E. L. Doctorow: Pochod k moři

Myslí byla připravená na válečný poplach, ale srdce se jí svíralopři myšlence, že opravdu přišel; seběhla ze schodů a otevřenými dveřmispatřila přes verandu ve světle lampy dva uštvané koně, kterým sekouřilo z boků, pohazovali hlavami a oči měli zdivočelé. Kočí byl mladýčernoch s kulatými zády, z něhož dokonce i za téhle situace vyzařovalanetečná trpělivost, a ta žena stojící v kočáře nebyl nikdo jiný nežjejí teta Letitia Pettiboneová z McDonough. Její stará tvář byla celázkřivená úzkostí, vlasy měla rozcuchané; ona, žena vždy tak dokonaleupravená, bohatá vdova, která prakticky vládla celé společenské sezóněv Atlantě, teď stála v kočáře jako čarodějnice věštící zmar – a vzápětíse ukázalo, že jí skutečně je. Kočár byl napěchovaný zavazadly a ranci,a jak vstala, na zem vypadlo několik kusů stříbra, nože, vidličky,stříbrný svícen, zařinčely a odrazily oněch několik málo paprsků světlaz pochodně, kterou držel Roscoe. Mattie si zavazovala župan, ještě kdyžsbíhala po schodech, a jediné, nač dokázala myslet – hloupě, jak sipozději uvědomila – bylo, v jak zahanbující situaci se ocitla tatožena, k níž popravdě řečeno pociťovala spíš respekt než lásku, a takposbírala to těžké stříbro a zastrčila ho zpátky do vozu, ačkoli tobyla věc, kterou by byli měli udělat spíš Roscoe nebo její manžel John.

Letitia odmítla sestoupit z kočáru; na to není čas, prohlásila. Bylastrašně vyděšená a ani v nejmenším se nestarala o svoje koně; John sitoho všiml a rychle přikázal donést vědra s vodou, ale ona jen křičelaPryč, pryč, poberte, co můžete, a ujeďte; rozčílilo ji, že tam všichnijen stojí a poslouchají, včetně několika polních dělníků, kteří se sprvními paprsky slunce objevili za domem, jako by je sám úsvit vyvolalv život. A přitom ho znám! křičela. Byl v mém domě na večeři. Žil mezinámi. Vypálí město, kde tolikrát obědval, zničí místo, kde dřívpronášel přípitky v klubech, ano, vzdělaný člověk, nebo jsme si toaspoň mysleli, i když na mě velký dojem neudělal! Ne, nikdy na měneudělal dojem, připomínal mi pavouka, a když se o něčem hovořilo, bylobvykle slabý v kramflecích, a ani oblékat se pořádně neuměl, nedbal nasebe, ale přesto všechno jsem ho považovala za celkem civilizovaného,myslela jsem, že se neumí přetvařovat a předstírat něco, co necítí. Mámhořko až v krku, ano, až v krku, když si představím, že ten domáckýčlověk, který tak miloval svou ženu a děti, nebyl ve skutečnosti nicjiného než divoch, který v tom svém ledovém srdci neměl ani kapičkusoucitu.

Mluvila tak  vášnivě a nesouvisle, že bylo obtížné z ní dostatnějakou informaci. John se o to ani nepokoušel, začal vydávat rozkazy arozběhl se dozadu za dům. Ona, Mattie, poslouchala. Tetiny hysterickévýlevy, pronášené salónní řečí, jí otřásly natolik, že poslouchala celou duší. Na okamžik dokonce zapomněla i na své chlapce, spící nahoře.

Pochodují sem, Mattie, táhnou sem. Je to armáda vzteklých psů a vedeje ten odpadlík, ten strašlivý bídák, ten ďábel, který s tebou vypiječaj a ukloní se ti, a potom tě oloupí o všechno, co máš.

Tím teta sdělila, co sdělit chtěla, svezla se zpátky na sedadlo avydala kočímu rozkaz pokračovat v cestě. Kam měla Letitia Pettiboneovánamířeno, to z ní Mattie dostat nedokázala. A vlastně ani to, kolik jeještě  času, než ona pohroma dorazí i na její vlastní práh. Ne že bysnad pochybovala o tetiných slovech. Vzhlédla k obloze, která pomalusvětlala šedým úsvitem. Neslyšela nic než kohoutí kokrhání, a když se snáhlým hněvem obrátila, uvědomila si ještě šepot otroků shromážděnýchkolem rohu domu. Poslala je pryč, ohlédla se za kočárem mizejícím naštěrkové cestě, nadzvedla lem županu a vykročila po schodech;  pakspatřila tu příšernou holku Pearl, drzou jako vždycky, jak se opírá osloup, paže založené na prsou, jako by jí plantáž patřila.

