E. L. Doctorow: Stvořitelé

V následujících úvahách se budu věnovat především té tvorbě, která máformu příběhů. Můj zájem o jejich tvůrce vychází z toho, že psanímtakových příběhů se zabývám i já.

Román nebo divadelní hra se rodí ze zvláštně intenzivních prožitkův autorově mysli. Tyto silné pocity, někdy doslova inspirovanávnuknutí, jsou reakcemi na ty nejnepatrnější či nejprchavější podněty –obraz, tón hlasu, určitý druh světla, slovo nebo větu, hudební zvuk.Někdy může být v jejich pozadí myšlenka, která autorovi připadá takdůvěrně známá, že se stane jeho výsostnou doménou.

Samozřejmě ne všechny – vlastně jen velmi málo – z podnětů, kteréspisovatele inspirují, nakonec vyústí v dokončené dílo. Většina jeodložena stranou z velmi efemérních příčin: autor je vyzkouší a pojedné či dvou stránkách opustí a nechá ležet, zastrčí je do šuplíkunebo na ně docela zapomene. Já v nich přesto vidím jakousi skrytoumízu, podněty trvající a všudypřítomné jako život sám.

Ať je na počátku tvoření cokoli – hudba slov nebo naléhavá zloba,dějinná událost nebo neodbytná potřeba pravdivě zachytit historiivlastního života – práce sama je pomalá a těžká a zespisovatelova osvícení se stává dráb, pohůnek disciplíny, který žárlivěhlídá autorovu mysl před jakýmkoli jiným a nutně zbloudilýmrozptýlením, dokud není kniha dopsána, scénář hotov. Tvůrce žijezotročen ve svém díle: v jeho jazyce, dikci, představivosti, a z tohotovesmíru není jiného úniku než poslední větou.

V pozadí všeho – záblesků vzpomínek, tvrdošíjné bitvy s jazykem – jeautorova víra v příběh jako nástroj poznání. Tato víra se velmi podobávíře vědce v sílu vědecké metody jako cesty k pravdě.

Příběhy, ať se jedná o románovou prózu nebo divadelní drama, jsoukonstrukcemi pro odhalování faktů. Spojují viditelné s neviditelným,současnost s minulostí. Oslavují život jako existenci s morálnímidůsledky. Podávají utrpení v dávkách, které jsou snesitelné.Skeptikovi, který by nepokládal příběh za adekvátní nástroj vědění, bymohl autor namítnout, že bývaly doby, kdy lidé neznali nic než příběhya neexistoval žádný zřetelný předěl mezi tím, co je skutečnost a covýmysl, co je vyjádřeno slovem a co zpěvem. Náboženství, věda, obyčejnáokamžitá komunikace a poezie se prolínaly v intenzivním vnímánímetafory. Příběhy byly prvními pokladnicemi lidského poznání. Bylystejně důležité pro přežití jako oštěp nebo motyka. Vypravěč příběhůprovozuje nejstarší způsob poznávání, všezahrnující promluvu, kterápředchází všem specializovaným vyjadřovacím prostředkům moderníinteligence.

V této knize budu hovořit i o vědci. I vědecké poučky jsoukonstrukcemi pro odhalování faktů. I ony spojují viditelnés neviditelným. A i ony nevyhnutelně vytvářejí prostor s morálnímidůsledky. Jsem toho názoru, že prožitek související s odhalením vědecképravdy je pro vědce stejně intenzivní zkušeností, jakou zažíváspisovatel při dokončení svého díla. Ani u jednoho z nich nepřetrvávápocit osobního vlastnictví. Duševní úsilí se po dokončení díla zdá býtvýsledkem vnějších sil. Všichni tvůrci prožívají podivné odosobnění:tvořivá mysl se od svého výtvoru odlučuje. Vynaložené úsilí jezapomenuto. Kniha nebo poučka se stává čímsi vnějším, jako by sezrodila sama ze své vlastní vůle.

