Nepřítelem každého spisovatele je nuda
25. listopadu 2008 10:28
Rozhovor vyšel v Prague Leaders Magazine 4/2008.
Pavlína Holancová: Kdy a jak jste přišel na to, že chcete být spisovatelem?
Arnošt Lustig: Vrátil jsem se z války, z táborů a když jsem začal vyprávět, co bylo, nikomu se nechtělo věřit, že je možné, aby byl člověk k člověku tak krutý. Dalo se to jen napsat, protože napsanému lidé věřili.
V jednom rozhovoru jste řekl, že spisovatel nemůže být „normální“. V jakém smyslu, a jak byste v této souvislosti ohodnotil sám sebe?
V kursu světová literatura na Americké universitě ve Washingtonu DC měli studenti v semináři za úkol referát o životě a díle autorů. V souhrnu nacházeli v životě skoro každého autora určitou výjimku. Lev Nikolajevič Tolstoj skončil v pominutí v noční košili na malé staničce v Rusku v zimě. Joseph Conrad se pokusil o sebevraždu, protože neměl peníze. Ernest Hemingway se zastřelil. Četní spisovatelé si sáhli na život. Mnozí trpěli epilepsií, větší nebo menší duševní chorobou. A já sám? Jistě mám výchylky, ale dá se s tím žít, pro mne i pro druhé. Samozřejmě, snažím se být co nejnormálnější. Ale co to je? Podle psychiatrů průměr. Co je průměr? Nuda. Autor hledá lepší než dobré, horší než špatné. Jeho nepřítelem je nuda, průměr.
Kteří spisovatelé Vás nejvíce ovlivnili? Která literatura naopak je Vám vzdálená?
Všichni autoři, kteří stojí za přečtení, spisovatele ovlivní. Chce být tak dobrý, jako oni. Někdy se mu to povede, jindy selže. Vzdálená je mi špatná literatura. Brak. Je to varování, výstraha, odrazení. Začínám číst a dočítám jen příběhy, které jsou mi blízké, něčím. Poučením, zábavou, zajímavostí.
Má podlé Vás dobrý spisovatel psát pro čtenáře, nebo má jeho tvorba čistě vyvěrat z vlastní přirozenosti, ať již to lidé ocení či nikoliv?
Každý spisovatel píše pro čtenáře. Pokud píše jen pro sebe, je také čtenář. Svých vlastních prací. Přirozenost? Ovšem. Čtenář vycítí upřímnost, ocení otevřenost, nesnese předstírání, masku. Vycítí to od první řádky.
Jak se Vám žilo ve Spojených státech v porovnání s Evropou? Ovlivnilo to Vaši tvorbu?
Kam mě osud zanese, snažím se, abych se cítil lépe než hůř. Amerika je jiná než Evropa, a zároveň je to dítě, dcera a synáček Evropy. Cítíte to na každém kroku. Klišé je , že svět je jen jeden. Jen je jiné v Americe a v Evropě. Mezi Eskymáky, Indiány, v povodí Amazonky. Ovlivní to tvorbu? Všechno ovlivní tvorbu, i když prší nebo je slunečno. Když fouká vítr, padají kroupy. Zároveň mám dojem, že bych psal stejné příběhy na severním i jižním pólu.
Ve svých dílech se opíráte o četné dramatické životní zkušenosti. Někdy mluvíte o holocaustu až s nadsázkou. Co je pro člověka, který unikl z Osvětimi a Buchenwaldu životním zadostiučiněním?
