Rozhovor s Michalem Vieweghem

Alice Horáčková: Napsal jste příběh o životě a o smrti. Co řeknete svým dcerám, až se vás jednou zeptají: Jak žít?

Michal Viewegh: Lze návod k životu předat coby teoretickou poučku? K odpovědím se budou muset prožít – a stejně nejspíš neobjeví nic, co by dávno nevěděly. Všichni přece přinejmenším tušíme, že bychom měli daru života užívat, být schopni povznášet se nad malichernosti a tak dále – ale to je tak banální, až to skoro neplatí. Každodennost tyhle velké pravdy převálcuje. Když se však ocitnete v situaci, kdy je vašemu otci diagnostikována smrtelná nemoc s průměrným dožitím dva měsíce, pak ona moudra typu "štěstí je čas" nebo "carpe diem – užívej dne" dostávají úplně jiný rozměr... Teprve v bezprostřední blízkosti smrti vám dojde, že v životě opravdu jde o každé dobré ráno. Něco si z toho chtě nechtě vezmete.

AH: Co jste si vzal vy?

MV: Otcova smrt byla jakýmsi smutným finále posledních pěti let, přelomového životního období, v jehož průběhu jsem se znovu oženil, narodily se mi dvě děti a umřeli mi babička a děda... Taková pětiletka vás nutně poznamená. Rád bych věřil, že to byla i změna k lepšímu, že jsem trochu prozřel. Kdybych to bral podle táty, zbývá mi přesně dvacet let života. A i kdyby to bylo třicet let, nechci už ztrácet čas nepodstatnými blbostmi. Snažím se už nedělat věci, které mě nebaví – psát na objednávku článečky, chodit na schůze a ceremoniály nebo číst cizí rukopisy... Taky se už konečně nenechávám smýkat cizími názory. I mé okolí mi potvrzuje, že jsem se zklidnil. Začal jsem víc cestovat, byl jsem na čtení v Terstu a v Bruselu, chystám se do Moskvy, pětačtyřicáté narozeniny jsme s kamarády slavili v Amsterdamu... Užívám daru života.

AH: Existuje způsob, jak se vyrovnat se smrtí blízkého?

MV: Ester, mladá vdova z mé novely, to přirovnává k pocitu studentky, která se nepřipravila na zkoušku a na poslední chvíli se "umírání" snaží nabiflovat... Taky jsem tohle studium celý život odkládal. Kolik z nás si koupí příručku s názvem Dobrá smrt, aniž ji zrovna potřebuje? Kdo z nás je schopen nahlédnout, že číst knihy o umírání paradoxně znamená vylepšovat si život? Přitom už Montaigne psal, že kdo by naučil lidi umírat, naučil by je žít. V jedné z knih o umírání jsem našel tuhle myšlenku: "Umírající pláčí nad strništěm budoucnosti, ale zapomínají, že stodola jejich minulosti je plná." To pro mě byla skoro klíčová návodná věta, jak k otci, který už v té době doma ležel na polohovacím lůžku, začít přistupovat. Prošli jsme si společně s mámou a s bráchy všemi příslušnými fázemi včetně depresí a beznaděje, ale pak jsme se ho snažili dovést k poznání, že se mu život povedl, že poznal lásku, že má tři celkem úspěšné syny... A že se neděje žádná tragédie, že se pouze jeho život naplnil. Snad i díky tomu umíral klidně. Věřím, že i smířeně.

AH: Pojďme k andělům ve vaší knize. Je to prý hodně starý nápad.

MV: Už ani nevím, jak jsem na to přišel. V starých poznámkách jsem našel opsané talmudské přísloví: Když na zemi skončí jedno přátelství, v nebi zemře jeden anděl. Před lety jsem si taky vystřihl fotografii, na níž se mezi spěchajícími lidmi jakéhosi velkoměsta prodírá holka na kolečkových bruslích, v kostýmu anděla... Ale nebudu tvrdit, že zrovna tohle byly spouštěcí mechanismy mé obrazotvornosti. Na anděly v tradičním smyslu nevěřím; řekněme, že věřím v síly dobra. Že když třeba pokazíme přátelství, ubude na světě kousek pozitivní energie.

AH: S jakou inspirací o andělech přišel Michal Horáček, kterému děkujete v úvodu knihy?

MV: Michal Horáček studuje anděly už léta. To od něj mám jména všech čtyř andělů, jejich povahy i dovednosti. Shoduju se s ním v tom, že andělé jsou "kurýři lásky", ale rozcházíme se jaksi v názoru, zda mají šéfa... Investoval jsem přes tisíc korun do několika takzvaných andělských knih a andělských karet. Ty knížky, to jsou takové tenké manuály, kde se mimo jiné dozvíte, jak pomocí kusu křišťálového skla přivolat v sedmi krocích anděla... Podle mě je to bezostyšný byznys. Jeden z mých andělů v novele říká: "Chcete konečně vědět, jak vypadají andělé? Jako dobří lidé." Já bych v životě spíš spoléhal na dobré lidi než na drahé příručky amerických psychoterapeutek.

AH: Andělé všedního dne měl být podzimní román. Proč je z toho jarní novela?

