Rozhovor s Nadine Gordimerovou

Nadine Gordimerová se narodila v roce 1923 nedaleko Johannesburgu v rodině židovských  přistěhovalců.  První povídku uveřejnila v 15 letech a v roce 1949 byla vydá­na její první sbírka. Od té doby vyšlo deset souborů jejích povídek a stejný počet romá­nů. Po téměř čtyřicet let vystupovala proti apartheidu, proti jeho zákonům a omezením. Činila tak prostřednictvím svých děl, neoká­zale a bez přílišného poučování. Gordimero­vá zobrazuje napětí a útlak vyplývající z oddělení ras tím, že sleduje jeho účinek na jednotlivé postavy, na konkrétní životy lidí.

Některé své názory na úlohu spisovatele v Jihoafrické republice a na probíhající změ­ny v této zemi vyslovila Nadine Gordimero­vá v následujícím rozhovoru.

Jako spisovatelka jste v Jihoafrické republice zdědila živoucí téma. Bylo to pro vás někdy stejně tak břemenem jako požehnáním ?

Ne. Domnívám se, že vy si mé téma před­stavujete jako Apartheid s velkým A. To není mé téma. Mým tématem je život v této zemi a lidé, kteří zde žijí.

Literatura může měnit jednotlivce. Myslíte si, ze vose knihy nebo knihy kohokoli jiného měly vliv na současné změny odehrávající se v JAR?

Myslím, že naše kruhy ovlivnily chápání lidí mimo Jižní Afriku. To každodenní zpra­vodajství udělat nemůže. Poskytuje vám jen letmý pohled na věc, ukáže vám nepokoje, extrémní situace. A potom televize přejde k další události. Zatímco spisovatel na zákla­dě vlastního pozorování objevuje příčinu, která vedla k onomu okamžiku krize, a dál sleduje, co se stane s těmito lidmi. Právě s tím pracuje literatura: jak jsou životy lidí neustále ovlivňovány.

Jak vidíte svou úlohu bělošského umělce ve společnosti, které zanedlouho budou vládnout čer­noši?

Myslím, že mám dvě úlohy - zní to poně­kud schizofrenicky, jsem však o tom přesvěd­čena. Nedomnívám se, že by spisovatel, jako jsem já, imaginativní spisovatel, měl věnovat veškerý svůj talent do služeb revoluce, ať v ni sám věří sebevíc A já v ni vášnivě věřím. Domnívám se však, že zdeformujete- li i malý talent, který vám byl dán, je to chyba, protože talent je jedinou věd, kterou máte, a měl by být užíván věrně v souladu s tím, jak se sta­víte ke světu kolem vás. V praxi to znamená, že i když jsem členkou Afrického národního kongresu (ANČ), nemusím ve svých dílech naznačovat, že všechno, co členové této orga­nizace dělají, je správné, nebo že nedochází ke sporům. V mém posledním románě Příběh mého syna je vylíčena žárlivost a sváry mezi postavami, které jsou příslušníky ANČ, a jsou tak zobrazeni proto, že taková je realita života.

Jak říkáte, vstoupila jste do ANČ. Je pro vás možné oddělit tento určitý čin od vašeho umělec­kého života?

Ano, protože svým přesvědčením i srdcem jsem vlastně patřila k ANČ už mnoho let; byla to moje příslušnost. Teď je to záležitost nošení legitimace. Nakonec jsem do ANČ vstoupila, protože to je první politická orga­nizace nebo strana, se kterou jsem se chtěla identifikovat. Z osobního hlediska, z hledis­ka lidské bytosti a občana, je velmi hezké ko­nečně cítit, že existuje něco, k čemu mohu patřit. To však nemá nic společného s mým psaním. Zatím jsem odolala každému tlaku použít svá díla jako propagandu a rozhodně s tím teď nehodlám začínat.

Co si myslíte o současném pokroku v Jižní Af­rice? Probíhá všechno dobře?

Jsou tu nesmírné problémy, nemyslíme si však, že se Nelson Mandela nebo ANC od­chýlili od kursu, který by měli sledovat. Nelson mne neustále překvapuje. Je to udivující jev; opravdu jsme nevěřili, že někdy vyjde z vězení živ. Když byl propuštěn, prožili jsme období obrovské euforie, kterou si lidé podle mého určitě zasloužili po všech těch letech zklamání. Pokud však jde o mne a mnohé jiné, nebyli isme tak naivní, abychom si mys­leli, že všechno půjde hladce. A také to zatím, jak je vidět, hladce nejde.

Myslíte si, že tyto dramatické změny, které v současnosti probíliají v Jižní Africe, změní to, co děláte, nebo literaturu, která dnes vzniká ve vosí zemi?

Nemyslím, že se změní to, co dělám já nebo jiní spisovatelé. Ale věci, které vidíme a o kte­rých píšeme a které byly v mé zemi vždy slo­žité, budou ještě složitější. Už jsem si všimla, že zde existuje zvláštní pocit ztracenosti v no­vém prostředí. Člověk třeba očekával mnoho od tóno, že se dostane z ghetta, a potom, když se z něj osvobodil, zažívá pocit, že nikam ne­patří. Jak se odkláníme od rasového faktoru, začínáme pociťovat, jak silný může být faktor společenské třídy.

Změní udělení Nobelovu ceny něco pro vás?

Ne, skutečně ne. Předpokládám, že veške­rý rozruch utichne a já začnu zase v klidu psát.