Rozhovor s Iainem Banksem

CNN: Píšete jak science fiction, tak romány, které by se daly s jistou rezervou označit za mainstreamovou beletrii. Co vás přitahuje na žánru science fiction?

Iain M. Banks: Nejspíš to bude svoboda vlastní science fiction, to, že se v zásadě můžete vydat, kam chcete. Je to myslím úzce spojené s nadšením, které jsem zažíval, když jsem v pubertě začal číst science fiction: když otevřete nějakou sci-fi, obzvláště povídkovou sbírku, jednoduše nevíte, kam vás autor zavede. Může to být minulost, může to být daleká budoucnost, může se to odehrát ve vesmíru, anebo ten příběh může dokonce vyprávět mimozemšťan. Tuhle svobodu zbožňuju: je to svoboda pro spisovatele a je to vzrušující i pro čtenáře.
A ještě něco: mainstream tak trochu připomíná hru na piano. Tradiční piano je úžasně expresivní hudební nástroj, jeden z velkých nástrojů klasického světa. Zato sci-fi hodně připomíná varhany v katedrále: máte tři klaviatury, ne jen jednu, můžete si vytáhnout rejstříky a pod nohama máte ještě navíc pedálnici, takže můžete hrát i na řadu pedálových kláves! Na rozdíl od piana hra nedokáže být tak neuvěřitelně subtilní, ale varhany se zatraceně dobře hodí na působivé, širokoúhlé baroko, jak to jednou popsal Brian Aldiss. Ve sci-fi se zkrátka dá snadněji dosáhnout epické šíře.

CNN: Jací spisovatelé science fiction pro vás byli inspirací, když jste byl mladší, a ke kterým vzhlížíte?

I. M. B.: Jsou to asi ti obvyklí podezřelí. Když jsem dospíval, tak to byli lidé jako Heinlein a Asimov, ale možná ještě víc Arthur C. Clarke a Brian Aldiss. Jako spisovatele mě Aldiss ovlivnil nejvíc. Pak je tu Mike Harrison, M. John Harrison, toho obdivuju, dodnes píše skvělé věci. Ale žádná tajemství vám neřeknu, tohle jsou lidi, které byste mohli očekávat. Mám hrozně špatnou paměť na jména. Dan Simmons, mám rád Dana Simmonse, ten je v současné době moc dobrý.

CNN: Ve svých knihách dokážete mimořádně přesvědčivě psát o technologii. Odkud ty nápady berete?

I. M. B.: Abych byl úplně upřímný, v mnoha případech si tím jen plním soukromá přání. Spousta sci-fi, obzvláště taková, kterou píšu já a která se neodehrává v blízké budoucnosti, není nutně tak věrohodná a bezprostředně naléhavá, spíš se zakládá na myšlence „Nebylo by skvělé, kdyby život vypadal takhle?“ Tím to neshazuju: dokud si to člověk neplete s realitou, tak je to v pořádku.

Takže ano, v mém případě to je: „Nebylo by super, kdyby z nás neuvěřitelně chytré, cool a moudré stroje sňaly morální odpovědnost a my si jen mohli užívat života ve všeobecně laskavém morálním rámci, a nebylo by báječné, kdyby byl člověk tím sympatičtější, čím by byl inteligentnější?“ Každopádně to je moje soukromá teorie.

CNN: Chtěl byste žít v Kultuře? [v utopické společnosti, kterou Banks stvořil]

I. M. B.: No že se ptáte, jasně, vždyť je to moje sekulární nebe... Ano, určitě. A zase dojdeme k naplnění mých tužeb. Neudělal jsem si výzkum veřejného mírnění a nezjišťoval jsem si na reprezentativním vzorku lidstva, co by byla jejich osobní utopie. Je moje, já si ji vymyslel a já si za tím stojím – jasně, je to skvělé.

CNN: Jaké to je, žít jako humanoid v Kultuře?

I. M. B.: Jako člověk se v Kultuře nemáte vůbec špatně, jste obdařeni drogovými žlázami a užíváte si ohromně dlouhé orgasmy. Když chcete, můžete změnit pohlaví a máte naprostou kontrolu nad bolestí, o tvorbě mozolů bez puchýřů ani nemluvě. To poslední jsem nevymyslel já, ale můj kamarád a SF spisovatel Ken MacLeod: „Právě mě napadlo skvělé vylepšení lidského těla: mozoly bez puchýřů!“ – takže jsem to tam hned zabudoval...

CNN: V Kultuře nikdo netrpí nedostatkem, odstranil jste z ní spoustu námahy kolem každodenního života. Nezbavil jste se tím ale zároveň i smyslu života?

I. M. B.: Myslím, že spousta námahy je tak nějak nesmyslná a sama o sobě nudná. Obzvláště v průmyslové společnosti, která nahradila společnost zemědělskou, se má většina lidí dost co otáčet. Musí tvrdě pracovat, pracovní doba je příšerně dlouhá a plat nepříliš vysoký: když nedřete, nemáte prakticky nic. Popravdě řečeno, život není moc velká zábava, takže já bych tu námahu klidně vyměnil.

