Dante Marianacci: Dopis otci

Byl jsi vic básník než já, poezii jsi žil,
zatímco já jsem se sotva naučil zhostit se své role,
Tvoje zamyšlená tvář
tajila nevinnost, kterou jsi nikdy nezradil.
Kde jsi teď, otče?
Kde tě mám hledat v nezmernosti vzpomínky?
Občas, sám v domě, co neni můj,
se přistihnu coby dítě
a s dětskou vzpomínkou se ke mně vrátíš i ty.
Mluvíš se mnou pod velikánským dubem,
kde jsme se poprvé v životě spolu loučili.
Všiml jsem si, že slzy tebou pťotékají jak řeka
a vší silou jsem tě sevřel v náručí.

V tom objetí setrvávám dál svými kořeny
a tak na tebe vzpomínám i tady,
kde mlhy stoupají z řeky Vltavy.