John Jameson nebyl nepřipravený. Už v září, když přišly zprávy,že se Hood stáhl a že Atlantu ovládla armáda Unie, vzal si Mattiestranou a probral s ní, co je třeba udělat. Koberce se srolovaly,obrazy se sňaly ze stěn, vyšívané židle – všechno, čeho si ceníš, řekljí tehdy – její anglické látky, porcelán, dokonce i rodinná Bible; tovšechno se mělo sbalit a odvézt  na vozech do Milledgeville a paknaložit na vlak do Savannah, kde sídlil obchodník, jenž od Johnavykupoval bavlnu a který se uvolil uložit jejich věci ve svémskladišti. Moje piano ne, řekla tehdy, to tady zůstane. V tom skladištije vlhko, shnilo by tam. Jak si přeješ, pokrčil rameny John; hudba mustejně nic moc neříkala.

Mattie bylo těžko, když viděla jejich domov takhle ožebračený.Slunce svítilo dovnitř holými  okny a ozařovalo podlahy a ona mělapocit, že se  čas obrátil a ona je zase mladou nevěstou v nověvystavěném nezařízeném sídle, s manželem dvakrát tak starým jako ona, zněhož šel trochu strach. Uvažovala o tom, jak může John vědět, že sejich válka přímo dotkne. Popravdě řečeno, nevěděl to, ale  jako úspěšnýmuž  předpokládal, že je chytřejší než většina ostatních. Byl toostatně impozantní  člověk s mohutnou hrudí a bohatou nezkrotnou hřívoubílých vlasů. Nehádej se se mnou, Mattie. Při dobývání toho městaztratil dvacet nebo třicet tisíc mužů. To už je pěkně mastný účet.Představ si, že jsi generál a za prezidenta máš šílence. Budeš tamprostě jen tak sedět? Nebo kam se vydáš? Do Augusty? Do Maconu? A kudytam asi tak potáhneš, když ne přes tyhle kopce? A nečekej, že ta směšnápartička, co si říká povstalecká armáda, mu v tom zabrání. Ale jestlise pletu, a modlím se k Bohu, abych se pletl, co můžeme asi tak ztratit?

Mattie v podobných otázkách nesměla nesouhlasit. Ještě víc sezhrozila, ale neřekla už nic, když se John po sklizni rozhodl prodattucet jejich nejlepších zemědělských dělníků. Odeslali je všechnyobchodníkovi v Jižní Karolíně, v Columbii. Když přišel den, kdy jevšechny spoutali a naložili do vozu, musela vyběhnout do patra a zacpatsi uši, aby neslyšela nářek jejich rodin, kvílejících dole v chatrčích.John k tomu podotkl jediné: Žádný můj schopný negr nebude nositfederální uniformu, to ti přísahám.

Ale i když ji dlouho varoval a připravoval na nejhorší,  nemohlastejně uvěřit, že skutečně přišla chvíle, kdy bude muset Fieldstoneopustit. Strachem se jí podlamovala kolena. Neuměla si představit životjinde než ve svém domě, mezi svými věcmi a  starými georgiánskýmipořádky, zaručujícími jí a její rodině  to, čeho si žádalo jejichpostavení. A ačkoli teta Letitia už odjela, její panika tu po ní zbylajako nákaza. I přes všechnu svou předvídavost pobíhal John z místa namísto, ve tváři byl rudý, křičel a vydával rozkazy na všechny strany.Chlapci,  probuzení a dosud jen napůl oblečení, seběhli ze schodů spuškami v rukou a zmizeli zadním vchodem.

