Adonis v rozhovoru s Guillaumem Bassetem

Guillaume Basset: Narodil jste se v Sýrii. Kam ale patříte?

Adonis: Narodil jsem se v Sýrii, mám libanonské občanství, nyní žiji ve Francii a mám i francouzské občanství. Pro mě není nějaké prefabrikované, dopředu dané identity. Není součástí žádného dědictví, nedědíme ji, ale vytváříme si ji během naší tvorby. Vytvářím si identitu tvorbou svého života a díla. Narodil jsem se třikrát, v Sýrii, v Libanonu a ve Francii.

GB: To se rodíte znovu při každé publikaci nové knihy?

A: Přesně tak. Je to znovuzrození. Jedná se o identitu otevřenou, jako by šla přede mnou, ne za mnou. Je to tvoření. Identita je tvoření, stejně jako láska, jako báseň. Pořád se musí tvořit a přetvářet. Nikdy nedokončená. Mimochodem svůj rozhovor s jednou dobrou přítelkyní jsem nazval: Nedokončená identita.

GB: Jak se z politického hlediska díváte na libanonsko-syrskou situaci?

A: Na politické úrovni mě vůbec nepřekvapuje, je to skoro logické, jako by prodloužení historických vln, konfliktů na Středním Východě, vývoje vztahů se Západem, nárůst fundamentalismu atd.… Zdá se mi to srozumitelné. Už se tak stalo i jinde, třeba v Evropě. To, co se stalo mezi Francií a Německem bylo otřesné, ale rozumnost Francie, i Německa pomohla vše překonat. Takže tak je třeba nahlížet i na Libanon a Sýrii. Hlavně proto, že se jedná o dva bratry, a to co se odehrává mezi bratry je vždy těžší a složitější. Je možné to vysvětlit, chápat, ale je třeba pracovat na tom, aby se to překonalo. Mnoho intelektuálů se o to již snaží.

GB: To nejsmutnější na celé současné situaci v arabo-muslimském světě je, jak se všude říká, je oddálení se svému slavnému dědictví. Stačí zmínit slavné úspěchy na poli literárním, lékařském, vědeckém, filozofickém a dokonce i náboženské tolerance, vždyť vizíry byli často Židé nebo křesťané.

A: Ale to pokračuje. V Maroku je prvním královským rádcem Žid. V uvolnění mezi arabskými státy a Židy pokračuje. Egypt se s Izraelem smířil, Jordánsko také, co se státu Golfského zálivu týče, tam hlavně Katar…

GB: Měl jsem za to, že většina Židů emigrovala z arabských zemí, hlavně do Izraele.

A: Ale pár společenství zůstalo, dokonce v samém Damašku. Pravda, většina z nich odešla, ale židovské minority jsou stále velice důležité. Dokonce v Damašku, v Jemenu, v samé Káhiře. Co se Arabů týče, můžeme tvrdit, že většina je Židům otevřena. Jejich soužití se přece neomezuje jen na Andalusii. Platí to i v arabských zemích. Vždyť i Korán je reprízou, ne-li reprodukcí, je pokračováním Bible. Jakýkoliv Žid, Izraelita, může kritizovat Bibli, kteréhokoli proroka, a Židům to nevadí, přijímají to. Zatímco já, jako muslim, já se do žádného židovského proroka pustit nesmím, i přesto, že s Islámem nemají nic společného. Islám mi přikazuje, abych jim věřil jako prorokům. Jednou jsem z legrace řekl svému židovskému příteli, básníkovi : Podívej, je mezi námi problém politický, ale ten se vyřeší dnes, zítra, pozítří… Ale vyřeší se to. Ten nejvážnější problém je ale náboženský. Poznáte, že kniha, která brání a ochraňuje judaismus, není Bible, ale Korán. Když se to tak vezme, tak pro nevěřící, ateisty, spočívá otázka judaismu hlavně v Koránu. Je to velice složité.

GB: A Vy jste nějaké problémy měl? Titul Vaší knihy „Kniha“ může splést člověka třeba i v Evropě, natož pak v arabské zemi, když tam nazvete knihu „Al-Kitâb“, tak si každý pomyslí na Korán.

