Tomas Tranströmer (nar. 15. 4. 1931, Stockholm)

Ve své zemi je bez nadsázky považován za nejoblíbenějšího a nejuznávanějšího básníka současnosti. Jeho intenzivní, bohatá metaforická poezie, čerpající ze švédského baroka, hudby, z evropské kultury od antiky až po modernu, si získala světový ohlas. Dnes je přeložen do více než padesáti jazyků.

Podle prohlášení Švédské akademie se stal laureátem Nobelovy ceny, „protože nám prostřednictvím svých hutných a průsvitných představ dává neotřelý přístup k realitě."

Debutoval roku 1954 sbírkou 17 dikter, Sedmnáct básní, z dalších jmenujme Den halvfärdiga himlen 1962,  Nehotové nebe, Klanger och spar 1966, Zvuky a stopy, Stigar 1973, Cesty, Sanningsbarriärer 1978, Bariéry pravdy, Det vilda torget 1983, Divoké náměstí, För levande och döda 1989, Pro živé a mrtvé a Sorgegondolen 1996, Smuteční gondola, která vznikla po překonání těžké nemoci. Ve švédštině mu vyšlo na třináct titulů, z nichž většina byla přeložena do angličtiny.

V minulosti byl za své dílo oceněn The Bonnier Award for Poetry, nebo the Neustadt International Prize for Literature. Kromě literární tvorby je Tranströmer oceňován i jako psycholog a překladatel.

Více informací na Wikipedii

Autorovu tvorbu v české překladu představil Nadační fond Festivalu spisovatelů Praha a Nakladatelství Vlasty Brtníkové v roce 1999 v antologii nazvané Švédští básníci v Praze - Ostrými paprsky. Titul uvedl tvorbu šesti současných švédských básníků, mezi nimi i verše Tomase Tranströmera.

 

 

PRELUDIUM

 

Probuzení je skok padákem ze sna.

Osvobozený od dusivého víru, spouští se

poutník k zelené ranní zóně.

Vyšlehnou plameny. Z třepotavého pohledu skřivana

vnímá v podzemí rozhoupaná světla

mohutných kořenových sítí. Ale nad zemí

bují v tropické záplavě

se zdviženými pažemi zeleň, naslouchá

rytmu neviditelných čerpadel. A on

se spouští k létu jako na laně

do toho oslepujícího kráteru, dolů

šachtami vlhkých zelených věků,

které se chvějí pod turbínou slunce. Vtom

střemhlavý let tímto okamžikem ustane, křídla se

      roztáhnou

a orel říční spočine nad proudící vodou.

Štvaný tón

lesního rohu doby bronzové

visí tu nad bezednem.

V prvních hodinách dne je vědomí schopné obsáhnout

     svět,

jako dlaň obsáhne kámen vyhřátý sluncem.

Poutník stane pod stromem. Rozprostře se mu

po takovém pádu vírem smrti

velké jasné světlo nad hlavou?

 

 

 

DUBEN A MLČENÍ

 

Jaro leží pusté.

Sametový temný příkop

se plazí vedle mě,

nic se v něm nezrcadlí.

 

Jediné, co svítí

jsou žluté květy.

 

Nesu se ve svém stínu

jako housle

v černém pouzdře.

 

Jediné, co chci ti říct,

se třpytí mimo dosah

jako stříbro

v zastavárně.

 

 

 

 

ALLEGRO

 

Hraji Haydna na sklonku černého dne

a cítím prosté teplo v rukou.

 

Klávesy chtějí. Krotká kladívka doklepávají.

Tón je zelený, živý a tichý.

 

Tón říká, že svoboda existuje

a že kdosi neplatí císaři daň

 

Zastrčím ruce do haydnovských kapes

a předstírám někoho, kdo se klidně dívá na svět.

 

Vyvěsím haydnovskou vlajku – to znamená:

„Nevzdáváme se. Ale chceme mír.“

 

Hudba je skleněný mír ve svahu,

kde kamení létá, kamení se valí.

 

A kamení se valí napříč domem

ale všechna okna zůstávají celá.

 

 

do češtiny přeložil Milan Richter a Dagmar Hartlová