Dva Obrazy Gustava Klimta

Ačkoli to, co se třpytí
na stromech,
řada za dokonalou řadou,
je pouze
nespravedlivost
světa

a na každém bukovém kmeni
zachycují lupínky
odprýsknuté kůry světlo, souhrn
těchto prodlev
představuje nádherné, lidsky
nádherné

nedokonalé tělo.
Mrtví
by dali nevím co,
jsem si jist,
kdyby se mohli znovu brouzdat
nahnilým listím,

pěšinami kropenatých stínů,
vystlaných zbytky
skvrnitých slupek. Mrtví
v těch svých průsvitných
otevřených závorkách – co by
rádi nedali

za něco, co by
nepovolilo, kdyby se o to
opřeli. Chtělo by se mi
plakat
nad přirozeně morálním cítěním
tohoto světa,

nad dobrem a zlem jako tůněmi
stínu
a světla, do nichž je možné vstoupit
a zase z nich vystoupit
a projít žlutým bujivým lesem,
oním buchen-waldem,

jednoho podzimního odpoledne, na konci
dvacátého
století, v prázdném světle,
v plynném světle…
Přijmout to světlo
a zase ho vrátit

a stát v řadě, anonymně,
jesladké tajemství,
ježby si sám vzduch
přál spatřit rozkryté.
Jen pohleďte, jak po nich chňape
drobnými drápky,

modrý vzduch po žlutých stromech.
Proč se bát?
Říká se, že kdyžKlimt
náhle zemřel,
našel se v jeho ateliéru
obraz, ještě

nedomalovaný,
ženské tělo
otevřené v bodě
vstupu,
pojednané do grafických,
pornografických

detailů – s čímsi podobným
výkřiku
mezi nohama. Pomalu,
zlehounka,
začal malovat
kolem těchto úst

jejího těla delikátní
roucho (svou ochrannou známku).
Ústa
v její tváři,
elegantní, znuděná, předstírají potřebu
spánku. Ta tkanina kolem

určuje povrch,
příběh,
a nás to k ní přitahuje –
odstíny její modři
a žluti planou
jako shluk

buků jednoho pozdního
odpoledne
v Německu, na podzim.
To místo se nazývá
Buchenwald, a píše se rok
1890. Z toho

dokončeného obrazu
mluví cosi,
co je velmi blízké
radosti.