V debatě jste citoval myšlenku literátů a romantiků 19. století, kteří rozdělovali Evropu na Sever a Jih - na kulturu založenou na prožívání viny a na kulturu hanby.

No, nejsem si jistý, jestli to lze takto jednoduše rozdělit, byť si to někteří literáti té doby jistě mysleli. Mluvil o tom například Nietzsche. Nejspíše vycházeli z romantické představy, s níž jezdili v té době na jih hledat utopii jiného života. Působilo na ně nejen podmanivé světelné klima, v němž objevovali ve svých očích jaksi spontánnější podstatnější život. Okouzlovalo je už to, že tamní lidé chodili méně oblečení a chovají se temperamentněji.

V dobových textech se dočtete o krystalickém intenzivním světle, které se zdá být v Řecku posvátné  a v Malé Asii zase senzuální až erotické. Naopak sever Evropy ovládalo protestantství a kalvinistická představa, podle které člověk se na svět rodí s vinou, z čehož vychází jeho vnitřní dialog s Bohem.

Písničkář a básník Zülfü Livaneli k tomu zmínil, že v turecké literatuře by těžko vznikl Zločin a trest, protože byste v tamní společnosti nenašli žádného Raskolnikova. Naproti tomu největším neštěstím jetu veřejné zostuzení,  hanba.

Metafora hanby vychází víc ze sociální zkušenosti. Pro lidi na jihu je důležitější, jak vás vnímají druzí, jestli svým chováním nezahanbujete rodiče či své přátele. Vezměte si všechna dramata cti.

Moderní Řecko i Turecko leží na území kdysi slavných říší, starověkého Řecka respektive Otomanské říše. Není součástí identity i komplex někdejších impérií a pocit hanby, že nejste „důstojnými" dědici velkých kultur?

Rád bych předeslal, že starověké Řecko lze chápat v první řadě jako jedno z hlavních měst celé historie či kultury. V žádném případě si jej nelze nárokovat nacionalisticky či jej lokalizovat teritoriálně. Byť dnešní Řekové obývají přibližně stejný prostor, zdědili chrámy i ono teplé klima, nemají toho s antickými předky mnoho společného. Moderní stát vznikal v 19. století za rozpadu Otomanské říše...

Oživit antickou říši byl sen obrozenců 19. století, ovšem podobná fantazie provázela dějiny celé Evropy už od renesance. V době romantismu se zdálo, že boji za svobodu mohou napomoct národní státy, které vzniknou z velkých tyranií a říší. Ve skutečnosti dnešní řeckou identitu spoluurčovala rovněž otomanská říše, kultura Byzance i ortodoxního křesťanství. Když přijedete do Soluně, naleznete to všechno pohromadě.

Řečtí obrozenci se pokoušeli oživit i starořečtinu, která se však ukázala být pro obyčejné lidi příliš těžká, takže jim nezbylo než se držet lidové zjednodušené verze. Není vám líto, že nepíšete stejným jazykem jako třeba Homér?

Nikoliv, já současnou řečtinu miluji. Každý jazyk musí žít a vyvíjí se. Píšete pro živé lidi, nemá smysl se obracet k mrtvým. Starořečtina byla odlišná, nicméně i dnešní Řekové rozumí mnoha slovům z originálu Homérovy Odyssey. Mezi oběma jazyky lze najít určitou kontinuitu.

Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis pobýval před válkou nějakou dobu i na Božím Daru u Jáchymova. V zimě tam psal svoji dramatickou epopej Odysseus. Co mohli jižní spisovatelé hledat na severu?

Ono taky záleží, co myslíte severem. Dnes žijeme v době, která proměňuje naše představy o geografii, o centru a periferii. Vezměte si, kdo jsou dnes největšími básníky a spisovateli? Jsou to většinou lidé jako další host Derek Walcott: přišli z periferie, aby ovlivnili centrum. Prvním  velkým outsiderem moderní literatury byl ostatně v první řadě Kafka píšící německy v Praze, ale stejěn tak Konstantinos Kavafis z Alexandrie.

Ale k vaší otázce. Řekové jezdili ve dvacátých letech minulého století třeba do Paříže objevovat básnickou a uměleckou modernu, do Heidelbergu studovat filozofii. Hledali to, co jim doma chybělo -  systém moderního myšlení, inspirace silných kultur, které byly mnohem lépe organizované.