A: Ale přijata tam byla dobře, dokonce výborně. Dali jsme čtenářů dotazník a většina se shodla na tom, že nejlepší název pro dějiny arabské literatury je právě „Kniha“. Některým režimům se to moc nelíbilo, ale nesmíme nikdy ztotožňovat lid s režimem. Představte si, že tak učiníte mezi Egypťany a tím ničemou Mubarakem… Bohužel mnoho lidí, především ti zpolitizovaní, ztotožňuje syrský lid se syrským režimem. To je zásadní chyba, to by se nemělo. Je to stejná chyba s jakou třeba muslimští fanatici ztotožňují Židy s izraelským režimem. Co se té knihy týče, je příliš složitý pro někoho, kdo není dokonale obeznámen s arabskou historií. Je to pokus o cestu a novou četbu arabské historie.

Inspiraci jsem našel v několika předchozích, velkých pokusech přede mnou, třeba v Dantově Božské komedii. Ale s tím rozdílem, že Komedie je cesta nebem v náboženském duchu, zatímco já jsem dělal opak, putoval jsem po zemi historií a politikou arabských zemí v období začínající smrtí Mahomedovou a končící v 9. století.  Jedná se totiž o nejvýznamnější periodu v arabské historii, na kterou je třeba nově nahlížet. Napsal jsem zatím tři díly, první už byl přeložen. Nejtěžší pro mě asi byla struktura. Snažil jsem se vyhnout se vyprávěcí formě, tu nemám rád, hlavně v poezii. Pro mě básník je vším jen ne vypravěčem. Pak jsou z básní bajky. Ale jak nechat prožít, jak ukázat politickou, kulturní, náboženskou složitost, vyhýbáme-li se vyprávění? Stálo mě to rok práce, než jsem nalezl pro mě přijatelnou literární formu, bylo to při promítání jednoho krásného filmu, to jsem si řekl: Voilà !  Na plátně vidíte jak minulost, tak přítomnost, díváte se na obraz a posloucháte zároveň hudbu. Tato úžasná komplexnost plátna se stala formou mé knihy.

Pro tu cestu jsem potřeboval průvodce a vybral jsem si Al-Mustanabbîho, protože to byl básník, kterému se podařilo vytvořit jednotu mezi poezií a politikou. Pak jsem rozdělil stránku na čtyři části. Pravá patřila arabštině, levá tedy francouzštině, to byly memoáry mého průvodce, to, na co by si vzpomněl na naší pouti danou částí historie. První část jsou jeho zkušenosti, jak si je představuji, druhá dole zůstává k dispozici jako přechodná. No a konečně odkazy pro někoho, kdo by se chtěl do historie ponořit více, arabsky nalevo, francouzsky napravo. Tak to se týká formy. Postupně dojde i k poctění všech velkých básníků, kteří byli zabiti, umlčeni nebo vyhnáni. Pocta všem, kteří v arabské historii svítili neobyčejným světlem, ale kteří z mnoha důvodů byli umlčeni a to až dodnes. Svým čtenářům říkám, že v arabské historii není jen meč, ale také velcí lidé. Byla to obrovská práce, musel jsem o arabské historii přečíst všechno, prostě bláznovství.

GB: Usiloval jste o úplnou syntézu, nebo jste ji nechal otevřenou, i za cenu dalších přídavků?

A: Otevřenou. Dávám čtenáři volnost pokračovat po cestě, k horizontu. Nic nesoudím. Nic se nemá uzavírat.

GB: Popisoval jste typografickou úpravu své knihy, a mně to připomnělo překlad Koránu, který mám. Pokud dáme do souvislosti Vaši poslední knihu „Historie roztržená na ženském těle“, máme pocit, že přebíráte náboženskou prezentaci, že ji přeměňujete, abyste si jí přivlastnil, ne tak jako Dante, duchovně, ale způsobem naprosto vtěleným. Jako byste byl nutkán přeměnit knihu zjevenou v knihu reálné historie.

A: Přesně tak. Jednou jsem se ptal Jeana Geneta: Jeane, neměl byste psát jazykem bližším Célinově? Váš život, zážitky by vás k tomu měly přimět, tak proč píšete spíš jazykem Mallarméeho? Odpověděl mi, že „Célinův jazyk se stává módou, když ji používá jiný autor než Céline. Mallarméův jazyk je s francouzskou identitou svázán. Píšu jak Mallarmé, abych se lépe prokousal a dokonale zničil francouzskou kulturu.“ Podobně já, když píšu o Agar, například, náboženské figuře, matku Arabů, matku Ismaelovu, ženu otce Židů, Abraháma, který ji zapudil, vezmu si ten příběh, jak je, a udělám z něj revoluci. A tak jsem z Agar, prototyp vyhnané, utrápené, nenáviděné ženy, učinil typ ženy revolucionářky, protináboženské a protiprorocké.