MV: To byla moje tradiční chyba, nechal jsem se novináři přinutit, abych o té knížce mluvil dřív, než jsem ji začal psát. Domníval jsem se, že když mám velké téma, bude to automaticky i rozsáhlý román. Jenže pak jsem ten příběh vystavěl na půdorysu jediného dne, což si vynutilo formu novely. Zkoušel jsem tam dávat retrospektivní kapitoly a natáhnout to, jenže pak se ztrácela ta – alespoň pro mě – sugestivní rychlost, s níž v tom příběhu letí čas. Přečtete tři stránky a postavám zbývá o hodinu života míň... To je samozřejmě autorský záměr, metafora základní lidské situace. Je jedno, zda nám zbývá den, rok anebo dvacet let; podstatné je, že se většinou chováme tak, jako bychom měli žít věčně.

AH: V knize se dotýkáte se víry a nevíry. Jste bezbožný?

MV: Jsem na tom řekněme jako Ester: není věřící, ale dobře ví, že je tu cosi, co nás přesahuje. V novele je scéna, kdy se Ester přiopije v přítomnosti dvou řádových sester a trochu je svou bezbožností provokuje. Sestry se jí s úsměvem ptají: A proč jste si tedy umírajícího manžela vzala z nemocnice domů? A proč jste nás pozvala na oběd? Snaží se jí naznačit, že se navzdory domnělému ateismu stejně snaží chovat tak, jako kdyby její jednání kdosi stále posuzoval. Mladší z jeptišek dokonce pronese cosi jako: Kdo má kostel v srdci, může v neděli zůstat doma...

AH: Je pro vás život tragédie, nebo komedie?

MV: Neumím život žánrově zařadit. Život hrubě porušuje žánrovou čistotu, což je mimochodem hlavní slabina poloviny současných filmů: jdete na komedii a najednou je z toho psychodrama. Život přináší mnohem větší zvraty: měsíc je zdlouhavým francouzským filmem, kde se nic neděje, najednou přijde thriller, po něm trocha nečekané romantiky, kterou obratem vystřídá tragédie nebo naprosté dada... Kdybych takhle psal, obviní mě z křečovité fantazie. Jeden z mně blízkých popisů života je třeba v Hodinách Michaela Cunninghama: po většinu času se tady bez nálady pinožíme – velmi volně citováno – ale nakonec vždycky přijde hodina, kdy život propukne naplno, kdy cítíme intenzivní štěstí, kdy si stejně jako Clarissa uvědomíme, jak moc to tady navzdory všemu milujeme – a to můžeme jít jen po městské ulici pro kytku. Možná jsou to spíš minuty než hodiny. Třeba chvíle, když houpeme dcerku na zahradní houpačce.

AH: Nicméně vaši hrdinové Marie a Karel po sedmadvaceti letech manželství konstatují, že se vzájemně okradli a zbyla jich jen půlka. Je to nevyhnutelný konec manželství?

MV: Je to dost častý scénář. Polovina českých manželství se rozpadne úplně. V tomhle konkrétním případě mi happy end připadal nevěrohodný. Marie svému muži například nikdy neřekla, že ho má ráda... Jak stárne, život ji čím dál víc unavuje, necítí už radost téměř z ničeho. Když dostane nový fotoaparát, ptá se, co s ním bude fotit? Když dostane košík broskví, ptá se, kdo se s tím bude zavařovat? Taková ta permanentní skepse. Obávám se, že bychom našli víc takových manželství.

AH: Říká se, že člověk by měl po pěti letech změnit zaměstnání. Necítíte po dvanácti letech únavu ze spisovatelství na volné noze?

MV: Nemohu si to naopak vynachválit. Dvanáct let nemám šéfa, což bych označil za možná největší devízu. Jsem v pravém smyslu svobodný umělec, nemusím se jako třeba politici zodpovídat daňovým poplatníkům ani poskytovat rozhovory, když nechci... Pokud cítím jistou únavu, pak snad jen z jakési celkové posmutnělosti posledních knih. Vybíjená je román o stárnutí spolužáků z gymnázia, Deník také není zrovna veselá záležitost, Lekce tvůrčího psaní zase pojednává o tom, jak bulvár manipuluje s našimi životy... Od podobných témat bych si chtěl odpočinout. Začnu pohádkami.

AH: Nepřichází strach z opakování se – každý rok vám vychází nová knížka, letos dokonce dvě?

MV: Každý autor má typický, rozpoznatelný styl, ale mezi těmi sedmnácti knížkami, které jsem dosud vydal, jsou i velmi odlišné věci. Střídám témata, s každou knihou měním formu vyprávění. Když jsem uspěl s Báječnými lety pod psa, nejjednodušší by bývalo bylo sepsat za rok za dva druhý díl. Já čekal deset let.

AH: Jak jste vlastně poznal, že chcete psát?

MV: Bude to znít jako pokus o aforismus, ale obávám se, že je to holá pravda: začal jsem psát z životní bezradnosti. V osmnácti jsem nic neuměl, nic neznal, jediná věc, za kterou mě někdo vlažně chválil, byly slohové práce. Když jsem po dvou letech odcházel z Vysoké školy ekonomické a oznamoval otci, že se chystám stát spisovatelem, zeptal se mě: A co jsi napsal? Ukázal jsem mu vypravování z prázdnin s hodnocením "pěkné"...

MF DNES, 5. května 2007

(redakčně kráceno)