Toyen

„Ona nespí a sny vidí v kamenech." (B. Péret)

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila v roce 1902. Stejně jako celá řada umělců (V. Nezval, J. Seifert) se v dospívání aktivně účastnila anarchokomunistického hnutí, hornických stávek a prosincových bouří. Podle Nezvalových vzpomínek, na které má ovšem básnickou licenci, dokonce „snědla nějaký komunistický dokument, když hrozilo nebezpečí, že bude u ní nalezen."

V roce 1923 se nonkomformní malířka a grafička stala členkou převážně mužského Děvetsilu. Tou dobou přijala pseudonym, podle Karla Teigeho „stejně nesklonný jako její umění." Ať už je záhadný původ tohoto jména vykládán od francouzského citoyen (tedy občan) nebo přesmyčkou spojení „to je on", rozhodně jím Toyen potrhovala svůj mužský zjev. V době, kdy si ženy ještě pamatovaly tíhu krinolín, se mladá umělkyně oblékala do mužských sak a klobouků, psala a mluvila o sobě v mužském rodě. V Praze, jen těžko si zvykající na avantgardu, působila skandálně.

Od Bazaru moderního umění (1923), kde s Teigem vystavovali, vytvořila nerozlučnou dvojici s výtvarníkem Jindřichem Štýrským. Toyen v sobě popírala ženskou stránku a důsledně trvala na tom, že vztah se Štýrským ctí hranice přátelství. Lišili se od sebe, introvertní Toyen odmítala mluvit o své minulosti a veřejných teoretických dialogů o umění se přímo neúčastnila. Naopak Štýrský sám polemiky a konflikty vyvolával a rád připomínal své rodiné vazby jako jeden z klíčů k výkladu jeho umění. Její syrový, razantní projev kontrastoval s jeho až ženskou subtilností. Spolu vynalezli svou verzi surrealismu, artificialismus, který je však u ubou autonomní, neboť každého z nich poháněly jiné zdroje.

Přátelství mezi nimi trvalo dvacet let, až do Štýrského smrti za války během níž Toyen skrývala doma ve vaně svého partnera, básníka židovského původu Jindřicha Heislera. S ním roku 1947 i s ohledem na nepříjemnou politickou situaci v republice emigrovala do Paříže, kde se okamžitě stali členy surrealistické skupiny.

V Paříži žila a tvořila až do své smrti. Přátelila se převážně s lidmi mladší generace, s umělcem Radovanem Ivšićém či Annie. 13. listopadu 1980 byla pochována na hřbitově Batignolles, kde jsou pohřbeni i Heisler, Péret či Breton.