CNN: Jaký vliv na vás měla přistání na Měsíci, když jste byl mladý?

I. M. B.: Celý vesmírný program na mě měl velký vliv. Narodil jsem se roku 1954, takže v šedesátém devátém jsem už byl ve věku, kdy jsem to dokázal docenit. Ještě se pamatuju, jak JFK poprvé oznámil, že se chceme dostat na Měsíc, takže i ty přípravy na to byly úžasné. Moc se mi líbila raketa Saturn V a celá ta technologie.
Bylo smutné, jak nudně to NASA podala a že teprve těsně odvrácená katastrofa Apolla 13 oživila opadlý zájem.

Lidé mají výhrady, že než vyšleme lidi do kosmu, nejdřív bychom si měli dát věci do pořádku tady, ale podle mě to pořád stojí za to. Nejdřív zpátky na Měsíc, pak na Mars a potom uvidíme.

CNN: Myslíte si, že lidstvo má skutečně budoucnost mezi hvězdami?

I. M. B.: Buď tam, anebo nikde. Podle mě je šílené, že už se dokážeme dostat z planety – a že této možnosti nevyužíváme. Pořád ještě nemáme žádnou obranu před meteory nebo kometami nebo čímkoli, co by mohlo zasáhnout planetu. Máme všechna vejce v jednom košíku, všech šest, sedm miliard duší na jednom místě a všichni jsme potenciálně zranitelní nějakým asteroidem, který by nás všechny zlikvidoval. To je přece hrozně pitomé, takže jo, proč ne?

Může nám to trvat déle, než doufáme: já jsem z generace, kterou docela vyvádí z míry, že ještě nedostáváme k obědu jídlo zvíci masoxové kostky, že nemáme raketové batohy a elektřinu zadarmo a všechny ty věci, které nám slibovali – kde jsou vznášející se města, hvězdolety, základny na Měsíci a na Marsu a tak dále –, ale pořád jsem optimista, pořád si myslím, že se tam dostaneme.

Ale teď si s globálním oteplováním a vším humbukem kolem toho komplikujeme život. Uvidíme: skutečně si myslím, že bychom v tom měli vytrvat. Bylo by skvělé, kdybychom mohli utrácet méně peněz za zbraně a více za výzkum vesmíru: vynaložit peníze na něco přínosného, a ne vymýšlet nové způsoby, jak zabíjet své bližní.

CNN: Jedním z nejpřitažlivějších rysů Kultury spočívá v tom, že tato společnost nestrádá nedostatkem, lidé nejsou hladoví, všichni jsou oblečení. Myslíte si, že je vybudování takové společnosti slučitelné s lidskou povahou?

I. M. B.: Pravděpodobně ne. Proto také Kultura nejsme my. O tomhle jsem hodně dlouho a usilovně přemýšlel dávno předtím, než ty knihy byly vydány, a došel jsem k názoru, že Kultura nebudeme my v budoucnosti, že bude humanoidní, že by svým způsobem mohli být pokládáni za nás, protože si naším člověčenstvím nejsem tak jistý.

Já vím, je to hodně pesimistické, ale opravdu to vypadá, že silně tíhneme k válce, ničení, mučení, rasismu a sexismu – všem těm hrozným a xenofobním záležitostem –, že máme zakódovanou xenofobní genetickou sekvenci. Popravdě řečeno bychom se měli geneticky modifikovat – kdybychom jen dokázali určit ten kousek, co způsobuje všechny ty hrůzy, mohli bychom ho vyhodit a stát se sympatičtějšími lidmi.

CNN: Kdybyste mohl lidstvu nadělit jeden rys Kultury, který by to byl?

I. M. B.: A sakra. Rozhodně by nebyl dobrý nápad dát nám velmi pomalé stárnutí a potenciál k nesmrtelnosti, protože tím bychom si teď koledovali o katastrofu; a můžete si být zatraceně jistí, že by si to bohatí nechali a nikdo jiný by to nedostal.

Možná drogové žlázy. Ne z toho triviálního důvodu, že by se lidi mohli sjíždět a nemuseli za to vůbec platit, ale proto, že kdybychom měli skutečně dobré drogy, které by si člověk mohl vyrobit ve svém těle pouhou myšlenkou, vyřešilo by to celou drogovou otázku: člověk by měl mnohem lepší drogu než konopí, mnohem úžasnější narkotika než crack a kokain a mnohem příjemnější omamné látky než heroin. Takže možná tohle.

Jenže jak znám lidi, mohlo by se stát, že většinu života pak strávíme sjetí na šrot, budeme se povalovat a sledovat úpadek civilizace kolem sebe. Upřímně řečeno bych se tomu nedivil. Takže ne, vrátím se k těm mozolům bez puchýřů.

Linnie Rawlinsonová pro CNN

Přeložil Viktor Janiš