Janice Galloway: Krev

Zapřel se jí kolenem o hruď, zvrátil kleště a chystal se zatáhnout. Pardon, řekl. Pardon. Neviděla mu do tváře. Z pórů na hřbetech prstů mu rašily chlupy, spirály černých drátků na vybělené pokožce zápěstí, kterou prosvítaly žíly. Když na okamžik povolil sevření a nabral dech, zahlédla, jak se mu pod kůží pohnula tepna a nafialovělé tváře se štítivě stáhly nad něčím v jejích ústech. Klouby ruky jí zraňoval ret. A ten tvuk, s jakým dáseň škubavě uhýbala, to skřípění čelistní kosti. Její čelistní kosti. Kdyby zavřela oči, udělalo by se jí z toho nanic, jen z té představy. A to všechno po čtyřech umrtvovacích injekcích jehlou velkou jako elektrická vrtačka.

Radši nechá oči otevřené, zahledí se na rozpukanou omítku na stropě, kdesi za čmouhou kloubů. Snažila se v puklinách rozeznat nějaký vzor, uspořádat ho do tvaru, který by jí něco říkal, když tu jí ústa začala dělat něco, co jim nedovolila. Jako takové sání. Na okamžik se nic nedělo, to si ale jen narovnal ruku, zatímco ona si namlouvala, že to přestalo. Uslyšela vlastní polknutí a zadržela dech. Pak pocítila, jak se jí prohýbá páteř, jak se zdvihá z křesla, dáseň se rozchlípla a ozval se zvuk, jako když se vytahuje brambora z brázdy, ústa jí zaplavil chlad a zubař držel něco v kovových kleštích, obrovský krvavý chuchvalec, na kterém pod rudou prosvítala bílá. Udělalo mu to radost.

Tak tady ho máme, co? Něco takového jsem ještě neviděl. Kořen všeho zla, he he. Při smíchu mu byly vidět plomby, vystavoval tu věc na odiv, chtěl, aby se podívala. Jí se ale pod jazykem hromadila krev, hrozila přetéci do hrdla, a tak musela držet hlavu zvrácenou nazad. Nedůvěřovala svým znecitlivělým rtům, krev by jí určitě ukápla na předek školního saka.
Vypláchni si, řekl. Zakašlej a odplivni si.

Když se posadila, podával jí zub v papírovém kapesníčku, kořeny jako žluté tozštěpérié kladívko ni vytátíování hřebíků, až na to, že jeden konec byl ovinutý kolem druhého. Vidíš, jak jsou zkřivené? To se málokdy vidí. Takhle zkřivený kořen.
Jako pokroucený kořen petržele. A byl tam taky kousek masa, kousíček dásně nebo něčeho, co uvízlo mezi zkříženými hroty kostí.
Potvora jedna, prohlásil zubař.

Ústa se jí znovu naplnila, a tak se obrátila ke kovovému pli-vátku. On si začal znovu prozpěvovat. „Mám naději, že uslyšíš mé tiché voláánííí" - a pak už si jen pobrukoval, protože dál neznal slova. Vyplivla hustou temně rudou krev. Když se vzpamatovala, díval se na ni a utíral si ruce do něčeho, co vypadalo jako utěrka na nádobí.

Bude to chvíli krvácet, není divu po takovém zákroku. Teď pěkně pomalu vstaň. Pomaličku. Nikam nespěchej.
Sesula se na okraj zubařského křesla, a když se pokusila něčeho zachytit, narazila do stolku s nástroji. Při jejich kovovém zařinčení jí zatrnuly zuby. Zvedal se jí žaludek, musela zůstat chvíli nehnutě sedět a čekat, až to přejde.

Za chvilku budeš jako rybička, řekl. Malá procházka na čerstvém vzduchu ti udělá dobře. Cestou do školy. Přestal si utírat ruce, zeširoka se na ni usmál a podal jí něco. Něco tvrdého v papírovém kapesníku. Zub.
Na, udělala sis ho, tady ho máš, zasmál se. Co dělá čelist?

