I Wanna Be With You If You Wanna Be With Me

Léto roku ´66 a svět Dylana zničily. Nestalo se to na rockový dálnici highway 61. Zlomil si krk o držák na harmoniku, když spadnul na ulici z motorky. Někdy předtím v pětašedesátém, myslím že na koncertě ve Forest Hills, z něj masturbující davy šílely. Ale Dylan pořád existuje, schovává se ve Woodstocku v New Yorku, má prachy, ženu a piáno. Jednou večer jsme se s Claptonem zkouřili a šli ho navštívit. Zůstaly jen zbytky vzpomínek.

Michael March: Proč prosím tě nikam nechodíš?

Dylan: Kvůli image. Kvůli image. Hrát v paruce byl úlet. Řev těch lidí a amfetamin. A k čemu to bylo? Grossman po mně chtěl, abych kvůli publicitě sbalil Baby Jane Holzerovou.

MM: S boulema a perlama...

D: A čínskejma flétnama. Teď musím psát nový pecky a nakupovat v supermarketech. Tím zlomeným krkem se zamaskovalo, jak jsem vymizel. A pak to úděsný turné. Anglie. Hotelový pokoje s fórama ode zdi ke zdi. Lidi mi pořád chtěli vidět do hlavy, bejt v mý kůži, a já přitom neznám nikoho jinýho než farmářovu dceru.

MM: A co tvoje vystoupení na koncertě na památku Woody Guthrieho?

D: Co k tomu říct? Ten člověk byl génius. To, co jsem tam hrál, bylo jen pro něj, pro nikoho jinýho. Ale všichni z toho byli na větvi. „On má na sobě oblek,“ pokřikovalo publikum...

MM: A muzikanti...

D: Kámošové. Hrajem spolu prostě proto, že jsme kámoši.

MM: Co Baezová?

D: Neviděl jsem ji dva roky – nelíbí se jí můj hlas nebo co. Elektriky se bojí. Morbidních textů se bojí. Proto zpívá pořád ve stejný poloze – nahrává moje písničky, protože se bojí nahrávat svoje. Za starejch časů. Skvělý. Utírala se americkou vlajkou, když byla hotová. Samosebou ji pořád miluju, i když ji teď rajcujou mírový shromáždění a nějakej šmejd zkrachovalej vysokoškolák. Jo, a kapala si acid a ležela nahá na starejch deskách Fats Domina.

MM: Ve filmu Don't Look Back byla láska jen sprosté slovo.

D: To máš pravdu. Už jsou to čtyři roky a byla to pěkná sračka. Tenkrát jsem byl na cestě stát se mezinárodní celebritou. „Subterranean Home­sick Blues“ bylo na hitparádě čtrnáctý, a já jsem mezitím pózoval Pennebakerovi, kterej se dostal do televize, a pro mediální kampaně, a na každý uprdnutí jsem musel mít od Grossmana smlouvu. Donutili mě klečet u dveří a koukat klíčovou dírkou...

MM: A elektrická kytara?

D: V Minnesotě v sedmnácti, když jsem hrál jen za stravu a místní řezivo, jsem dělal rock. Ve dvaašedesátým jsem natočil „Mixed up Confusion“ s elektrikou. Pak jsem asi tři roky zpíval jako Caruso – intonoval jsem a dokázal udržet dech třikrát tak dlouho – až do „Like a Rolling Stone“. S elektrickou kytarou jsem hrál i na evropským turné v roce ´65. Natočili mě s kapelou taky do dalšího filmu Devět pod nulou -- myslím, že to nikdy nepustěj do kin.

MM: Proč?

D: Víš, já jsem vždycky chtěl bejt Little Richard. Když mi nevěříš, koukni se na moje fotky ze střední školy. Stoupnul jsem si k piánu a ječel a všichni se smáli těm zesilovačům. Pak jsem přišel do New Yorku a dal se na folk, protože ten zrovna frčel. Psal jsem, co lidi chtěli, a Grossman mi vymyslel image, takový ty kraviny, že jsem jako utek z domova a tak. Najednou mě lidi začali žrát – měl jsem chleba a slávu, a jako bych se vrátil do druhýho járu na střední škole. A taky jsem byl v tom filmu, jak zpívám v Olympii v Paříži, a Grossman mi řek, začni točit, ale aspoň pár písní vydrž hrát ve stejným stylu, Bobbie.

MM: Vždycky jsi dbal na svůj image a na vkus publika. To, že ses schoval ve Woodstocku, měla být jen další finta, jak nalákat davy?

D: Věděl jsem, že je čas toho nechat, to je všechno. Jednou mě možná pověsí jako zloděje.

MM: Nechceš snad přestat být politický?

D: Říkám to, co musím, člověče. Umělec je ta nejpolitičtější osobnost ve společnosti, protože stojí mimo. John Wesley Harding je religiózní a politický -- mimochodem, je to jedno a totéž. „Tam, kde by mohl začínat život jednoho člověka, přesně tam můj končí.“

MM: „Nikdy v životě neudělal hloupej tah.“

D: Ale „nepleť si ráj s tím domem přes ulici.“ Zopakuju to znova. „All Along The Watchtower“ obsahuje  zhuštěnou „Desolation Row“ v terminologii science fiction. „Určitě se odsud dostanem, řek vtipálek zloději.“ Co je vlastně politický? Nezlob se, ale já už nemůžu dělat věci jako byl William Zan Zinger. Mimoto stejně nikdo nechápe, jakou to má všechno cenu. Kdekdo by chtěl bejt v mý kůži a já jsem ženatej a mám tři děti – kde je vlastně sakra Nashville?

MM: Ale jako básník si musíš být vědom, že lidé si spojují tvoje hudební myšlenky se svojí existencí. Všichni chtějí...

D: Chtějí výrobek, nebo mě? Pirátsky si kopírujou moje „Basement Tapes“, xeroxujou si Tarantuli, a donutili mě ostříhat si vlasy. Je tu ještě osmdesát nahrávek, který neuslyšej, protože je Columbia nevydá. Já se teď starám sám o sebe a je mi skvěle.

MM: Nezměnil se ti hlas? Na Nashville Skyline zní vyšší a fajnovější...

D: Protože já jsem vyšší a fajnovější.

MM: Myslím...

D: „Hudba znamená daleko míň než člověk.“ O.K.?

Michael March
Přetištěno se svolením z časopisu Fusion, 31. října 1969
přeložil Petr Mayer