Žít je výsada, nad kterou nic lepšího neznáme. Přežít lágry je výsada, kombinovaná se štěstím. Čím méně dramatických zkušeností, tím lépe se vám žije. Nadsázku při psaní o druhé světové válce si nedovolím. Ironii ano. Popisovat neuvěřitelné? Ano. Každý příběh, každá knížka je pokus. Někdy se povede, jindy autor selže. Je to trvalý kompromis. Snaha o dokonalost, většinou, ne-li nikdy, nedosažitelná. Čtenář bere a dostává. Jen autor ví, co chtěl a co odevzdal. Jaký je v tom rozdíl nebo zadostiučinění? Probudit se a nebát, že vás zabijí, utlučou, vyhladoví, nechají zmrznout, zabijí kolem vás nejbližší. To je zadostiučinění lidí, kteří přežili se štěstím, shodou okolností, koncentráky. Deset tisíc lidí za den, deset za noc. Jen v Osvětimi. Najíst se, když máte hlad, napít, jestliže žízníte. Vědět, že vám nic nehrozí. Vědět, že už nejste v Buchenwaldu, v Osvětimi-Březince, že žijete normální život v míru. Máte právo na život, na radost, na existenci beze strachu.
Jste čestným předsedou organizace Společnost Franze Kafky. Co to pro Vás znamená?
Společnost Franze Kafky patří do kategorie zadostiučinění. Rád bych řekl, že je to Společnost, kterou mám rád a jsem pyšný na to, že jsem od začátku jejím čestným předsedou. Snaží se postarat o odkaz a dílo světového autora, který postihl podstatu naší existence, úzkost přicházející odnikud, ztrácející se do nikam a vracející se. Je to snaha starat se o odkaz Franze Kafky a také dalších, žijících v jeho době jako byli Egon Erwin Kisch, Rainer Maria Rilke, Max Brod. Je to snaha vrátit alespoň něco z říše nenávratna. Jistě není náhoda, že se Kafka narodil a žil v Praze. On nevěděl, že se stane symbolem Prahy do takové míry, že jeho dílo dobude svět a bude inspirovat, poučovat i bavit. Původně chtěl od svého nejlepšího přítele Maxe Broda, aby jeho dílo spálil, protože ho pokládal za nedokonalé. Jsme vděčni Brodovi, že to neudělal a můžeme Kafku číst, znovu a znovu.
Můžete specifikovat činnost Společnosti?
Společnost se stará, aby Kafka nebyl jen symbol, nadpis na tričkách, název ulic a náměstí, ale aby to byla živá připomínka neopakovatelné doby a jejich problémů, prosakujících do dneška. Její činnosti je rozsáhlá. Za zmínku stojí vydání Kafkova díla ve třinácti svazcích, v krásné úpravě. Ostatně můžete si je přímo objednat v knihkupectví Společnosti, v Široké ulici 14. Taktéž uděluje významnou mezinárodní cenu autorům splňujícím odkaz Kafky. Nicméně je to nezisková společnost, odkázaná na podporu města, státu a mecenášů. Jen krátce bych zdůraznil, že by si zasloužila širší a štědřejší podporu. Jistě jsou mezi námi lidé a firmy, které by jen ozdobilo, tuto organizaci podpořit. Lituji, že nejsem milionář, určitě bych nějaký ten milion na její podporu pustil. Ale doufám, že se takový člověk najde.
Chystáte další knihu? Na čem teď pracujete?
Dokončil jsem milostnou povídku o lásce dvanáctileté dívky a čtrnáctiletého chlapce v Terezínském ghettu. Mají za to, že jsou kamarádi. Není v tom ještě erotika, ta je jen kolem nich. Je to klíčící láska. To víme my, čtenář a autor. Psalo se mi to moc hezky. O lásce se báječně píše. V Nakladatelství Franze Kafky, z iniciativy Markéty Mališové (ředitelka Společnosti Franze Kafky), se kterou jsme vydali knížečku o literatuře, chystáme druhou v řadě, v níž chceme vydat takových spisů osm: o záhadách života, o psaní, o životě, svazeček o ženách. Markéta Mališová mi klade ženské otázky, na které se snažím mužsky odpovědět. Už je to hotové. Ve spisech v Mladé frontě mají vyjít ještě letos Můj známý Vili Feld a Bílé břízy na podzim. Píše se mi dobře, jsem ještě mladý, je mi teprve čtyřikrát dvacet.
Převzato z Prague Leaders Magazine 4/2008