Přikývla a ukázala si na ústa. Téměř neslyšitelný zvuk, jako když se plní nádrž, hladina stoupá nad okraj jazyka.
Jak jsem řekl, bude to ještě chvíli krvácet. Nic si z toho nedělej. Zrzky vždycky krvácejí víc než ostatní. A zase se zasmál. Sandra ti na to něco dá, aby ses celá neušpinila. Sandra už byla pryč, Otočil se, aby urovnal rozházené náčiní na zeleném ubrousku.
Zrzky, tak, tak. „Nechtěj mi lásku brááát,"

Třeba to byl vtip. Pokusila se na něj usmát, ještě než jí krev znovu zaplaví ústa. On ale přistoupil k oknu a v tu chvíli se Sandra vrátila s bílým kusem vaty v ruce. Byl potažený silnou gázou a podél jednoho okraje měl modrý pruh. Na koncích poutka. Byla to menstruační vložka. Zubař k ní byl stále ještě obrácen zády, čistil si brýle a něco vykládal. Trvalo jí dobrou minutu, než pochopila, že mluví k ní. Mělo by to přestat asi tak za hodinu, říkal. Venku možná za tři. Sandra postrčila vložku směrem k ní. Kdyby to nepřestalo do šesti, má mu dát vědět a píchnou jí injekci, ano? A celou dobu se díval ven z okna. Snažila se poslouchat a přitom zasunovala dlouhá poutka dovnitř, aby to nebylo tak nápadné. Když si vložku přiložila k ústům, celá zrudla, nedalo se poznat, jestli to mysleli vážně nebo ne. Zubař se otočil a usmíval se na brýle, které držel v rukou.

Sandra ti teda dala něco extrovního. Radši nebudu nic říkat, co? Tyhle zrzky. Tak, tak. „Ach, Rúúúbýýý." Nedíval se na ni a znovu a znovu otíral kapesníkem sklo v brýlích.

Venku ji příjemně ovanul čerstvý vzduch. Dvakrát se zhluboka nadechla, pak si ovinula šálu kolem bílé vložky, kterou měla přiloženou k ústům, a vykročila. Nejlepší bude, když půjde kolem bytů s arkýřovými okny a zahrádkami. V některých byly stromy, krokusy a kousky rákosu. Bude to mnohem lepší než jít kolem staveniště, kde by na ni pokřikovali dělníci. Jeden vždycky něco povykoval a hvízdal tak dlouho, až se po ní začala ohlížet celá ulice. Což bylo vždycky dost nepříjemné. Dneska by to ale byla učiněná hrůza. Tahle cesta byla sice delší, ale taky pěknější, a ona má přece dost času. Má povolenou absenci. Nemusí si dělat starosti, jestli stihne určité zvonění.

Byla omluvená a to úplně měnilo situaci. Z bistra k ní dolehla vůně housek se slaninou: káva a kakao. Když ale vůně dospěla k puse obložené vložkou a plnící se krví, bylo po chuti. Zašátrala jazykem v měkkém důlku po zubu, pak vzadu mezi kořenem jazyka a stoličkami. Hustá tekutina. Přes ulici přecházel muž s chrtem na tenkém vodítku; kolem telefonní budky se blížila žena s kočárkem. A kromě toho, holky přece neplivou na ulici. Do školy to už nebylo tak daleko, zvlášť když si pospíší. Svírala zub pevně v kapse a šla dál se skloněnou hlavou. Kočárek se zničehonic ocitl přímo u ní, dřív než se nadálá, kovové paprsky kola najednou příliš blízko bot, pak vzhlédla, oči a nos nad bílým gázovým okrajem. Žena si jí ani nevšimla a dál před sebou tlačila kočárek ulicí, zatímco ona čekala u chodníku s očima upřenýma do strouhy a snažila se nepolykat. Ještě šest ulic a park. Šest ulic.

Škola neměla bránu, jen mezeru ve zdi vedoucí na hřiště, ohraničenou po obou stranách sloupy. Temné okno patřilo sborovně, v ostatních se sem tam ukázala hlava, bílé tváře, které ji pozorovaly. Budova s učebnami hudební výchovy byla nejblíž. Třičtvrtě na dvanáct. Mohla by tam počkat patnáct minut do poledního zvonění a vyhnout se škole až do odpoledne. Neměla na to ale náladu, ani na to. Ani na hudbu. Stejně by nemohla dost dobře hrát. Jít domů ale taky nemělo cenu, protože by musela všechno třikrát vysvětlovat, až máma přijde, a ta by jí stejně nevěřila, jako obvykle. Bylo to všechno k ničemu. Vložka už byla celá slizká a vlhkost na okrajích studila. Zajde za paní McNivenovou a řekne si o další vložku a pak přece jen půjde, možná si lehne, ale to znamená, že by musela jít do jiné budovy, přes celé hřiště a ty tváře v oknech by věděly, kam jde, protože byl jen jeden důvod, proč tam starší holky chodívaly. A s tou věcí kolem pusy.

