Poezie je věčné hledání

Michael March: „Být nebonebýt.“ Ztrácíme ze zřetele základní mystérium našeho pozemského bytí,nad kterým si lámal  hlavu Hamlet i starý král Lear?

Yves Bonnefoy:  Předevšímmusíme definovat, co je to mystérium, a položit si otázku – pročdilema, zda „být nebo nebýt“, prožíváme jako tak tajemné? A na tonavazuje další otázka, možná nejdůležitější ze všech: není samaexistence mystéria, tajemství jako takového, něčím, co naše modernídoba, alespoň na západě, vymazala ze své paměti? To je myslím základníproblém, na který se dnes zapomíná, anebo když se o něm přece jenmluví, posuzuje se jen povrchně a většinou se odbyde nějakým vtipnýmbonmotem. Pojďme se trochu zamyslet nad pojmem mystéria, než se vrátímek našemu společnému tématu poezie.

Mystérium, tajemství je událost, jež se nám jeví jako vpravdě nevysvětlitelná v kontextu našeho současného chápání světa.

Příkladem takového jevu, který se vymyká hranicím logickéhouvažování, je následující nepopiratelný a neřešitelný paradox: slova seskládají ze dvou složek – zvuk a význam. V čem spočívá onen paradox?Když vnímáme slova v jejich významu, to znamená jako prostředekkomunikace, používáme je k interpretaci reality, případně našíexistence, a tímto způsobem popisujeme a konstruujeme svět, ve kterémžijeme; současně však nemůžeme opomíjet jejich složku zvukovou, tedyto, jak slova zní, což je někdy zcela nezávislé na tom, co si myslímenebo co těmi slovy říkáme, a tento zvuk nás může v jediném bouřlivémvýronu zavést až k jejich vnitřnímu jádru, podobně jako rozjímání nadmasou beztvarého kamene nebo pod noční oblohou posetou hvězdami. Zvuknám umožňuje vnímat skutečnost, která existuje mimo hranice našehovědomí a našich znalostí, skutečnost, do které jsme ještě neproniklislovy a která je tudíž celistvá a jednotná: tento prožitek jednoty pakbývá označován jako mystický a díky slovům jej můžeme vytvářet ve svémkaždodenním životě. Slova mají moc unášet nás dvěma zcela opačnýmisměry a právě tuto schopnost já pokládám za podstatu onoho mystéria.

MM:  Citovaná slova „býtnebo nebýt“ zachycují Hamleta na křižovatce, kdy musí volit, alev hlubší rovině tento výrok potvrzuje, že bytí a nebytí vlastně nejsouv protikladu, ale vyjadřují základní stav nejistoty v procesunezadržitelných změn, a tudíž v podstatě zachycují existenciálníjednotu.

YB:  Ano, je to tak, protožek čemu koneckonců dochází, když mluvíme, když vyřčenými slovyvyjadřujeme nějaký význam? Vytváříme srozumitelný prostor, ve kterémmůžeme prohlásit, že „jsme“, že „existujeme v bytí“, jako stvořenibohem, přestože stále vnímáme věci pouze zvnějšku, pomocí zobecňováníjednotlivých aspektů světa, a nejsme schopni proniknout donejzákladnějších osobních rovin, ve kterých si uvědomujeme svůj vztahk času, ke smrti a ke své lidské pomíjivosti. Je zřejmé, že odtud seodvíjí představa, že nevidíme nic kromě „prázdných slupek hmoty“, jinakřečeno nebytí. Zároveň však platí, že posloucháme-li pozorně zvuk slov,který vyjadřuje nejhlubší podstatu skutečnosti a je tudíž zbaven všechiluzí o jejím případném smyslu, dostáváme se konečně na dosah tézákladní skutečnosti v samém nitru našeho tělesného bytí i v jádruvšech okolních věcí. Toto je to základní a bezprostřední uvědomění sibytí, i když v tichu slov. Pomocí slov si uvědomujeme vnitřní bytí inicotu. Uvědoměním si vnitřní nicoty a nebytím se dostáváme k bytí.

