Daniela Fischerová: Od března už to bude jenom lepší

Tik tik tik tik, tiká čas k čarovnému obrtlíku. Tik tik tik tik, nevěřte či věřte, v březnu bude nový rok.

Jediný Nový rok toho jména hodný není 1. ledna, ale 21. března, v tom tajuplném okamžiku, kdy Slunce opustí Ryby a skulí se na nultý stupeň Berana. Letos to bude přesně ve dvě devatenáct středoevropského času. Zimu nesem ze vsi, nové jaro do vsi! A pak už to bude jenom lepší! Tik tik tik tik tak!

Jsem člověk myšlení značně magického a tyhle momenty mě mají v moci. Kdysi dávno - když jsem ještě věřila na Ježíška a na Nový rok v lednu - jsem o půlnoci na Silvestra pevně zavírala oči a snažila se celým tělem zachytit ten náraz, fatální tlakovou vlnu, která musí otřást vesmírem. Ale hlavně: věděla jsem, že pak už to bude jenom lepší. Měla jsem samozřejmou víru, že čas je výtah směrem vzhůru. Tu dobu ovládala slova jako pokrok, světlé zítřky a lepší budoucnost našich dětí. Já byla to dítě a mé právo na neúprosné zlepšování všeho bylo nezpochybnitelné. Kupředu, zpátky ni krok!

Pak dětství skončilo a nikdo ten slib nevzal zpátky. Nikdo se mnou neprovedl přechodový obřad, neprohlásil mě za dospělou a nesdělil mi, že teď mám lepší budoucnost svých dětí na starosti já.

Musím říct, že mi přechodové rity velmi chybí. Mládí končí jako přechozená chřipka, najednou je člověk starý a ani neví proč. Nikdo mu neřekne: „Ten výtah už výš nepojede! - Jakto?! Sakra ženská vystupte si, než se ta rezavá kraksna utrhne!“

Mezi 227 pravidly pro život budhistických mnichů jedno praví, že mnich nesmí oslovit ženu, není-li přítomna třetí osoba. Tou někdy snad může být i dítě. Ovšem jak staré? Jaký věk akredituje dítě pro funkci morálního dohledu? Buddha to vymezuje přesně: aby už samo dokázalo plašit vrány. Vida, jak exaktně lze definovat meze, za nimiž končí dětská nevinnost.

Všichni známe ty fascinující zrychlené filmy, na nichž růst stromu trvá deset vteřin a mraky letí jako tryskáče. Občas mám fantazii, že jednou si takhle projdu celý život. Přikurtuju se do velkého křesla, zmáčknu ťuplík s popiskou Citová paměť a všechno začne znovu, řekněme co minuta, to rok.

První vteřina: absolutní vševědoucnost, polární zář ducha, všekosmický internet. Pak strmý pád fylogenezí zpátky, vyhasnutí mysli, bezmocně zakleta do němého zvířete. Závratné rozjasňování příští čtvrthodinu. Chápu, chápu, pořád víc toho chápu, oh yes!, heuréka!, aha! Pod tím citové křeče, bleskové kmity dětských štěstí i zoufalství, tak intenzivní, že se skoro trhá film. Dvacátá minuta, lásky: jedna se objevuje ostrým střihem, jiné pomalounku sílí, udrží se na plátně desítky minut, občas běží i současně, jako v dvojexpozici. Narození dcery: od té chvíle je film prosvícen měkkým světlem a trošku se třese, už až do konce promítání stálá radost, vděk a strach. Psaní: potěchy z úspěchů jsou tak krátké, že při tomto zrychlení skoro nepostřehnutelné. Zklamání z nezdarů se udrží podstatně déle, ale i to za minutu dvě lhostejně splyne s pozadím. - A lepší zítřky? Smím v ně ještě doufat? Nebo jsou to nevymahatelné dluhy a všechno lepší už mám za sebou?

Ať člověk spí či bdí, leží či stojí či chodí, stále se k němu blíží jeho poslední noc, říká jedna stará sútra o smrti. „Krásná,“ povzdychla jsem teskně. Můj muž se otočil a přes rameno řekl: „Blbost. Když má někdo umřít ten den večer, tak od rána se od něj poslední noc vzdaluje.“

Je mi padesát jedna. Výtah je ještě pořád v chodu, poznávám to podle lehkých rázů kabinky. Ale nevím, jestli stoupá nebo klesá. Možná je to jedno. Možná v tomto relativistickém kosmu je to jen dojem pozorovatele, zítřky i včerejšky jsou pouhými sny dneška a jak dole, tak i nahoře. Páternoster se nikdy nezastaví. Ale nebojme se. Půdou i sklepem projedeme bez nebezpečí.

Je siré zimní poledne a čas se někam šine, nikdo neví kam. Naše poslední noc se k nám stále blíží a od někoho už teď mlčky couvá, aniž to ten člověk ví. Ale většina z nás se snad dožije jara. Nezapomeňme: jednadvacátého března, ve dvě devatenáct! A pak už to bude jenom lepší! Šťastný nový rok!

publikovala Nová Přítomnost  3/1999