Paul Auster: Všichni potřebujeme nějaké příběhy

Paul Auster (1947) působí zdánlivě nepřístupně, obvykle schovaný za tmavými brýlemi. Ale přes únavu z letu a časového posunu se představil jako příjemný chlap maximálně soustředěný na to, aby odpověď vyjadřovala co nejpřesněji to, co si myslí. Literání tvorbu tohoto amerického spisovatele včetně ukázky z posledního románu Muž v temnotě jsme představili v minulém Salonu. Ale přestože je v Česku svými romány dobře znám i čten, patrně nejvíc zde zapůsobil filmem Smoke (Kouř, režie Wayne Wang) z roku 1995 s nezapomenutelným Harveym Keitelem. V rámci Festivalu
spisovatelů Praha bude také uveden loni dokončený film Vnitřní život Martina Frosta (španělsko-portugalskofrancouzsko- americká koprodukce) – fantaskní, poetický i něžně groteskní příběh o spisovateli a jeho múze. Auster jej režíroval, ale taky si v něm zahrál vedlejší roli.

Zdenko Pavelka: Jak jste se dostal k francouzštině?

Paul Auster: Ve škole. Když mi bylo asi třináct, museli jsme si vybrat cizí jazyk, a u nás ve škole byly jen dvě možnosti – latina nebo francouzština. Vybral jsem si francouzštinu a bavilo mě to, líbila se mi.

ZP: Takže to nemělo žádnou literární souvislost? Že byste si přečetl třeba Henryho Millera nebo nějakou
jinou knížku a řekl si: Jo, tohle se mi líbí, tomu chci rozumět.

PA: Ne, ne, začalo to mnohem dříve. Když jsem se začal učit francouzsky, vůbec jsem netušil, že nějaký Henry Miller existuje.

ZP: A když jste si ho přečetl?

PA: Tak se mi to líbilo strašně moc.

ZP: Byl jste spisovatel – intelektuál, kterého čtou zase jen intelektuálové. A pak jste byl najednou slavný. Toužil jste po tom?

PA: Já si nemyslím, že jsem nějak moc slavný, opravdu ne. John Ashbery (1927; v českém překladu Pavla Dominika vyšel v r. 1989 výbor Autoportrét ve vypouklém zrcadle – pozn.aut.), podle mne jeden z velmi dobrých amerických básníků, řekl, že být slavný básník neznamená totéž co být básníkem. Kdybychom teď šli na ulici a promluvili si řekněme se stovkou lidí, tak by možná dva z nich věděli, kdo
jsem. Jsem jen spisovatel, kterého čtou někteří lidé.

ZP: Ale vaše postavení se s Newyorskou trilogií přece jen změnilo…

PA: …ano, to je pravda. Ale to jsou moje první romány. Spoustu let jsem publikoval pouze poezii. Poezii, eseje a překlady. A samozřejmě že víc lidí čte prózu než básně.

ZP: Ale neřekl jste, jestli vás ten úspěch změnil. Jestli se třeba musíte starat o nějaké píár, chce po vás nakladatel, abyste s knihou někde vystupoval?

PA: Ne. Nezměnil jsem se, protože když se nad tím opravdu zamyslíte, tak jde o to, že knížku čte v daný okamžik jenom jeden člověk. To není jako rock’n’roll a stadión plný řvoucích davů… Nikdo mě k ničemu nenutí, jsem v tomhle smyslu naprosto svobodný člověk. A kdybych už v životě nechtěl vydat žádnou knížku, tak je to jen moje věc. Žádné otroctví. Dělám to proto, že to chci dělat.

ZP: A básničky ještě píšete?

PA: Ne. To je zároveň důvod: já už nemůžu psát poezii. Prošel jsem takovou krizí, to už je dávno, před třiceti lety, možná ještě víc… Takže teď už píšu básničky jen pro rodinu: svatby, narozeniny, výročí, jen tak pro legraci, pro obveselení blízkých.

ZP: Stal jste se také autorem filmovým a dneska filmy i sám točíte. Co to pro vás je: oživení, zábava, doplněk k psaní?