Náš vztah k jazyku tedy vyjadřuje oba tyto stavy: „být A nebýt“. Amožná proto je Hamletova otázka stále tak živá, neboť ukazuje, žeShakespearův princ dánský již není schopen pochopit, že vlastně žádnoumožnost volby – zda být NEBO nebýt – nemá, protože volba nezávisí najeho rozumovém rozhodnutí; že musí hledat své bytí uvnitř nebytí pomocítoho, že bude v té nejhlubší, nejvnitřnější rovině naslouchat a hledatvýznam mystéria slov.

Mohl bych to vyjádřit ještě jinak: Shakespeare zachytil onen okamžikv dějinách západního světa, kdy lidský rozum, který se zamýšlí nadsvětem, ale ve skutečnosti se omezuje pouze na zkoumání jeho povrchu,začal potlačovat lidskou intuici, která dříve napomáhala zachováníjednoty světa a individua. Proto je Hamlet tak významný: nacházíme zdetotiž hrdinu v okamžiku, kdy „nebo nebýt“ nahrazuje „a nebýt“, a tatovolba ho vede do bludiště významu a záhad, jež nakonec ústí v hněvu,odmítnutí a cynickém postoji představovaném Rosencrantzem aGuildensternem.

Před podobnou volbou se od té doby moderní člověk ocitá neustále.Proč? Protože přírodní jevy – jež můžeme interpretovat jako symbolyjednoty – čím dál víc nahrazuje technika a technologie, jejichžproduktem jsou umělé výrobky, které ve své podstatě představují pouzehmotu, nikoli život. Dokud člověk pil vodu nebo víno, uvědomoval si svésepětí s životem, s Bohem, se svou individuální existencí. Jestližejsme se rozhodli pít umělé nápoje, jež nejsou ničím jiným než syntézouchemických prvků, pak nemůžeme očekávat žádné osvícení. Vydali jsme sepo cestě roztříštěnosti, jež vede k nebytí.

MM:  Může nás v okamžiku,kdy se vzdálí běžnému jazyku, poezie spasit? Může poezie znovuobjevitjednotu, splynutí se světem, které jsme již zapomněli?

YB:  To je samozřejmě velmizásadní otázka naší doby. Upřímně doufám, že odpověď zní Ano.Nasloucháme-li zvukům z hlubiny jazyka, naše tělo – které si je vědomonaší dočasnosti – absorbuje rytmus slov, oslabuje síť jejich významu astaví před nás věci i živé tvory v jejich okamžité podstatě, skrze nižmůžeme uniknout své hrůze z nebytí, která je drtivým důsledkem poznáníprostřednictvím rozumu. Báseň je mostem mezi nepopiratelnými jevy našíexistence. Poezie je věčné hledání – díky ní se společně zamýšlíme nadtím, co uvnitř nás nám vlastně brání vytvořit společnost založenou napravdě.

MM:  Jsme „odsouzeni doufat“?

YB:  Ano. To vyplýváz podstaty poezie, z hledání okamžiku naplněného snem. Vzdát se tohotohledání, této naděje, by znamenalo smířit se s lhostejností, žít jakoRosencrantzové a Guildensternové.

MM:  Je v umění nesmrtelnost?

YB:  V poezii není vítězstvínad smrtí, podobně jako tomu není v životě: pouze v tom jedinémokamžiku – v tom zlomku vteřiny, než znovu zazní obyčejný rozhovor –tehdy můžeme zaslechnout ten zvuk a sílící rytmus, kdy se bortívnějšnost vnímání věcí. Jakákoli jiná představa nesmrtelnosti není nicnež další zobecnění, další abstrakce, a tudíž prázdná skořápka.Ostatně, může vůbec člověk mluvit o nesmrtelnosti v dnešním světě, kdyje jasné, že dříve nebo později se lidská společnost rozpadne na kusy atato planeta se opět stane neobyvatelnou?

MM:  Jaké máte vzpomínky na minulé návštěvy Československa?

YB:  Vzpomínám si zejména najednu návštěvu, už po sametové revoluci. Bylo to v den, kdy do Prahypřijel papež a kdy z reproduktorů, jež na pouliční lampy instalovalminulý režim (a které napomohly jeho zhroucení), zněla do celého městapapežova svatá mše. Vzpomínám si, jak jsem stál na náměstí, několikkroků od památníku oběti Jana Palacha, a poslouchal jsem rockovou hudbumísící se s latinskými modlitbami. Kousek vedle nás stál policista, narameni měl pověšenou zbraň, a také poslouchal.