Christopher Logue: Válečná hudba

Představ si východní Egejské moře v noci,
kdy na pobřeží v kosém mihotání
přes padesát tisíc mužů spí jak lžičky
nedaleko smrtící flotily.

Ted' pohled' kousek dál až k lodím, kde
nad dunou spatříš třímetrovou zeď
z rákosu pokrytého černým jílem,
přeťatou v půli dvoukřídlými vraty.
Z vrat rychlostí, jež láme rychlost světla,
vyběhne nahý muž a běží pískem
suchým, pak mokrým, potom ukrytým
pod jiskřivými pláty mělkých vln,
jež klouzají se jedna po druhé.
Pak v pláči padne na kolena, řka:

„Matko,
doma jsi říkala, že ty a Bůh
jste přátelé. Tos pyšně tvrdila
neustále. Prý dobří přátelé!
A že mě, jedináčka, mělas proto
abys Ho zachránila před smrtí.
Tvůj přítel, vládce bohů, dal ti za to
své slovo, matko, že když zvolím cestu
předčasné kruté smrti v cizí zemi,
docílím předtím všeho, budu tím
nejlepším z nejlepších, navěky věků.
Zvolil jsem ji a po ní jdu. Však nyní –
právě dnes, v tuto chvíli, zrovna teď –
mě pastýř mraků vidí zničeného,
jako by vojsko sehnal do houfu
a před očima všech mě pomazal
čerstvými trojanskými výkaly."

Někdy,
než objeví se bozi,
přijde znamení.
Ozve se zvuk, snad tón, snad změní se
teplota. Nebo, právě jako nyní,
zavoní z moře vůně levandule,
jež mysl pozvedá a s ní se zvedá
z šedavých tuleních hřbetů vln pára,
jak mořská řasa letí k břehu, stane
a promění se v Thetis, jeho matku.

Ta tvář ztracené lásky. Prsty mu
pozvedne bradu, rybízové vlasy
mu z čela odhrne, její hlas říká:

„Proč pláčeš, dítě?
schul se mi v náručí, netaj nic v srdci."

Moře ztichlo jak světlo.

„Před třemi týdny plenil jsem Ilium," řekl Achilles,
„zabíjel muže, vypálil město Tollo,
ukořistil jsem voj chetitských vozů
a třicet plodných žen.
Jak náleží
ty ženy ještě nepřidělené
na břehu roztřídili heroldovi muži
a krátce po svítání druhý den
je odvedli na forum k dělení.
„V tu chvíli, matko -" řek a slzy uschly –
„vstoupil král. Ne. Král králů. Agamemnon.
Nos trčel mu z kapuce ze lví kůže,
stříbrné drápy spjaté na prsou,
a žezlo držel takhle nad hlavou,
sluneční žezlo, které -jak jsem věřil –
je symbol všeho, co je Řekům svaté
zbožnosti, cti, chrabrosti, víry v to,
že nebudu brát bližním, co jim patří,
a snižovat tak jejich důstojnost,
která je velká, matko, což on ví a věděl,
když přišel mezi výkvět z nás, co směli
si vybrat ženu - šest z nich mělo batolata u nohou.
Slintal a funěl, těm ženám zvedal víčka, rty
a ptal se bratra: „Chceš jednu, Menelae, nebo dvě?"
Když přelet jejich vyděšené tváře,
náš vůdce žezlem jako pometlem
zamával a pak zlatým vejcem na konci
namířil - dřív než zasloužilí směli volit –
na něžnou uplakanou dívku, která
zdála se pocházet z rodiny prosté, ale dobré."

„Král má právo první volby," řekla matka.
„Necháš mě domluvit, anebo ne," ohradil se.
„Mé dítě..."
„Tak mě nepřerušuj."

Hvězdy shlížely z nebe.
Za dunami prozařovala Trója.
V táboře vládla tma.