PA: Na to se mi bude těžko odpovídat. Film mě vždycky zajímal. Když jsem byl mladý, vážně jsem uvažoval o tom, že se stanu filmařem. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že jsem tak plachý, že bych nedokázal
mluvit před více než dvěma lidmi – jako teď před vámi. Říkal jsem si, že s takovým handicapem já přece nemůžu režírovat. A tak jsem tu myšlenku opustil, ale zájem o filmy mi zůstal. A ironií je, že poté, co jsem začal publikovat romány, začali se o mě zajímat filmaři. Moje spolupráce s Waynem Wangem se v devadesátých letech tak rozrostla a prohloubila, že by mě to nikdy nenapadlo, nic takového jsem nečekal. Ale strávil jsem s ním na těch dvou filmech dva roky, takže jsem se něco naučil a zkusil to sám. Ale dva filmy za čtrnáct let zas není tolik, ne? A ty dva náměty nebyly na knihu, ty se musely natočit. A zkušenosti z té práce jsou příjemné, byl to hezký zážitek, byla to příležitost dostat se ven z pracovny, pracovat s ostatními, s jinými lidmi, vyprávět příběh jinak. Ale za filmaře se nepovažuji. Řekl bych, že je to jen malé rozšíření toho, jak vyprávím příběhy.

ZP: Potěšil vás ve filmové branži nějaký ohlas? Něco, co vám udělalo radost?

PA: Kouři i Vzteku se v kinech dařilo dobře, ale zároveň se spoustě lidí nelíbily. Kouři taky hodně pomohlo, že byl dobře přijat na berlínském festivalu, ale ve Spojených státech se mu na to, že to byl nízkorozpočtový film, vedlo dobře, i když se nepromítal víc než ve stovce kin současně. Ty dva moje filmy se sice líbily mnoha lidem, ale většině kritiků ne. A pouštěli se do mě dost ostře. Myslím, že kdybych nebyl spisovatel,
tak by se na to dívali ještě jinak. Takže je to pro mě trošku frustrující zkušenost. A námět na další film nemám, nevím, jestli ještě nějaký vůbec natočím. Taky proto, že je to dneska těžší, daleko hůř se shánějí peníze. Přitom Vnitřní život Martina Frosta byl velice laciný – čtyři herci, tři lokace… Lulu na mostě měla proti tomu velký rozpočet.

ZP: Vy na kritiku hodně dáte?

PA: U filmů ano, čtu je. Protože je to černobílé: když jsou kritiky špatné, film jde ke dnu. Ale u knih to nedělám, ty mají jiný život, svůj.

ZP: Takže si nemyslíte, že pohyblivé obrázky nahradí slovo, literaturu?

PA: Ne. Vůbec. V žádném případě.

ZP: Literatura podle vás zůstane pořád v základech lidské civilizace?

PA: To je taky strašně komplikovaná otázka. Když se podíváte na statistiky, tak z nich vyplývá, že se ve světě stále méně a méně čte. Takže takové knihy, jako píšu já, beletrii, fikci, mají menší šanci. Ale přesto si myslím, že je na světě pořád dost lidí, kteří čtou a budou číst, a tak provokují nakladatele, aby vydávali
stále nové a nové knihy.

ZP: V Česku se dneska vydává nejvíc knížek v historii, jak co do počtu výtisků, tak titulů. A zároveň se říká, že je literatura v krizi.

PA: Ano, to je paradoxní, ale do toho bych nechtěl nějak zabřednout. Svět vydavatelů je příliš velký ve srovnání s místem, které zaujímá jeden básník nebo prozaik.

ZP: A jste tedy víc optimista nebo pesimista?

PA: Optimista. Určitě. Protože román je jediné místo, kde se dva lidé, cizí, neznámí, mohou setkat velice intimně. A to je velice cenné. A lidé, kterým se to líbí, se vlastně stávají součástí toho příběhu.

ZP: Takže věříte v příběhy?

PA: Ano. Naprosto. Všichni potřebujeme nějaké příběhy. Začíná to už v dětství a pokračuje to celým životem. Když lidé nečtou romány, dívají se na filmy, čtou komiksy – pořád něco sledují, nějaké příběhy.

ZP: Sledujete politiku?

PA: Ano. Velice pečlivě.

ZP: Co si myslíte o té současné? Nejen vaší americké. O tom, co se děje ve světě.

PA: Jako obvykle nemůžeme říct, že by naše doba byla zrovna dobrá. Ale není to poprvé, kdy to za moc nestojí, tak by nemělo smysl přeceňovat naše místo a roli v dějinách, ovšem problémy, před kterými stojíme, jsou
docela vážné.

ZP: Takže sdílíte pocit, že je svět ohrožen?

PA: Už je ohrožen dost dlouho, od chvíle, kdy byly vynalezeny jaderné zbraně. Pak jsou tady otázky klimatu, které jsou taky velice vážné. A pokud jde o politiku, tak pořád zabíjíme jeden druhého, zdá se, že lidstvo samo sebe nedokáže zastavit.

