Rozhovor s básnířkou Elenou Schwarz
24. června 2008 14:58
Elena Schwarz (1948) – jedna z nejuznávanějších současných ruských básnířek, patřila k hostům letošního Festivalu spisovatelů Praha. Rozhovor s autorkou byl publikován v deníku Právo 12. června. Autor článku Zdenko Pavelka.
Zdenko Pavelka: Co se pro vás změnilo v druhé polovině osmdesátých let s Gorbačovem a pak po něm, v letech devadesátých?
Elena Schwarz: Patřím k pokolení, které vyrostlo hlavně v brežněvovské éře, kdy se nedalo nic vydat. Tedy – dalo, ale jestli se tvoje verše týkaly toho, o čem přemýšlíš, nesly v sobě nějaké rysy mystiky nebo religiozity, pokoušely se o hledání forem, tak to nevydali. Proto mi do roku 1989 vycházely knížky jenom v zahraničí. Taky jsme nemohli kvůli železné oponě nikam jezdit, takže jsem se poprvé dostala za hranice až po čtyřicítce, v roce 1990 do Londýna na festival poezie. A od té doby mi vycházejí knížky doma a překlady v mnoha zemích. Takže můžu říct, že se pro mě změnilo všechno. Takhle, z vnějšího pohledu se změnilo všechno k lepšímu: vycházejí ti knížky, můžeš cestovat, můžeš svobodně říkat, co chceš. Ale ta atmosféra, duch samizdatu, společenství lidí v Moskvě či v Leningradě, kteří se zajímali nejen o politiku, ale i o umění, o literaturu, společenství umělců, kteří psali a tvořili, i když neměli naději, že jim knihy vyjdou nebo že budou někdy vystavovat… Přesto tím všichni žili. A když byla doma nějaká čtení poezie, přicházely davy, div že se nemusely věšet na lustry. Nebo domácí výstavy výtvarníků, to bylo to samé. Lidé chtěli umění. Teď máme všechno, všechno je dovolené. Ale ta tehdejší sounáležitost, zájem, to je pryč.
ZP: Co se stalo?
ES: Tehdy vzbuzovaly zájem věci dáse říct hluboké. Mnozí spisovatelé, filosofové pracovali v kotelnách a nepřemýšleli o penězích, to, co vydělali, jim na živobytí stačilo, neměli jsme skoro žádné materiální zájmy. Dneska všemu vládne zlaté tele. Všichni se starají jak přežít a jak si užít, a mnohem méně se zajímají o nějaké hlubší věci.
ZP: Ale na konci osmdesátých let to vypadalo jinak. Taky jste žili nadějemi, že bude všechno lepší?
ES: Samozřejmě. Když dal Gorbačov svobodu… Na začátku to byla veliká naděje, to nadšení, když začaly vycházet knihy, Solženicyn, kterého jsme předtím četli v noci pod peřinou… Extáze, nadšení… Ale postupně to začalo opadat, přicházel komerční životní styl, lidi se začali soustřeďovat na čistě materiální problémy. Ale nejde jen o peníze, život se začal soustřeďovat na jakýsi hedonismus, na požitky, lidi si chtějí užívat a o ničem nepřemýšlet.
ZP: Jak se změnil Leningrad? Jenom jménem, že je znovu Sankt Petěrburgem?
ES: Petěrburg je moje rodné město, Leningrad – Petěrburg… Také se změnil. Stal se překrásným evropským městem, bohatým, i když ne tak bohatým jako Moskva. Ale když se projdete po Něvském a nebudete se moc vzdalovat od centra, budete překvapen, jak je to město krásné a živé, s obchody a butiky… Ale pro nás se stává trochu cizím. Je to jedno z nemnoha měst, která se v architektonickém smyslu během sovětské vlády zachovala, Stalin na Leningrad na rozdíl od Moskvy nesáhl. Jenže dneska se bourají domy přímo v centru, na jejich místě staví nové skleněné.
Teď u nás probíhá velká diskuse: Gazprom chce v centru postavit jakousi falickou, asi třistametrovou budovu, naproti Smolnému. Úplně zničí panoráma – tak, že ji budete mít v pohledu na Palácové nábřeží. Je to jakási válka se starostou, s těmi, kteří tu myšlenku obhajují, že je to správné, že to tak být musí… A společnost je tak slabá, že zřejmě vyhraje Gazprom čili peníze. Z toho je mi smutno. Kromě toho už taky odstranili jednu konstruktivistickou památku, Palác kultury pětiletky, jednou v noci ho zbourali. Teď tam má nějaký francouzský architekt stavět něco zlatého, kulatého. A žádné občanské protesty nepomohly. A tak se bojím, že to úplně stejně dopadne i s tím kukuřičným klasem nebo falem, jak se u nás říká.
ZP: Z toho, co říkáte, vyplývá, že na nějaký úspěšný občanský odpor v takových věcech se moc sázet nedá.
ES: Je opravdu velmi slabý. Jestliže za sovětů chtěli zbourat malý kousek budovy Filharmonie, lidi vyšli do ulic, byly demonstrace – a komunisti to neudělali. Dneska se bourá po čtvrtích a nikdo nikam nevyleze. Osamělé protesty jednotlivců nic nezmůžou.
