Předmluva Milana Kundery k románu Strop Pavla Řezníčka

S Řezníčkem jsem se osobně nikdy nesetkal, jen jsem o něm dobře před deseti lety slyšel vyprávět: prý ve svém rodném městě vyměnil tabulku s označením jedné ulice za jinou, nesoucí nápis ulice André Bretona. Policie ho chytila při činu, ale jeho nesmyslné vysvětlování ji tak zmátlo, že po několika hodinách bláznivého výslechu mladého zločince — dvacetiletého zedníka — propustila.

Řezníček je syn (nebo spíš vnuk) surrealismu. Je však nutno předejít několika nedorozu-měním. Za prvé: ve Francii se surrealismus vzbouřil proti karteziánské tradici, ale do francouzské kulturní paměti (pořád nadmíru karteziánské) se bohužel vryl ani ne tak svou nedostižnou poezií jako svou ideologií. Řezníčkův surrealismus je zuřivě antiideologický, je to „představivost u moci" ne jako abstraktní heslo psané po zdech, ale jako ta nejkonkrétnější umělecká skutečnost: bezuzdnost jeho fantazie vás ohromí.

Za druhé: surrealismus ve Francii žil až do svých posledních chvil hypnotickou představou velkých zítřků, revolučního očekávání. Řezníčkův surrealismus je vystřízlivělý, skeptický, ponurý, bez iluzí a bez budoucností. Ba řekl bych: to, co nám líčí, je Apokalypsa.

Poslední půlstoletí je středoevropské umění přitahované obrazem Apokalypsy, „posledními dny lidstva", jak nazval své největší dílo Karl Kraus. Tak všechny postavy Stropu končí po-stupně v malé bažině uprostřed dvora a pod stropem z bahna dál pokračují v životě jako utopenci. „Na tomto dvoře se už opravdu nebude nic dít," tak zní poslední věta románu.

Když ale říkám Apokalypsa, určitě si představujete něco jiného než tuhle trapnou, pitomou, nanicovatou, burleskní, nádhernou frašku, směšnou k popukání. Ale nedivte se, skutečná tvář Apokalypsy vypadá takhle! Tohle poslední překvapení vás čeká, až předstoupíte k velkému okamžiku Velkého konce: uslyšíte smích! A neutěšujte se, nebude to smích metafyzický, velkolepý smích Ďáblův, bude to smích sprostý.

Při čtení Řezníčka možná pochopíte, co jste nepochopili u velkého filmového režiséra Makavejeva: sprostota tu neukazuje na umělcův špatný vkus, ale na jednu stránku bytí, již umělec odhaluje, objevuje, podchycuje. Nezapomínejte ostatně, že u Řezníčka nejste ve Francii ani v Rusku, ale v Čechách, v Praze, kde žil nejen Franz Kafka, který nejedl maso, ale také Jaroslav Hašek, opilec, který táhl od hospody k hospodě a poslouchal povídačky jiných opilců, na jejichž základě pak vytvořil svého nesmrtelného Švejka. Nezapomínejte ani na to, že Řezníček svobodně zavrhl falešné postavení duševně pracujícího a je odjakživa dělník na stavbě. Slovo lid pro něho není magické zaříkávadlo, nýbrž označuje skutečnost, kterou zná jako své boty.

Uveďme tedy třetí rys Řezníčkova surrealismu: je to surrealismus antisnobský, antiintelek-tuálský, lidový, plebejský: surrealismus hospodský. V příběhu, který následuje, vystupují tři dělníci, jeden smilný papírník, jeho spermatozoid, který sedí na skříni a hraje na flétnu, vraždící kostelník a jejich svět, naprosto příjemní, ale zázračně povznesený na úroveň hravé fantazie (ano, absolutné hravé, nehledejte v tom prosím laciné alegorie!), který lze těžko k čemukoli přirovnat.

A pokud jde o kostelníkovy úděsné zločiny, nemluvte mi o sadismu. Jestli je v Řezníčkovi Sade, je to Sade pokleslý, bez zámku, dokonce bez Bastily, Sade kašpar. Řezníčkovy černé vtipy tu nemají demaskovat krutost jako podstatu života, nýbrž odhalovat pitvornou hloupost jako podstatu krutosti. (Pol Bury, jeden z největších v současném sochařství, dokázal tuto dvojznačnou poezii krutého a hloupého vystihnout ve svém imaginárním portrétu Pavla Řezníčka. Jeho Řezníček, to je Laurel a Hardy temnot, potutelný klaun — stejně potutelný je pomalý, nepostřehnutelný pohyb sochařských objektů Pola Buryho.)

Ve Francii je surrealistické dobrodružství dávno u konce; v Praze dál pokračuje, vskrytu, přes zákazy. (Řezníček samozřejmě nebyl ve své zemi nikdy publikován, a ostatně je mu to ukradené.) Ale vůbec tu nejde o někdejší surrealismus v mumifikovaném stavu. Pražský surrealismus dospěl k podivuhodnému „Umwertung der Werte", přehodnocení všech hodnot, těch avantgardních: skoncoval s naivitou svých dřívějších nadějí, s revolučním lyrismem, s historickým optimismem, s marxisticky laděnou utopií; stal se „něčím jiným."

Co nás pak ale opravňuje k tomu, hovořit ještě o surrealismu, nebo přesněji o surrealistickém dědictví? Estetika — založená, na šokující svobodě představivosti. Duch — naprosté neuctivosti.

Západní žurnalistika, ohloupená brechtovskou či sartrovskou (nebo solzenicynovskou) koncepcí angažovaného umění, hledá v umění zpoza železné opony jen obžalobu totalitarismu. Nedochází jí, že hodnota děl netkví v tom, že za něco či proti něčemu bojují (ó ta zarputilost, s jakou lidé v zemích, kde se nic neděje, vzývají boj!), nýbrž v jejich schopnosti vést dál umění cestami dobrodružství a vyslovovat dosud nevyslovené.

Euforie vyzařující z této knihy vzniklé v nejsmutnějším koutě Evropy je skutečný zázrak.

                                                                                   
            
Milan Kundera