Mattie se vrátila do své ložnice a zůstala tam stát; nevěděla vůbec,odkud začít. Uvědomila si, že nahlas fňuká. Nějak se jí povedloobléknout, posbírat z koupelny a z prádelníku, co jen se dalo, avšechno naházet do dvou cestovních vaků. Uslyšela výstřel a kdyžvyhlédla z okna za dům, viděla, jak jedna z mul klesla na kolena.Roscoe vyváděl ze stáje další a její starší syn, John mladší, sichystal pušku. A za pouhých pár minut na to – nebo jí to tak aspoňpřipadalo –  stály před domem připravené kočáry. Kam si mají sednout?Oba vozy byly plně naložené zavazadly, ranci jídla, pytli cukru amouky. Ranní vánek přinesl zezadu, od chatrčí, oblak dýmu; Johnpodpálil zásoby krmiva. A Mattie cítila, že spolu se sazemi se naobloze rozplývá i její vlastní život.

Když Jamesonovi odjeli, Pearl zůstala stát na štěrkové cestě svakem v ruce. Massa po ní jen přelétl pohledem, než práskl do koní.Roscoe, který kočíroval druhý vůz, projel kolem ní a aniž se na nipodíval, upustil jí k nohám něco zavázaného  v kapesníku. Ani senepohnula, aby to zvedla. Čekala v klidu a tiše, až odjedou. Cítila nanohou chladný vánek. Pak vzduch znehybněl a zahřál se, a po chvíli, kdyzemě jako by se nadechovala,   se po plantáži rozběhla vlna ranníhoslunce.

Teprve pak sebrala to, co Roscoe upustil. Okamžitě i přes látkuvěděla, co to je: ony dvě zlaté mince, které jí jednou ukázal, kdyžbyla malá. Jeho celoživotní úspory. Sou dovopravdický, slečinko Perl.Dyž si je strčíte mezi zuby, tak ucejtíte, jak sou dovopravdický.Vidíte tadyhle ty vorly? Ty znamenaj, že když máte hromadu takovejch,tak můžete lítat tak vysokánsko jako vorel  – to znamenají ty vorli natěch penězách.

Pearl ucítila, jak se jí hrdlo stáhlo horkými slzami. Obešla panskýdům, obešla hospodářské budovy s hořícím krmivem i mrtvé muly, obešlachatrče otroků, kteří zpívali a balili si věci, a pustila se po stezcek lesu, do míst, kde massa dovolil založit hřbitov.

Na vlhké mýtině bylo teď šest hrobů, každý označený dřevěnoutabulkou se jménem pohřbeného. Starší  hroby, jako ten, v němž leželajejí matka, byly zarostlé mechem. Pearl přidřepla a  nahlas přečetlajméno: Nancy Wilkinsová. Mami, řekla. Já svobodná. Říkala si mi, dítěmoje, moje malá Perl, ty budeš svobodná. A teď oni pryč a já sem. Jásvobodná, já svobodná jako na celým světě nikdo než já. Tak mocsvobodná. A podíval massa jednou na svý vlastní rodný dítě? Hm-hm. Jakdybych neměla po něm ty voči jako měsíčkový květy a ty vysoký líce anebyla sem mu víc podobná než ty spratci, co nadělala jeho madam. Já,co mám kůži bílou jako karafiát.

Pearl padla na kolena a sepjala ruce. Dobrej Pane Ježíši, šeptala,nech tu hodnou ženskou u sebe v nebi. A mě, tvoji Perl, mě nauč bejtsvobodná.

Otroci, svůj skromný majetek svázaný v uzlech nebo  nacpaný vbrašnách, pomalu obešli panský dům a rozložili se pod cypřiši. Dívalise na nebe, jako by to, co se prý blížilo, mělo přijít odtamtud. Nasobě měli sváteční oblečení. Bylo tu sedm dospělých – dva muži, starýJake Early a Jubal Samuels, který měl jen jedno oko, a pět žen, včetněstaré babičky, která nemohla moc dobře chodit – a tři malé děti. Dětibyly nezvykle tiché. Držely se poblíž a trhaly si kytičky z plevelenebo zamačkávaly do hlíny kamínky a oblázky.

Jake Early nemusel radit k trpělivosti. Strach, který všichni viděliv očích prchajícího massa a madam, jim řekl, že přišlo vysvobození. Aleobloha byla bez mráčku, a jak slunce stoupalo, všichni se pohodlněuvelebili a někteří dokonce začali klimbat, což Jaka Earlyho mrzelo,protože měl pocit, že až dorazí vojáci Unie, neměli by se potkat spovalující se hrstkou černochů, ale měl by je uvítat vyrovnaný šiksvobodných mužů a žen.

