Michel Deguy: Má dáti dal

Patrice Bougon:  K lepšímu pochopení zvláštních aspektů vašeho rozjímavého rukopisu bychom měli zřejmě zabrousit na začátek, k vašim filozofickým a literárním studiím, mohl byste je krátce shrnout?

Miched Deguy:  Studium, poznamenané profesory jako byl Jean Hyppolite či Jean Beaufret přednášející nám především filozofii řeckou a německou (Hegel, Kant, Marx, Nietzsche, Husserl, Heidegger), jsem zakončil agregací. Takže jsem mohl začít přednášet filozofii v přípravných třídách k takzvaným velkým školám, například v pařížském lyceu Pasteur. V roce 1968, když vznikla ve Vincennes 8. pařížská univerzita, jsem byl jako mimořádný profesor přizván k výuce na katedře literárních věd, bylo to zřejmě proto, že jsem v té době již publikoval několik literárních studií a titulů. Celou svoji kariéru jsem vlastně strávil na této katedře, kde vyučovalo hned několik spisovatelů, což bylo v té době spíše vzácností.

PB:  Jakou roli ve vašem díle sehrála německá literatura a kultura?

MD:  Asi bych měl nejdříve připomenout, že němčina byla mým prvním cizím jazykem, učil jsem se ho už od 5. třídy, navíc moderní filozofie se psala převážně německy, Husserl a Heidegger zásadně ovlivnili celou generaci myslitelů ve Francii, byť se nedá říci, že by se vůči Heideggerovi jednalo o nějakou bezpodmínečnou fascinaci. Ale není náhodou, že jedna z prvních knih, kterou jsem ve větším nakladatelství vydal, byl právě Le monde Thomas Mann. Přeložil jsem také Hölderlinův Návrat a část Heideggerova Přiblížení k Hölderlinovi. I v mé revue Po&sie bylo samozřejmě publikováno mnoho básnických překladů a z němčiny přeložených studií na téma vztahu mezi poezií, filozofií a překladem.

PB:  Mohl byste stručně popsat vedoucí principy této revue?

MD:  V roce 1977 jsem ve spolupráci s  velkým nakladatelstvím Belin, disponujícím dostatečnými prostředky na produkci a distribuci, založil revue Po&sie v úzkém okruhu přátel a spolupracovníků, jmenovitě Jacquese Roubauda, Henriho Meschonnica (než jsme se nepohodli...) a Roberta Marteaua. Dnes pracuji s dvěma druhými šéfredaktory: Claudem Mouchardem a Martinem Rueffem. Každé číslo je plánováno na třech rovinách: překlad, před s novými básníky, zamyšlení nad vztahem mezi poezií, filozofií, etikou... Čas od času připravíme číslo zasvěcené básníkům jedné země (třeba číslo italské z roku 2005 pod vedením Martina Rueffa), ta podléhají dlouhým přípravám, číslo korejské, například, na kterém Claude Mouchard pracuje již dva roky, by mělo jít zanedlouho do tisku.

PB:  A jaká témata jsou v současné době blízká vám, básníkovi a filozofovi?

MD:  Je jich mnoho, ale stručně bych řekl, že v prvé řadě ekologie, ve smyslu, který dále upřesním, a ztráta víry v křesťanského boha, to jsou náměty, ke kterým se v posledních letech vracím z různých úhlů. Ekologie, jak ji chápu já, není ekologií životního prostředí, o níž hovoří média, spíše vztah ke světu vlastní lidskému druhu, jinak řečeno po-ethica v konfrontaci s postupnou destrukcí světa, zamýšlející se nad tím, jak tato skutečnost pozměňuje to, co nazýváme „člověkem". Co se „odklonu od náboženství" týče (na mysli mám křesťanství), neznamená to popírání něčeho, co leží v základech naší kultury, ale o přenos jeho dosahu a smyslu, s tím souvisí i způsob, jakým náboženský slovník používám: „relikvie", „znesvěcení", „snětí z kříže" nebo třeba ono dvouverší, které jsem napsal po smrti Derridy: „Co není z tohoto světa, je z tohoto světa."

PB:  Toto dvouverší pochází ze sbírky poetických próz a básní: Desolatio (2007), jež přichází po dlouhé smuteční básni A ce qui n'en finit pas. Prestižní kolekce Poésie/Gallimard vydává v roce 2006 celou antologii vašich básní z let 1960-1980 Donnant Donnant [Má dáti dal]. Mohl byste načrtnout základní motivy všech tří svazků této antologie?

MD:  První dva svazky jsou básnické náhrobky věnované drahým osobám již zesnulým. První svazek byl diktován pouze nutností, tváří v tvář vlastní žalosti po smrti mé ženy Moniky. Nešlo ani tak o proces žalu, smazání melancholie, spíše o konverzi ztráty v dílo a ve světě, jenž je pro mě bez boha a tedy bez útěchy. Struktura knihy, jeho rytmus i poetika vyjadřují jistou emoci se vší skromností, kterou nalezneme i v druhém svazku, poctě dalším velmi blízkým osobám, především mému vnukovi, jenž zahynul ve svých osmnácti letech, jehož přítomnost mě pronásleduje už proto, že bych mu tak rád předal víc, třeba tu slíbenou cestu do New Yorku, kam se nemohu vydat, aniž by mě nepřepadla lítost a smutek. Co se oné antologie týče, čtenář si nemůže nepovšimnout toho, že mnoho básní v ní je milostného, někdy erotického charakteru vyjádřeného ovšem jistou oklikou: přechodem tradicí, nějakým citátem, ale také eliptickým znázorněním, prací s figurami. Emoce, ať milostná či smuteční, je podstatou, musí si však ještě nalézt osobitou formu, odpovídající okolnostem.

Patrice Bougon

Paříž | březen 2011 

podívejte se na portál Patrice Bougona o Michelu Deguym