ZP: S jakým proudem ruské literatury se ztotožňujete?
ES: Se stříbrným věkem. To ale není proud, je to období (modernistické období ruské literatury počátku 20. století – pozn. Z. P.). A z té doby bych jmenovala Chlebnikova, který byl neuvěřitelným inovátorem a modernistou, na druhé straně ale také klasické básníky jako Marinu Cvetajevovou nebo Michaila Kuzmina, znamenitého básníka, i když za hranicemi ne příliš známého…Hlásím se k tomu, co bych pojmenovala svobodným duchem volné tvroby. Ale mám ráda také některé francouzské a anglické básníky a v principu si myslím, že básník má vyrůstat na tradici světové poezie, světové literatury, nejen národní. Pro mě například Baudelaire neznamená méně než ti ruští, které jsem jmenovala.
ZP: Svět literatury se mění. I básně se dnes čtou často na obrazovkách počítačů. Je vám tenhle svět blízký? A myslíte si, že je to budoucnost literatury?
ES: U nás v Rusku jsou to zatím pořád knihy. Myslím si, že ruská básnická tradice je ještě živá v knižní podobě, i když, pravda, v pořád menších a menších nákladech. Na internetu u nás publikují, jak bych to řekla, ne profesionální autoři, spíš milovníci literatury. Ale trvá i tradice veřejných čtení.
ZP: Chodí na ně hodně lidí?
ES: Záleží na tom, kdo čte. Když čte někdo zajímavý, přijde hodně lidí.
ZP: Vzpomínám si na jeden Okudžavův večer někdy v roce 1983…
ES: To ale bylo něco jiného, Okudžava byl zpívající básník, bard. Tahle tradice samozřejmě taky pokračuje, ale oni mohli vystupovat i za sovětské vlády, básníci až na výjimky v podstatě ne. V roce 1982 jsem mohla v Leningradě v Dostojevského muzeu číst jako první básník ze samizdatu, a ti, co přišli, se báli, že je zavřou. Číst básně někde na veřejnosti nebývalo moc obvyklé. Písničkáři taky patří spíš k Moskvě než k Petěrburgu.
ZP: Pořád trvá takové to zvláštní soupeření Petěrburgu s Moskvou?
ES: Do jisté míry ano. V uměleckém smyslu poezie byla vlastní víc Petěrburgu, v Moskvě byli konceptualisti a moskevská scéna měla blíž k Západu, Petěrburg víc chrání ruskou básnickou tradici. Ale sám životní styl těch měst se liší.
ZP: Nechybí dnes Rusku v kulturním smyslu jeho někdejší úzké vazby k jiným národům v Sovětském svazu?
ES: To je velká bída. V sovětské éře u nás byla velkolepá škola překladu, bez ohledu na stalinské represe, které postihly ve velkém i překladatele, jen někteří se vrátili. A překládala se nejen světová literatura, také literatury sovětských národů. A teď je nikdo nepřekládá. Je to dvojnásobná škoda, protože dřív se objevily překlady do ruštiny a ty umožnily překlady do dalších jazyků. Nevíme, co teď vychází v Gruzii, ve Střední Asii, úplně jsme se odřízli.
ZP: Jaká je podle vás současná ruská literatura? V Česku ji známe jen útržkovitě, v překladech je mnohem méně přístupná než ta americká či evropská. Vyšel tu Pelevin, Lukjaněnko, ale o dalších jménech moc nevíme…
ES: Zrovna Pelevina moc ráda nemám…Myslím si, že v téhle chvíli se ruská literatura ocitla v jakémsi úpadku jako celá evropská literatura, v krizi.
ZP: Jak to myslíte?
ES: Už dlouho se neobjevilo nějaké velké literární dílo, jako byl třeba Joycův Odysseus nebo Proustovo Hledání ztraceného času. V ruské literatuře byli dobří spisovatelé evropské úrovně, například Bitov – pořád ještě je, naštěstí – nebo Jerofejev a jeho Moskva-Pětuški, ale něco opravdu výrazného se v próze podle mne neobjevilo. A v poezii se v Evropě po druhé světové válce prosadil volný verš a s ním se vytratila z básní hudba. Já poezii chápu jako organické spojení hudby a myšlenky. A když zůstane jen myšlenka, bez hudby, je to jen špatná próza. To je z mého pohledu volný verš. Tohle se stalo ve všech zemích – kromě Ruska.
U nás hudba v poezii ještě zůstává, vzpomeňte si na Brodského, pořád je taková, jaká musí být – především jako hudba. Ale brzy taky nebude. Globalizuje se všechno, všechno se slévá do jednoho hlavního proudu. Ale vznikne něco nového, lidi přece nemůžou žít bez poezie. Poezie, jak to řekl Carl Gustav Jung, spojuje v člověku vědomé s nevědomým. Jenom ona, jinak nic. Jestli umírá poezie, je to, jako když národu vysychá rozum. To se přece stát nemůže, a tak něco nového přijít musí.
fotografie © Festival spisovatelů Praha