Náboženství zničíte nikoliv zvenku, ale zevnitř. Nemůžete zničit nic, co neznáte. Bohužel mnoho mých přátel z řad komunistů a myslitelů tak právě postupovali a ničeho nedosáhli. Kritizovali arabskou tradici z neznalosti. Rimbauda se nezbavíte tím, že ho budete ignorovat. Je třeba Rimbauda číst a pochopit. Tisíckrát, abyste ho mohli překonat. Jinak to možné není. Mysleli si, že náboženství není nic, že je s ním konec. Přátelé mi říkali, k čemu mluvit o náboženství, když je s ním konec. Ale tak to není! Ještě pozor, mluvíme-li proti náboženství, musíme tak činit jako proti instituci, režimu, ideologii, nikoliv jako osobní zkušenosti.

GB: Rozdíl mezi církví a mystikou.

A: Naprosto. Pokud to nepochopíme, nic nezmůžeme. Jako důkaz si vezměme třeba to, že 70 let po Stalinovi a jeho 20 miliónech mrtvých se pořád nic nezměnilo.

GB: Já od Vás znám „Zpěvy Myiaru damašského“ a „Jednotliví“ a myslím, že již mezi těmito dvěma tituly je patrný vývoj. Ten pokračuje v „Knize“, stejně jako v „Historii roztržené na ženském těle“. Jsou tyto změny výsledkem nepřestávajícího vývoje nebo jen plodem různých pokusů a adaptace?

A: Myslím, že spíš vývojem. Je třeba lépe vyjádřit, lépe vystihnout to, co se snažím změnit. Styl se zkušenostmi mění.

GB: Pozoroval jsem Vás, když jste hledal to správné slovo, kroužíte přitom rukama. Připomnělo mi to rozdíl, který se často dělá mezi dvěma poetickými školami, tou výpravnou, která jde přímo na věc, abych tak řekl, a školu nevýpravnou, většinou popisnou, která se snaží tu věc obkroužit, orámovat, která ji nikdy neukáže, ale spíš se ji snaží takovým mnohohlasem co možná nejblíže určit.

A: Naprosto souhlasím. Já se řadím do druhé školy. Ve skutečnosti se předmět vyjádřit nedá. Síla a slabost slova zároveň je právě to, že věc říct nedokáže. Kdyby to možné bylo, tak umře nejen slovo, ale věc také. To je konec světa. Naštěstí slovo věc úplně říci nedokáže. Jen v náboženství a ideologii. Jediný prostor, v kterém jsou slova adekvátní, je prostor totality. Náboženství totiž, ani ideologie nemají kultury ale doktríny. A my víme, co mají společného, staví se proti člověku. A proto je dobře, že věci říct nemůžeme. Můžeme vyjádřit lásku? Ne, nikdy. V každém případě bychom neměli. Básník může říct, jak lásku žil nebo jak ji žije, podle svého, svých zkušeností. Takových básníků je však málo. I básníci píšou ze své hlavy. A tak není lásky, je vztah, vztah mezi mužem a ženou, který láskou můžete nazvat, jestli chcete, ale taková láska, legenda o lásce, láska ke knihám, to neexistuje.

GB: Před chvílí jsme vzpomínali na Mahmouda Darwishe, který bohužel před třemi týdny zemřel...

A: Co říci o příteli… Pro mě je to osobní katastrofa. Ztratil jsem kousek sebe. Prostě. Smrt zřejmě musíme přijmout, protože je součástí života. Ale myslím si, že ho tak trochu zastiňovala politika. Mluvilo se o něm v politických souvislostech víc než v těch poetických. To se stává často, Aragon třeba byl zakamuflován politikou a bylo to velký autor. Časem se bude Darwish studovat z pohledu básnického, ale s tím musí začít jeho čtenáři. Zatím jisté publikum zastiňuje umělcovu skutečnost takovou, jakou sám miloval. Na rozdíl od čtenářů je publikum naopak jistým závojem.

V Paříži 26. srpna 2008

z francouzštiny přeložil  Denis Molčanov

foto © Rossano B. Maniscalchi