ZP: Na počátku devadesátých let, když skončila studená válka, se zdálo, že svět je z nejhoršího venku. Ale v posledních letech ji nahradila jiná válka, které se říká hrozba terorismu. Není to ale hlavně pro establishmenty všude na světě jen vítaná záminka, jak prosazovat svoje zájmy?
 
PA: To je taky hodně komplikovaná věc. Pamatuju se na to, že když v roce 1989 padla berlínská zeď, říkal jsem si, že vstupujeme do nové éry, ale nikdo neví, jak bude vypadat. Teď už to začínáme trochu chápat. Věci se přeskupují, konflikty se vynořují na jiných místech než dřív, objevují se zájmové skupiny, o kterých jsme před nějakými patnácti lety neměli ani ponětí, že by mohly existovat. Myslím, že jsou dvě velké věci, které ovlivňují svět. Je to v první řadě ropa. Zdá se, že to je zdroj mnoha konfliktů, které teď v politice probíhají, ovlivňuje i náboženství, je to zdroj nepřátelství, animozit. A pak otázka Izraele, která se spíš zhoršuje, než aby se zlepšovala. Pokud by se nějakým způsobem vyřešil problém Palestiny, ztratila by se spousta napětí a tlaků, které z té oblasti stále přicházejí. Ale v téhle otázce jsem stále pesimističtější.

ZP: Při nedávné návštěvě v Íránu mě (Z. P.) překvapila zřetelná distance lidí od státní politiky a hlavně od prezidentova vystupování.

PA: Víte, Írán, to je velice sofistikovaná, obrovská země. A je zřejmě pravda, že většina nic, o čem by se dalo říct, že je to typické, v ní podle mne dneska není. Je velice různorodá, v rozmanitých stylech, které jdou i proti sobě. Ale to není jen ve Spojených státech, to je všude ve světě.

ZP: Vy asi nemáte rád škatulky a nálepky?lidí nesouhlasí s tím, co jejich vláda dělá. Před mnoha lety jsme si mysleli, že tam dojde k nějakým reformám, ale zatím to na něco takového nevypadá.

ZP: Neřekl bych, že se tam nic neděje. Mně přišla atmosféra v té zemi hodně uvolněná. Možná by se to dalo přirovnat ke konci osmdesátých let ve východním bloku. Nějakých zjevných represí si nevšimnete. Navíc jsou Peršané mimořádně přátelští, vlídní… Ale to jsou paradoxy, které známe i ze Spojených států. Většina Američanů, o nichž v Česku něco víme, podporovala či volila Gora – a vyhrál Bush.

PA: Gore vyhrál. On byl prezidentem. Ale Bush měl za sebou soudcovskou juntu, která to rozhodla.

ZP: Myslíte si, že teď konečně vyhraje demokratický kandidát? To už je jedno, zda Obama nebo Clintonová…

PA: Nominaci vyhraje Obama, na devadesát devět procent. Ale nevím, jestli dokáže vyhrát volby. I když by měl vyhrát demokrat. Ale tohle je pro Spojené státy něco zásadně nového – mít černého kandidáta. Myslím, že to je úžasné, fantastické. Už jenom ta skutečnost, že tam je, je skvělá. Ale jestli budou Američané schopni ho zvolit za prezidenta, v ten poslední okamžik – to nevím. Z toho jsem nervózní.

ZP: Čím je podle vás americká literatura zvláštní? Co ji odlišuje od jiných literatur?

PA: To se možná ptáte špatného člověka, to já nevím. Je v ní tolik různých směrů, až je to vzrušující,

PA: Ty k ničemu nevedou a nikdy nevedly. To je dobré leda pro novináře, ale ne pro spisovatele.

ZP: A co čtete rád vy sám?
PA: Když píšu, beletrii číst nemůžu, takže čtu historické knihy, životopisy, politickou literaturu. Jen mezi dvěma romány se snažím dohnat, co jsem zanedbal. Je dost autorů, které obdivuji, nejdřív ale samozřejmě čtu práce svých přátel.

ZP: A nějakého svého milovaného autora máte?

PA: Ne. Ale několik spisovatelů sleduji s velkou pozorností. Například Dona DeLillo, všechno, co napíše, mě zajímá, nebo J. M. Coetzee – několik jeho posledních knih bylo velice zajímavých, nebo Izraelce Davida Grossmanna, svou poslední knížku, která vyjde v srpnu, jsem mu vlastně věnoval. Přijde mi, že seznam dobrých autorů se neustále rozšiřuje: třeba španělský spisovatel Enrique Villa-Matas nebo Roberto Bolaňo – on už zemřel, ale překládá se do angličtiny a má čím dál větší vliv…

Právo, 5. června 2008