John Wray: Spisovatel, který přepisuje román. Znovu a znovu a znovu.

Hlas, prostý a drsný hlas. Prostředek, který dokonale charakterizuje romány Cormaca McCarthyho. Vědoucí, přemýšlivý styl, jímž vynikají dvě desítky románů Philipa Rotha. Spisovatelům často trvá celý život, než takové umění dokonale ovládnou. Na románech Johna Wraye je nejúžasnější, že autor jde až za samotný hlas – a píše v jazycích.

Sedmatřicetiletý John Wray je autorem tří románů lišících se jak místem děje, tak žánrem a náladou. Ve všech však můžeme sledovat zřetelný spodní tón propojující celé jeho dílo, do detailu propracovanou stylistiku, jakou u současných mladých autorů nalezneme jen stěží. Wrayovy romány jsou temné a plné asociací – nejen díky dobře vybudovanému příběhu, na kterém se zastaví oko i srdce, ale také díky autorově schopnosti vnořit se do žánru a doby, přetvořit a rozdmýchat obé a nechat vzniknout zcela nové entitě.

Otevřeme-li jeho první knihu Pravá ruka spánku – kterou napsal v minulém desetiletí, kdy mu bylo necelých třicet a bydlel ve stanu v suterénu brooklynského skladiště, bez topení a bez koupelny – spatříme kořeny druhé světové války v předválečném Rakousku. Chmurný, úsporný, modernistický román; žádné odbočky a vysvětlivky, žádné líbezné úklony. Růst nacismu je vylíčený živě a mimořádně přesvědčivě. Recenzent The New York Times žasl: „Je vůbec možné, ... aby takovou knihu napsal mladý Američan?“

Ještě nevysvětlitelnější je Wrayův obrat čelem vzad v dalším románu Jazyk Kanaánu o prohnaném kazateli z Mississippi obchodujícím s otroky. Velký, brutální příběh, nabitý imaginací a nadpřirozenem, v němž jako by autor zaměnil vliv Sherwooda Andersona za Thomase Pynchona. Výsledkem je přesto velmi sdělný prožitek, vyprávěný místy hlasem jakoby uhněteným z mississippského bláta, jenž přesto nepostrádá mimosmyslový lesk.

„Už když jsem začínal psát, bylo mým snem stát se pro literaturu tím, čím byl Stanley Kubrick pro film,“ říká Wray, který vyrostl v Buffalu, ale téměř každé léto trávil v Rakousku, rodné zemi své matky. „Autorem, který umí s půvabem a lehkostí přejít z jednoho žánru do druhého, a díky tomu, že nedělá v jednom kuse to samé, dokáže do těchto žánrů vnést něco nového a zvláštního.“

Wray svůj tvůrčí přístup přičítá zčásti vlivu poezie, která ho naučila vnímat strukturu a zabarvení textu současně se samotným příběhem – neboť styl je stejně důležitý jako zápletka. (Wray získal cenu Akademie amerických básníků na NYU, ale studií zanechal a titul Master of Fine Arts nezískal.) Zbývající část je dílem rozumu. Wray začal se psaním poměrně pozdě – pracoval jako taxíkář na Aljašce, v polovině devadesátých let cestoval po Austinu s kultovní postavou alternativní folkové scény zpěvákem Danielem Johnstonem, hrál a absolvoval turné s řadou hudebních skupin z New York City. „Představa, že bych se na tři až pět let bezezbytku a posedle ponořil do psaní určitého typu knihy, která by byla co možná dokonalá – a ona není nikdy dokonalá, na konci je to vždycky zklamání – a pak se zase vrátil na začátek a snažil se znovu napsat tu samou knihu, i když možná o trochu lepší, by mě dohnala k šílenství,“ prohlašuje.

A tak místo toho přebíhá z jednoho stylu do druhého, v závislosti na námětu. Kupodivu se mu tak daří vytvářet díla, která se zdají být nejen lépe provedená než většina vydávaných románů, ale i závažnější. O své další knize Lowboy /vyšla v březnu 2009/, v níž šestnáctiletý Will Heller trpící schizofrenií cestuje podzemní drahou současného New Yorku, John Wray tvrdí, že román má něco z Raymonda Chandlera a britského dramatika Harolda Pintera. Také tentokrát se mu podařilo vytvořit osobité dílo, zcela odlišné od předchozích prací, přesto však krásné, podivně známé a nesoucí nepochybně jeho rukopis.

Tři ukázky (a tři styly) z románů Johna Wraye

Pravá ruka spánku, 2001

Nevnímala jeho ruku, nevnímala pokoj, nevnímala dokonce ani svoje trápení. Možná se ani netrápí, pomyslel si Voxlauer a nadechl se. Myšlenka mu zpočátku připadala prázdná a vylhaná, ale pomalu v něm rozkvétala, jako doušek vína. Posadil se na posteli, aby na ni viděl.

Spala s pěstí u úst, jako když se dítěti prořezávají zoubky, lhostejná ke všemu kromě spánku. Ve slabém světle lampy vypadala jako cosi neurčitého, viděného skrze zakalenou vodu. Čím déle ji Voxlauer pozoroval, tím strašidelnější mu připadala, z jiného světa, naprosto cizí. Měl pocit, že kdyby se probudila, chladně by na něho pohlédla a on by zemřel.

Jazyk Kanaánu, 2005

Asa Trist, farmářův syn, při narození poplivaný, matkou hýčkaný, dobrý dělník, si dobře zapamatoval následující: Ruka boží slávy. Usekněte uprchlíkovi ruku a pevně ji ovažte pruhem plátna. Důkladně z ní vymačkejte všechny šťávy. Krev, vodu, lymfu. Dejte ji do kameninové díže, zasypte ledkem a pepřem a týden nechte zahrabanou v zemi. Pak ruku usušte na slunci nebo, není-li dost silné, v peci vyhřáté měkkým dřevem. Tuk, který z ruky vyteče, smíchejte s voskem a uhněťte svíci. Hotovou svíci pak vtiskněte do prstů samotné ruky. Světlo z řečené svíce zažene všechnu bledost. Světlo z řečené svíce způsobuje děsy u dětí.

Lowboy, březen 2009

Moje postel je jako obálka s dopisem, milostným dopisem, jemně vonící parfémem. Mohl by se jmenovat Eau de Bedpan. Mohl bych se odeslat k tobě Emily, ale ty bys mě nejspíš vrátila odesílateli. Nebo ne? Když ne, je tu další otázka, četlas ten dopis pečlivě, pořádně ses na něj soustředila Emily, pochopilas jej? Všimla sis zmínky o tunelu, je to legrační věc, je to pouze a výhradně tunel lásky. Pochopilas můj dopis Emily, posloucháš vůbec? Slyším, jak posloucháš, slyším, jak dýcháš, nepotřebuju se ptát jestli jsi splasklá nebo usušená nebo živá. Jsem zamilovaný, Emily! Pomůžeš mi trošku? Pomůžeš mi, když se svlékneš a roztáhneš nohy.

esquire.com 10 December, 2008

napsal: Tyler Cabot

přeložil: Petr Mayer