„Jmenuje se Chrýsia," řekl Achilles.
„Ani ne týden nato
co odvedl šiji Agamemnon,
Chrýsos z Tollomonského mysu, dívčin otec,
kněz chrámu Apollónova, vystoupil na břeh
a procházeje mezi loděmi
nes v rukou napřažených před sebou
hůl ze slonoviny zdobenou přízí,
nadvakrát zasvěcenou Pánu Světla.
U Odysseovy lodi, která je
nám středobodem všeho, počkal, pak vstoupil na forum.
Stál, na holé hlavě mu vlály rudé stužky,
a čekal, až se zaplní břeh lidmi.
Pak všem, však hlavně králi Agamemnonovi
a jeho bratrovi, teď bez královny,
nabídl jako dar náklad dvou lodí:
amfory s lycijským vínem, stádo mul,
dva tisíce opracovaných ovčích roun
výměnou za dceru, a takto hebce mluvil:

, Vznešený Agamemnone, ty králi králů,
vládce pevniny i ostrova Reků,
kéž Všemohoucí Bůh dovolí tobě
a všem tvým věrným
zničit Tróju a doplout šťastně domů.
Za toto zboží vrať mi moje dítě
a ukaž dobrou vůli Pánu světla
a myší, synu Boha, Apollónovi.'

,Ano!'
,Ano!'
,Ano!'
,Ano!'

křičeli vojáci,
,Ano,' křičeli s nimi - pro sebe - i velitelé.

Myslela bys, že vseje rozhodnuto.
Taková nabídka! Vždyť král sám
- vypadá sotva na čtyřicet –
měl a pak postoupil svým mužům tucet takových.

Ale kdepak.
Než čtvrté ,Ano' doznělo, náš strážný Pán začal:

,Co řeknu, se vás dotkne, zadržte
proto své volání, ano?,' my zmlkli,
on pokračoval: ,Knězi, jestli tě
- až dopovím, co chci říct - dopadnu,
jak potloukáš se kolem našich lodí,
pak jednou rukou přidržím si tě,
do druhé vezmu tvůj magický prut
a vymlátím ti mozek z hlavy.
Pokud jde o tvou dceru:
v hlubinách domu všech mých prapředků
v noci mé tělo něžně bude nosit,
ve dne mé děti houpat na klíně,
a neuvidí své Ilium dřív,
než bude bezzubá. Jdi. Navždy zmiz!
A kněz se vydal zpátky ke své lodi,
cestou se modlil do hukotu vln,
jež vzpínaly se, bily do pobřeží
a syčivě drtily oblázky.

,Pane, jenž vládneš myším,
dosaháš k mýtickým dálavám,
ty, v jehož blahobytném teple
se zvučně koupe Tollomonský mys,
celý život zdobím tvou svatyni
a oběťmi den co den vzdávám hold
tvé věčné moci, splň mi mé přání:
Ať za každý vlas na hlavě mé dcery
zemřou tři Rekové.'

Tak sešli se
nad neonovým okrajem Středomoří
matka a syn.
Ona se ptá: ,Co bylo dál?'
Raná pieta mizí
a posunem se o deset dní zpět.


Když dlouho po půlnoci zaparkuješ
a stojíš na chvíli v chromové lázni
stranou - mezi řekou a magistrálou –
střechy se rýsují na granátovém nebi
a vypadají jako v ohni.

Podobné světlo viděli
ti, kteří z Tróje dívali se k moři,
když Apollón vyslyšel modlitbu.


Vzal do prstů cíp nebe
a zčistajasna, jako když se chlapci
tahají o ručník, trhl a rázem
západní vítr vehnal do ležení
proud nakažených myší.

A k tomu blechy...
Boule naskákaly...
Hleď na Řeky, jak umírají:

V popředí Tek (truhlář z Mykén)
zběsile běží, když tu zasáhne ho
-jak zdá se - bludný kámen, a on dál
vpřed vrávorá jak po visutém prkně
a pak se zřítí v propast nicoty.
Třicet v řadě jich náhle umírá,
jazyky zbujely jim zelenavou srstí
a denně k jámám drkotají vozy,
to jedna půlka - snad - spaluje druhou,
přisátí k vlastním maskám
paliči zamořují nebe.