Lidé dnes přestávají číst a ztrácejí jazyk.  Dokonce i poezie koketovala s představou, že to podstatné je až za slovy.

Taková poezie mě ale nezajímá, já se obracím k jazyku. Jistě ztratili jsme mnoho významů slov, jak napsal v jedné eseji Milan Kundera. Musíme znovu vytvořit jejich smysl a vrátit slovům vážnost či spíše důstojnost. Bez jazyka přicházejí lidé o svou identitu a schopnost přemýšlet.

Může to dnešní poezie dokázat?

Věřím, že tomu dovede napomoct, ale sama to jistě nezvládne. Za jednoho z největších současných básníků považuji třeba krajana Dionysiose Solomose. Zároveň jsem si vědom, že jej nelze přeložit do jiného jazyka, aniž ztratíte kouzlo jeho poezie.

Mimochodem nebezpečí globalizace spočívá v tom, že utváří omezenou skupinu překládaných autorů ze silných jazyků, zatímco o těch ostatních se ani nedozvíme. Začali jsme žít ve zhuštěných referátech, ve stručných doslovech a rychlých recenzích, které nám popisují knihy, jež si nestihneme přečíst, protože nemáme čas. Jsme uvězněni v metatextovosti, jíž ještě vzdoruje jediný žánr - a tím je poezie.

Rovněž jste prohlásil, že současné Řecko platí cenu za minulost. Je krize ve vaší zemi symptomem postupného rozpadu Evropské unie? Svědčí o tom, že tento svazek byl postaven na nesprávných základech?

Vybudovat Evropu na vzájemném porozumění a toleranci byl sen. Jenže žijeme v praktickém světě, takže bylo nutno nastavit nějaké regule. Jistě z Řecka nebude nikdy Německo a těžko byste z Němců udělal Řeky. Přesto věřím v ideál evropské integrace, která možná probíhá jen příliš rychle. Měli bychom se poučit i z toho, že trh nevyřeší všechno. Možná vám to bude znít komunisticky, ale je to pravda.

Každý unifikační proces provázela řada problémů. Kdyby však současná integrace selhala, znamenalo by to obrovskou katastrofu. Před dvaceti lety jsem si říkal, že se Evropa pro jednou poučila z válek, že ta druhá světová byla nadobro poslední. Ale dnes už nevím, když sledujete některé nálady současné společnosti.

Řekové jsou nyní v krizi a splácí dluhy předchozích generací.  Co se stalo od roku 1974, kdy padla vojenská vláda?

V naší společnosti stále najdete zbytky „tradic" a stereotypů.  Jedním z nich je chování politiků a elity. Kdokoli vyhrál volby, každá vláda se snažila prostřednictvím státu především pracovat nikoliv pro obecný, ale vlastní prospěch. Příliš evropských peněz v 80. letech měl za následek jen obrovské bobtnání státu, zřizování velkých aparátů a zaměstnávání mnoha lidí.

Naši krizi nezpůsobily ani tak bankrotující banky, ale stát, který najednou v podstatě zkrachoval. Splácíme dluhy, které nadělala moje generace. Ale brzy budou platit také Američané a další: dlouho jsme žili na Západě z toho, že na nás pracovali druzí, ať už pro nás těžili ropu, dodávali laciné suroviny. A ti nám také dříve či později přeloží svůj účet.

Možná měl pravdu Camus, když mluvil o tom, že největším nebezpečím 20. století je nihilismus.

Camus byl velkým spisovatelem i člověkem. A podobně jako George Orwell také brzy viděl, zač je komunismus. Ostatní museli počkat, až ruské tanky přijeli do Prahy, aby to pochopili. Dokonce i mezi řeckými emigranty, kteří tehdy pobývali v Československu, došlo k rozkolu.  Považoval jsem obrodný proces Pražského jara za tu nejúžasnější „revoluci" 20. století. Ale pak už mohli komunismu věřit jen blázni a idioti. 

 

Autor: Michal Procházka
publikováno na serveru aktuálně.cz

foto: Petr Machan, FSP 2011