Předpokládám, že podobnou zkušenost prožívá hudební skladatel,malíř, sochař, architekt nebo inženýr. Pouze mim, který tvoří svýmtělem a jehož výpovědi se skládají z gest, se podobně jako tanečníkvyjadřuje pomocí svalů a tvoří své umění ze své tělesnosti.

Lidská tvořivost je zdánlivě bezbřehá. Už dětská mysl přikládávýznam jevům, jejichž význam se skryt, osvětluje viděné a zabydluje seve světě. Výsledky nejsou vždycky blahodárné. Naše vynalézavost jenekonečná a často nejpronikavější právě při překračování morálníchimperativů, které jsme si pro sebe stanovili. Někdy mohou být důsledky– jako u kolektivní tvořivosti v Los Alamos – hrůzostrašné.

Některé z nejkrásnějších a nejhlubších uměleckých děl v dějináchliteratury jsou výtvorem těch nejpokřivenějších duší; neexistuje nutněrovnítko mezi estetickou a morální kvalitou románu a zmatenou,zmučenou, opilou nebo zvrhlou hromádkou člověčenství, která jejstvořila. Vznešenost obsažená v díle se nemusí vždy projevovat v jehoautorovi.

Přesto spisovatelé, o kterých píši, v mých očích rozhodněnepostrádají jiskru výjimečnosti. Můj úsudek o nich nemusí být nezbytněkladný, avšak v pozadí mé pozornosti je vždy přítomno kolegiálníuznání, sympatie a přátelský obdiv k estetickému zápasu, obdařenémusvého druhu požehnáním. Koneckonců, proč se zabývat vymýšlením příběhů,když můžete zasvětit život jiným choutkám? Proč se trápit s knihou,když můžete hromadit jmění? Proč psát, když můžete jít někohozastřelit?

Opravdoví vypravěči příběhů zaměstnávají svou představivosts jakousi sebezpytnou zpupností. Jsou ochotni přiznat mysli jednotlivceprávo hodnotit celý svět. Někdy si ani neuvědomují, tak jsou zabráni dosmýšlení svých vlastních představ, že jsou tu proto, aby  zpochybňovalikolektivní představy společností, ve kterých žijí. V tom je samozřejmějejich vykoupení, ale i náznak rizika, které na sebe berou. Vyprávěnípříběhů může být docela nebezpečné zaměstnání. Kdyby někdo statistickyvypočítal, jakého věku se dožívají spisovatelé na celém světě,vezmeme-li v úvahu věznění, vyhoštění z vlasti, popravy, záhadnázmizení i všední úmrtí z podvýživy a povšechného zanedbání, patrněbyste nebyli rádi, kdyby se váš syn nebo dcera chtěli státspisovatelem.

Kromě těchto rizik souvisí se spisovatelským povoláním i vnitřní,entropická cena: psaní totiž není jenom pouhé zaznamenávání slov. Každýromán je napsán na úkor spisovatelova bytí. Nakonec v autorovinezůstane skoro nic, z čeho by se nevypsal. Je možná mimořádným údělemspisovatele, že na konci života stráveného psaním se stává sám sobězáhadným, protože svou osobnost vtělil do svých knih.

A konečně psaní neskýtá žádné záruky. Těch několik velkolepých děl,která dokáží změnit naše myšlení a naše vidění světa, ční z blábolupomíjivého, nepůvodního, pošetilého a snadno zapomenutelného.Spisovatel nikdy neví, zda jeho dílo vyšle z místa a času svého vznikualespoň jiskřičku světla dál, za hranice a věky. Zatížen svou vlastnídobou a prostorem, jež se mu lepí na hliněné nohy každodenníhopracovního života, vidí jen to, jak je ta jiskra slabá a jak snadno sedá zadusit.  

Takže suma sumárum platí, že určité dávky odvahy je třeba vždy, ikdyž si to autor v nadšení nad dokončením své první knihy třeba anineuvědomuje. Však on ještě pozná, že bez odvahy to nejde. Všichnistvořitelé jsou smrtelní.

přeložila Zuzana Mayerová

(prosinec 2007)