméno. Již nechtěl být „Ivanovič". Ivan, jeho otec, od nějž patronymikum pocházelo, zemřel, když byly chlapci dva roky, krátce po jeho matce, a Kyrii žil od té doby pořád se svým strýcem.

Celý článek >




CZ | EN