Demokracie v Číně – určitě ne zítra

Nouvel Observateur: V jaké situaci jste napsal “Čínské povídky”?

Ma Jian: Když došlo k masakru na náměstí Tiananmen, v roce 1989, pobýval jsem v Hongkongu. Hned jsem se vrátil do Pekingu a byl jsem velice pobouřen. Chodil jsem ulicemi, fotil jsem. Pronajal jsem si pokoj a začal jsem psát o tom, jakým způsobem jsou Číňané manipulováni, kontrolováni neviditelnou rukou. Viděl jsem vyděšený národ.

NO: Ke knize vás inspiroval právě tento masakr?

MJ: Spíše rozhovory s lidmi. Skutečnost, že jsem v Pekingu strávil celé dny před krámkem s pohřebním oblečením. Majitel mi opakovaně řekl, že mrtví jsou milejší než živí. To mě silně inspirovalo.

NO: Vaše kniha je plná energie a ironie. To byla vaše reakce na atmosféru, která v té době v Číně panovala?

MJ: Absurdita spočívá ve způsobu, jakým Číňané reagují na ty nejdramatičtější situace. Moji soukmenovci jsou přímo geniální v umění vyznat se v tlačenici, v umění lsti proto, aby učinili strach a strádání přijatelnější. Slyšel jsem o muži, který prodával svou krev a měl z toho docela vynášející kšeft. Tak mimochodem došlo k rozšíření nemoci AIDS, protože tímto nezákonným způsobem došlo k nakažení celých vesnic. Vidíte, jak těžké je v Číně oddělit burlesku od tragédie.

NO: Byly vaše knihy vydány ve vaší zemi?

MJ: Ne. Jsou zastaveny před vydáním. Před dvěma lety se mi podařilo vyhnout těmto úskalím tak, že jsem publikoval pod jiným jménem. Ale cenzura vystřihla celé stránky textu, vlastně polovinu. Takže moje kniha se už vůbec nepodobala tomu, co jsem napsal. Nakonec orgánům došlo, že jsem autor a knihy stáhly z prodeje. V současné době je v Číně nemožné vydat knihu s jakýmkoliv intelektuálním obsahem.

NO: Napsal jste také esej o Tibetu. Dotýká se vás tato kauza nějak osobně?

MJ: Po Tibetu jsem cestoval v 80. letech. Vlastně se dá říct, že jsem projel Čínu celou tak trochu jako tulák. Nechal jsem práce fotografa pro jeden státní časopis. Žil jsem z příležitostných prací. Do Tibetu jsem se vypravil jako buddhistický poutník a taky, abych utekl před totalitním systémem. Jenže Tibet je tak zkorumpovaný a svatyně tak zprofanovány komunistickou ideologií, že jsem víru ztratil. Byl jsem bezradný. Úplně prázdný. V roce 1987 jsem o této zkušenosti napsal knihu. A právě proto jsem musel utéci: orgány neskously, že v ní obhajuji individuální svobody, které jsou státními orgány považovány za zločin. Přátelé, u kterých jsem bydlel nebo jen přespal, byli zatčeni a vyslýcháni. Pomlouvali mě v televizi. Nakladatele vyhodili. Tím pádem ale se moje kniha proslavila; lidé si ji půjčovali navzájem na fotokopiích. Tehdy začal konec liberalizace započaté Deng Xiaopingem, konzervativní křídlo použilo moji knihu, aby mohlo lépe odsoudit všechny excesy. Během několika měsíců byly potlačeny všechny svobody. Tiananmenská revolta vznikla právě z pobouření před tímto krokem zpátky v tomto roce 1987.

NO: Ale dnes je snad možné i v Číně vás číst přes internet?

MJ: Problém je, že Číňané už nemají touhu se informovat, komunikovat. Nějak se vytratila jejich zvědavost. V zemi vládne obecná ztráta paměti. Dokonce i u mládeže. A to je moc smutné. A pak, Google je v Číně filtrován. Moje jméno se neukáže skoro nikde. Jsem takový jejich fantóm.

NO: Myslíte si, že západní vlády by měly s režimem spolupracovat v naději, že na tom získá i demokracie?

MJ: Spolupráce je nutná. Není žádné jiné řešení. Čím víc se zradikalizujete, tím víc i oni. Vláda už po generace vymývá mozky lidí. A mladým to dnes připadá jako normální systém. Je to jejich kultura. Žijí s tím odjakživa. Většina lidí, a to i mladých, si nic jiného nedokážou představit. A tak je třeba postupovat krok za krokem. A říkat si, že nic není nemožného, protože ani Číňané už systému nevěří. Je jim ukradený.

NO: Myslíte, že komunismus ztratí v Číně kontrolu, stejně rychlo jako v Rusku?

MJ: Ne. To je úplně něco jiného. Bude to dlouhé. Já se určitě konce komunismu ve své zemi nedožiju. Rusové měli přeci jen svoji víru. A zachovávali si smysl, vlastně západní, pro primát jednotlivce nad kolektivem. Strana v Číně vymýtila jiné myšlenky – taoismus, konfucianismus, buddhismus. Mají naprostou moc nad duchem lidí. A co se ekonomického úspěchu týče, ten systém posiluje, neochabuje. V Čině může osvobozená ekonomika a represivní systém nakrásně spolužít, populace si totiž už dávno zvykla přizpůsobit se i těm nejprotichůdnějším situacím. Jako kdyby člověk mohl mít levou ruku, která by mu neuvěřitelně narůstala a pravou, která by mu před očima zakrňovala. V Číně by určitě přežil.

z francouzštiny přeložil Denis Molčanov