On sám stál uprostřed silnice, opíral se o hůl a nehýbal se.Naslouchal. Dlouho, hodně dlouho neslyšel nic než lehké chvění vzduchu,jako tichý šepot nebo šumění lesa.  Konečně přece něco zaslechl. Nebone? Nebyl to vlastně ani zvuk, spíš jako by něco vycítil, něco, co seměnilo jeho vlastním očekáváním. A pak, skoro jako by držel kouzelnýproutek, se hůl v jeho ruce zvedla a ukázala k obloze na západě. Na toznamení se ostatní zdvihli a došli od stromů k němu; v dálce uvidělikouř stoupající z několika různých míst, nejdřív tady, pak tam. Aleuprostřed toho všeho měla sama obloha jinou barvu, po chvíli seukázalo, že je to vzhůru stoupající hnědý oblak, který se zvedá odzemě, jako by se svět obrátil vzhůru nohama.

A jak oblak pozorovali, začal postupně rudnout. Postupoval vpřed, na špici byl úzký jako ostří sekery a vzadu se rozšiřoval jako brázdaza pluhem. Postupoval po obloze jižně od nich. Když k nim dolehl i zvuktoho oblaku, nepodobal se ničemu, co dosud v životě slyšeli. Nebylděsivý jako zvuky vznikající na nebi, třeba hrom, blesk nebo skučenívichru, ale spíš ho vnímali nohama, cítili jeho chvění, jako by si samazemě pobrukovala. Potom  k nim dolétl závan větru a zvuk se na několikokamžiků  vyjasnil v rytmický dusot, při němž se jim ulevilo, protožese ukázalo, že tento velký oblak prachu je lidského původu. A pak se naokrajích tohoto hluku  zdusávané země konečně vynořily i hlasy, křikživých lidí. A bučení dobytka. A skřípění kol. Bezděky vykročili posilnici, ale stále ještě nic neviděli. Ta symfonie rámusu byla všude,naplnila vzduch stejně jako oblak červeného prachu, který jako šípmířil kolem nich k jihu a zanechal za sebou kalnou oblohu. Byla topíseň doprovázející unionistickou armádu, která ale nebyla o nichmotnější než vojsko duchů.

Clarke měl ve svém rekvizičním oddílu dva vozy, tři volnénákladní muly připoutané k sobě a dvacet jezdců. Generálův rozkaz  zněl– nejméně padesát mužů. Jel několik mil stranou od hlavního proudu, akdyž narazil na plantáž, rozhodl se to vyřídit rychle.

Když vjeli na pozemky, okamžitě uviděl skupinu černochů, alenevšímal si jich. Jen zavrtěl hlavou. Na zemi vedle nich ležely starépopraskané tašky a svázané žoky na bavlnu, do nichž si sbalili věci.Rozestavil hlídky a ostatní muže poslal do díla. Na dvoře zahospodářskými budovami dohořívala zčernalá, doutnající hromada krmiva avánek z ní odnášel černé saze. Ležely tam i tři muly s rozstřílenýmihlavami. Jeho rozkaz zněl, reagovat na  akty odporu odpovídajícímzpůsobem. Odhodlání splnit tento rozkaz ho neopustilo, ani když jehomuži vyšli ze spižírny s pytli cukru, kukuřice, mouky a rýže naramenou. V udírně se police prohýbaly pod džbány medu a sirupu. Z hákůvisely šrůtky slaniny a uzené šunky, které massa už neměl čas vzítsebou. A jedna z beden byla naplněná dobrými sto kilogramy sladkýchbrambor.

Muži pracovali s chutí. Prasata zařízli, ale drůbež čísineschopností utekla z kurníku. Nadělala strašný rámus – dost velký nato, aby to přivolalo černé děti. Smály se, hihňaly a radostněposkakovaly při pohledu na to, jak se vojáci vrhají po zděšeněkdákajících slepicích a  pokoušejí se svázat kejhajícím husám nohy.Všichni se baví, pomyslel si Clarke. To je ale veselá válka.

