Jaroslav Rudiš: Myslím, že literatura není prohraná bitva

Erika Zlamalová: Diskuse letošního festivalu budou věnovány mimo jiné komiksu. Vy se tomuto žánru věnujete ve spolupráci s Jaromírem 99. Jak tato spolupráce začala a kdo je „otcem“ Aloise Nebela?

Jaroslav Rudiš: Alois Nebel je naše společné dítě a nedokážeme říct, kdo je jeho matka či otec. Zrodil se během jednoho lehce opilého a hodně tvůrčího večera v jedné zaplivané žižkovské hospodě, kolem které tenkrát duněly vlaky. Dlouho předtím jsme se bavili o tom, že nám v Česku chybí románový komiks, který by zpracovával nějaké vážné téma. A tak se zrodil Alois Nebel, samotářský výpravčí z malé stanice v Jeseníkách, jehož nádražím projede celé minulé století se všemi jeho traumaty. Ta Nebela pronásledují a musí se s nimi vyrovnávat. A také najít konečně někoho, kdo by ho miloval.

Co vás inspiruje ke komiksovým příběhům Aloise Nebela?

Historie. Jak ta velká, tak ta malá, soukromá. Můj dědeček byl před válkou výhybkář na malé stanici v Sudetech a jmenoval se Alois. Na dráze v pohraničí dlouho pracoval jako výpravčí i můj strýc. A vyprávěl mi o tom. A Jaromír zase zavzpomínal na své mládí v Jeseníku, přinesl spoustu historek a také například postavu mlčenlivého Poláka Němého, který se skutečně jednoho dne objevil na jedné zastávce, nemluvil, a tak ho šoupli do blázince, kde se po dvou letech ukázalo, že jde o vraha. My jsme z něj udělali mstitele všeho zla, kterým ten divoký pohraniční kraj prošel.

Jak probíhá práce na filmové podobě Aloise Nebela? Plánujete film distribuovat v zahraničí?

Film natáčí režisér Tomáš Luňák a produkuje ho společnost Negativ. Bude vznikat dva roky, protože jsme zvolili poměrně náročnou technologii rotoskopingu. Aloise Nebela hraje Miroslav Krobot a vzhledem k tomu, že se na něm finančně podílejí koproducenti z Německa a Slovenska, tak se za hranice patrně podívá. Práva na prodej ve světě zakoupila německá společnost Match Factory, jež zastupuje například velmi úspěšný animovaný film Valčík s Bašírem.

Jak se Alois Nebel přenáší na plátno? Jeho atmosféru přece jen určuje kresba. Nebo jsou zásadnější slova a sdělení, která nesou?

Právě proto jsme vsadili na rotoskoping. Natočený materiál se překreslí a výsledek bude hodně blízký komiksu. Vznikne tak černobílý hraný a zároveň animovaný snímek.

Nepřemýšlel jste v této souvislosti o zfilmování Nebe pod Berlínem?

O Nebe pod Berlínem se ucházelo několik filmařů, ale nakonec z toho nic nebylo. Ono není lehké tenhle upovídaný a nedramatický příběh převést do scénáře.

Často se účastníte autorských čtení u nás, ale především v Německu. Čím je pro Vaši práci zpětná vazba diváků přínosná?

Živá čtení mě velmi baví, mám rád tu vzájemnou interakci, kdy vidíte, že váš text skutečně funguje. Můžete si to ověřit. V Německu na čtení chodí i hodně lidí, jsou velmi oblíbená. A němečtí autoři také většinou umí ze svých knih číst mnohem lépe než čeští.

V čem se liší německé publikum od českého?

V Německu se chodí za literaturou. To se české čtenářstvo myslím ještě učí. Ale mění se to. Když jsme s mým kamarádem, básníkem a fotografem Igorem Malijevským v Praze začínali s našimi literárními kabarety, chodilo 50 lidí. Nyní jich je jednou tolik a malý sál Divadla Archy je vyprodán pár týdnů dopředu. To nás velmi těší.

Vaše tvorba je úzce spjata s Berlínem. Zde jste nějakou dobu žil a studoval. Je toto multikulturní město pro spisovatele příznivější?

Je zkrátka velmi inspirativní. Není to nijak hezké město, ale má zdrcující energii a napínavou kulturní scénu. Praha je proti Berlínu trošku ospalé město.

Milan Kundera ve svých esejích tvrdí, že „romanopisec se rodí na ruinách svého lyrického světa“. Stály i na počátku Vašich literárních pokusů básně?

Ano, bohužel. A doufám, že mé první básně nikdy nikdo nenajde. Napsal jsem dokonce jednu sbírku, kterou jsem věnoval spolužačce z gymnázia. Hodně jsem ji miloval. Ale nepomohlo to. Doufám, že ji ztratila.

A kde se ve Vašem životě zrodila touha psát?

Zkrátka přišla. Já dlouho snil o tom, že budu hrát v nějaké rockové kapele, zkoušel jsem i nějaké založit, ale nikdy mi to pořádně nešlo. Ale šlo mi o hudbě psát. A docela rád jsem četl. Když jsem se potom ocitnul v Berlíně, byl jsem najednou v jakési prázdnotě, bez přátel, sám. A najednou jsem se rozepsal a vypadlo ze mě Nebe pod Berlínem, román z berlínského podzemí.

Z příběhů Aloise Nebela je cítit hodně z české povahy a stereotypů. Festival spisovatelů Praha usiluje o konfrontaci názorů různých kultur a tradic. Myslíte, že jsou Češi schopni takové konfrontace? Respektive, že jsou schopni vnímat sami sebe jako součást světa a pokusit se o sebereflexi?

Myslím, že takováto konfrontace je nejen nutná, ale úplně přirozená. A Češi jí jsou přístupní podobně jako ostatní Evropané – někdy raději mluvíme o traumatech a přehmatech jiných národů než o těch našich.

Franz Kafka řekl, že umění je sekyra, která rozbíjí naše vnitřní zamrzlé moře. Myslíte, že literatura má v dnešním světě pořád moc, takovou moc, která dokáže bořit zdi, které si lidé a národy mezi sebou staví?

Role literatury se neustále proměňuje, před padesáti lety se možná četlo více než dnes, ale také nevycházelo zdaleka tolik titulů. Myslím, že literatura není prohraná bitva. Chuť číst příběhy tu bude stále a nemusejí přitom padat zdi. Knihy také mohou jednoduše jen bavit cestou ve vlaku. A možná se nám příběhy z románů posunou třeba do komiksů. Proč ne.

foto © Petr Jedinák

připravila Erika Zlamalová