Rozhovor s Petrosem Tatsopoulosem a Nikosem Panayotopoulosem

Michael March: Festival spisovatelů Praha je letos věnován Williamu S. Burroughsovi a jeho výroku: „Nepřinášíme zprávy. Píšeme je." Jak vnímáte zprávy vy?

Panayotopoulos: S podezíravostí. Žijeme ve světě, kde je podezíravost nutností. Spisovatel musí každou zprávu zhodnotit: je opravdu „nová", nebo není? Samozřejmě, zprávy většinou informují o něčem děsivém, například o potopě, a my se musíme ptát, jestli opravdu zasluhují naši pozornost.

MM: Vy jste býval sám novinářem a dnes píšete knihy. Je tedy podle vás možné propojit povolání novináře a spisovatele, nyní i scénáristy?

Panayotopoulos: Jsou to dvě naprosto odlišné věci. Jako novinář jsem si připadal jako v tlakovém hrnci. Psaní románu je pravý opak, je to mnohem pomalejší proces. A psaní scénářů vlastně není psaní, je to docela jiné řemeslo. Když píšete scénář, vymýšlíte děj, který pak natočí někdo úplně jiný.

MM: Myslíte si, že je v dnešním světě zpravodajství manipulováno?

Tatsopoulos: Míra manipulace je v každé zemi jiná, je jiná v každé televizní stanici - ovšem obecně vzato už celý způsob zveřejňování zpráv je svým způsobem manipulace.

MM: Sdělovací prostředky vytvářejí atmosféru a dá se říci, že vytvářejí i samotné události. Je možné, že média tak píší i scénář událostí, které se přihodí teprve v budoucnosti?

Panayotopoulos: Mezi sdělovacími prostředky a veřejností je velice složitý, navzájem propojený vztah. Sdělovací prostředky si vlastně vytvářejí publikum, které je na nich závislé. V Americe proběhl experiment, při němž v jednom městě na týden přestala vysílat televize, a když vědci zkoumali diváky, nalezli u lidí stejné abstinenční příznaky jako u narkomanů - bolesti, horečku, jako když přestanete brát heroin. A přesně takovou závislost média chtějí. Dokonalý příklad jsou takzvané reality shows - neustále předvádějí divákům násilí, které se rok od roku stupňuje. Myslím, že už jim zbývá jen poslední tabu, které zatím neporušili, a to někoho ze soutěžících během vysílání zabít.

MM: V podstatě platí, že média představují nástroj moci. Kdo ten nástroj podle vás ovládá?

Panayotopoulos: Obchodníci, ti, co mají něco na prodej.

MM: Dřív než válka vypukla, byli jsme vtaženi už do příprav na ni. A tak válka byla vytvořena předem.

Panayotopoulos: Dnes je mír pouhou součástí války. A platí to i obráceně: válka je součástí míru. Nikdy dřív to neplatilo tak jasně. Je ironií, že podle novinářů je to jen z bezpečnostních důvodů. Když vedete válku proti neviditelnému nepříteli, můžete být velmi flexibilní. Když vyhlásíte válku proti terorismu, můžete válčit proti každému. Stačí změnit jméno: proti Srbsku, Bosně, Kypru, proti Izraelcům nebo Arabům, proti komukoli.

Tatsopoulos: Tuto válku mohou pochopit jen lidé s dětskou mentalitou. Je to velmi manicheistická představa: my jsme ti hodní a oni jsou ti zlí, i když ti zlí jako naschvál vždycky po pár letech změní národnost. Prvním nepřítelem je ale v každém případě jazyk. Ten, kdo ovládá jazyk, ovládá city a myšlenky; sdělovací prostředky tak dlouho manipulují se slovy, jako je svoboda, až to slovo ztratí jakýkoli smysl.

Panayotopoulos: Lidé se velmi rychle stanou součástí dějů, na které se dívají, a rychle si zvyknou opakovat to, co slyší.

Z angličtiny přeložila Zuzana Majerová

Publikovalo Právo, 3. dubna 2003