Byl jedním z několika málo mužů z východu, kteří v armádě Tennesseesloužili. Nebyl proto tak lehkovážný a – jak on to viděl – provinciálníjako většina vojáků. Dokonce i nižší důstojníci uměli stěží číst.Clarke sloužil v Bílém domě a přivezl do štábu generála Shermana vAllatooně dopis od prezidenta. Dorazil tam uprostřed bitvy. Když bylopo všem, generál mu prostě řekl, ať tam zůstane. Clarke předpokládal,že do Washingtonu poslali telegram, ale i tak to všechno bylo hrozněneformální, a Clarke považoval za dost ponižující, že se o jeho služběrozhoduje takovým ledabylým způsobem.

Teď ho znepokojovalo ještě něco jiného. Kde je dobytek? Obešel dům khlavnímu vchodu a oslovil vysokého šedovlasého černocha, kterýprohlásil, že se jmenuje Jacob Early. Early ho vedl kolem otrockýchchýší do lesa, kolem malého hřbitova a pak dolů z kopce, kde začala býtpůda promáčená. Za stěnou z bambusů byl močál, kde massa nechal utopitsvé krávy, nebo si to aspoň myslel. Pět krav dosud stálo až po plece vbahně, lhostejně a bez protestů. Tele to vzdalo a  teď napůl plulo navodě, z které mu koukal jen zadek. Bylo potřeba několik mužů s lany,aby zvířata odtamtud dostali. A stálo to dost času. Tele porazili.Krávy odvedli k nákladním vozům a přivázali je za ně.

Kořist, kterou našli, představovala dost slušné denní dílo, jenže čas už pokročil hodně přes poledne. Muži se teď pustili do zkoumánídomu, aby se porozhlédli, zda by se tu nenašlo něco pro jejich zábavu.Clarke by se byl už nejraději vydal na cestu, ale měl dost rozumu, abyse nepokoušel jim v tom bránit. Tohle byl jeden z těch nevyslovenýchrozkazů, které vydávalo samo mužstvo. Něco takového by byl v dopisedomů nedokázal srozumitelně vysvětlit. V tak mohutném davu mužů, jakýtvoří armádu,  se i uvnitř přísné struktury vojenské disciplínyvytvářejí prazvláštní proudy umíněnosti a sebevyjádření. Nejlepšídůstojníci vědí, kdy se dívat jinam. Dokonce i generálové vydávajírozkazy jen proto, aby byly zaznamenány. Clarka tohle  všechno vyváděloz míry. Měl rád pořádek. Disciplínu. On sám byl vždycky upravený apečlivě oholený. Uniformu měl vykartáčovanou. Tornu správně sbalenou.Dopisní papír bezpečně uložený ve voskovaném plátně. Ale zásobováníbyla riskantní služba a přitahovala proto lidi dobrodružného ducha.Jeho zásobovači měli rádi svou nezávislost. Rádi prospěli také samisobě, a  mohli to dělat beztrestně, protože to, co zrekvírovali, byloklíčové pro úspěch armády, která podle záměru generála Shermana mělapřežít bez podpory, jen z toho, co dá země.

Vyklenutým střešním oknem padalo dovnitř světlo na medově zbarvenoudřevěnou podlahu haly. Poměrně elegantní obloukové schodiště sesloupkovým zábradlím vedlo do patra. V polovině schodiště bylovitrážové okno. Clarke jako Bostoňan byl vždycky znovu ohromen nádheroutěchto sídel vyrostlých uprostřed polí  zemědělského Jihu. Z otrocképráce se dalo získat tolik bohatství, že se ani nedivil, že ti lidébojují do posledního dechu.

V jídelně našli vojíni Henry a Gullison v bufetu podnos s broušenýmikarafami bourbonu. Vzali je mezi ostatní ke klavíru do salonu, a kdyžClarke  uslyšel první akordy, zauvažoval, jakou taktiku by mohl použít,aby své muže  dostal ven odsud. Klavíristou byl vojín Toller. Buclatéruce se pohybovaly po klaviatuře s překvapivou jistotou. Clarke by bylaž dosud od Tlustého Tollera neočekával jiné schopnosti než jíst a pít.

Seržant Malone nabízel doutníky z humidoru. Muži zpívali:

Když táhneme na bojiště,
vždycky v první řadě jdu.
Jen vzbouřenci objeví se,
uklidím se dozadu.

Clarke si vzal doutník a nechal si od seržanta Malona připálit.Pak vyšel po vznešeném schodišti a v jednom pokoji po druhém začal rozřezávat polstrování a matrace a jilcem svého meče rozbíjel okna azrcadla. Hluk, který tím způsoboval, měl  žádaný účinek; za pár minutuž několik mužů bylo nahoře s ním, rozbíjeli sekerami nábytek,strhávali závěsy a všechno polévali kerosenem.

Pak tu bylo ještě podkroví, a když tam Clarke vystoupil, šokovaloho, že tam našel dítě – bosou holčičku – jak stojí před zrcadlem a upravuje si kolem ramen překrásný červený šál se zlatými nitkami  takklidně, jako kdyby dům pod ní právě nepropadal zkáze. Teprve kdyžpozvedla oči a zadívala se na něj přes zrcadlo, uvědomil si, že je tobílá negerka, bílá jako bílá čokoláda. Prohlížela si ho s bradouzvednutou, jako by byla paní domu. Nemohlo jí být víc než dvanácttřináct, byla bosá, na sobě měla jednoduché šaty ke kolenům, ale tenšál jí dodával vzezření nečekaně vznešené mladé ženy. Než stačil něcoříct, proběhla kolem něj a ze schodů dolů. Zahlédl hladká bílá lýtka a šál vlající za ní.

Nedalo se dělat nic jiného než nechat ty černé, aby si pro sebea svůj majetek našli místa na vozech mezi kořistí nebo nahoře vedlevozků. Pro starou babičku někde vyštrachali vozík s poníkem. Claresledoval jejich radost a čím dál víc se chmuřil. Naverbovat se nedali,nikdo z nich není k užitku. Budou jen na obtíž. Nebude pro ně jídlo anipřístřeší. Za armádou teď už táhla dobrá tisícovka černých. Bude třebaje poslat zpátky, jenže kam? Nenecháváme tady po sobě novou civilnívládu. Vypálíme kraj a pochodujeme dál. Je dost pravděpodobné, ževšechny ty černochy stejně někdo znovu chytí – nebo, co je ještě horší,vezmou je mezi sebe záškodnické bandy, které nám postupují v patách.

Muži vhodili do oken pochodně a za chvilku začal ze střechy stoupatprvní kouř a mezi obložením stěn tu a tam vyšlehly plameny. Clarkanapadlo – vždyť těm černým vlastně vypalujeme obživu. Všichni se aleveselili, klábosili a smáli se. Seržant Malone si přes uniformu natáhlmassův žaket a na hlavu si narazil jeho cylindr. Pro černé děti našlipár starých přileb koloniální milice. Vojín Toller si oblékl rozevlátéšaty a všichni muži do jednoho, včetně dvou starých černochů, kouřilidoutník. Kristepane, čemu to tady velím? pronesl Clarke ke všem a knikomu. Dal signál k odjezdu. Zapráskaly biče, roztočila se kola,jezdci pobídli koně do klusu. Když Clarke vyjížděl, zahlédl koutkem okatu bílou černošku. Stála celou dobu stranou, nepřipojila se k ostatním,kteří nastupovali do vozů, a stála tam i teď, bosá a se vznešenýmrudozlatým šálem kolem ramen, a dívala se, jak odjíždějí. PozdějiClarke uvažoval, proč mu v té chvíli nepřišlo absurdní, že čeká nazvláštní pozvání. Obrátil koně, doklusal zpátky, sehnul se a popadl jiza ruku. Ty pojedeš se mnou, slečinko, prohlásil, a vzápětí už sedělaza ním v sedle a pažemi ho pevně objímala v pase. Nerozuměl v té chvílisvým pocitům, ale zdálo se mu, jako by mu  náhle sklouzlo z beder těžkébřímě velitelské odpovědnosti. Cítil teplo jejích paží a jejich pevnésevření. Opřela si tvář o jeho rameno a za chvíli ucítil přes halenuvlhkost slzí.

A tak tedy pozdě odpoledne jednoho dosud teplého  listopadového dne vyjeli, bílí i černí, směrem k sloupci prachu putujícímu po modrém nebiGeorgie směrem k jihovýchodu.

z angličtiny přeložila Veronika Volhejnová

ukázku laskavě poskytlo nakladatelství Euromedia Group – Odeon, kde překlad Pochodu vyjde na podzim roku 2007