Bylo jí taky špatně od žaludku. Zničehonic chtěla být v učebně a uklidnit se hudbou. Něčím konejšivým. Hned se cítila lépe, že tam jde, už jen proto, jaké to tam bylo. Ne jako doma. Člověk tam mohl jít a hrát, jak dlouho chtěl. To by vlastně bylo pěkné. Teď, zrovna v tuhle chvíli tam jít a něco si zahrát. Mozarta, kterého se už nějakou dobu učí, něco čistého a svěžího. Když se obrátila a nechala za sebou zapadnout prosklené dveře, pocítila, jak se jí sevřelo hrdlo, jako by bylo potažené tenkou blánou. A z toho pocitu plnosti poznala, že pořád ještě krvácí. Povzdychla si do vložky a oči ji pálily. Dívčí záchody byly na dalším podlaží.

Žlutá. Světlo, lesk odrazu v zrcadlech. Chodit sem bylo hrozné. Většinou sem celé dny nemusela, nic nepila a počkala si až domů. Ostatní holky to často dělaly taky tak, i když to bylo možná jen proto, aby se vyhnuly kresbičkám fixem na dveřích, co většinou vypadaly jako rozpůlený meloun, ale nebyl to meloun. A když procházely dveřmi, musely předstírat, že to nevidí, ani to, co stálo vedle: HOLKY SOU KUNDY. Nápis pořád ještě prosvítal pod příčnými čmouhami po čistícím prášku, který používaly uklízečky. Nedalo se ale proti tomu nic dělat, a tak člověk musel prostě předstírat, že to tam není, a projít kolem slova KUNDY jakoby nic, i když zářilo jako nějaké černé slunce až na druhý konec chodby. Prostě hrůza. A uvnitř byla ta žlutá světla pořád roz-svícená a skoro všechna zrcadla byla prasklá nebo pokřivená. Její obličej se žlutě odrážel nad nejbližší řadou umyvadel. Pevně semkla rty a sáhla po poutkách na vložce. Když ji odstranila, pocítila na rtech chlad. Vložka se jí v rukou zkrabatila a uprostřed, tam kde jí zapadala mezi rty, měla rýhu a na jedné straně byla rudě potřísněná.

Nebylo to tak zlé, jak si myslela, ale představa, že by ji měla přiložit zpátky, se jí hnusila. Zabalila ji namísto toho do tří papírových ručníků a nacpala na dno drátěného koše na odpadky, pod všechno ostatní, kousky papíru a kdoví co ještě, a pak se naklonila nad umyvadlo, aby si promasírovala ztuhlou čelist a vypláchla pusu. Veliké rudé kapky, jakmile zkusila otevřít ústa. A ještě něco. Se zaujetím pozorovala pomalý rudý pramínek na bílém porcelánu. Cosi se jí klouzavě pohnulo v žaludku, jakási pozvolná ochablost, pro kterou se na chvíli nemohla narovnat. Pak jí škublo v kříži, ta známá křeč. To proto se tak potila a zdvihal se jí žaludek. Nebylo to jen tím, že polykala a představovala si bůhví co. Kristepane. Měla to přece dostat až za týden. Teď bude muset použít ten hrozný toaletní papír, který ji bude dřít a bude se celý den posunovat. To ale bylo pořád lepší, než si říci paní McNivenové o dvě vložky, cokoli bylo lepší, než si říkat paní McNivenové. Z kohoutku vytryskla studená voda a postříkala jí celý rukáv školního saka. Otočila ho na špatnou stranu. Chvíli si zděšeně nemohla vzpomenout, jak se zatahuje, nakonec se jí to podařilo, zhluboka si oddychla a naklonila se kupředu. Měla by odsud vypadnout, někam, kde je čerstvo a svěže, k Mozartovi do bílé učebny nahoře. Nějak to ucpe a bude dělat, jako že to tolik nekrvácí, umyje si ruce a bude se zase na všechno cítit. Bílé klávesy. Opřela se čelem o chladnou betonovou zeď a polkla. Měděná příchuť krve v puse, rty pevně semknuté.

Nejmenší učebna byla prázdná. Ta nejlepší: klavír z růžového dřeva a zvuková izolace jí dodávaly atmosféru tepla. Ve vedlejších dvou nikdo nebyl, až na studenta, který učí hru na violoncello. Nevěděla, jak se jmenuje, jen co dělá. Nikdy nic neříkal. Jen tam celou dobu vysedával a čekal na žáky, hrál, nebo se díval z okna. Cokoli, jen aby se vyhnul pohledu na ostatní. Pan učitel Gregg se smál a říkal, že se bojí holek a prý se mu nediví. Nikdy ten vtip tak úplně nepochopila, ale asi měl pravdu. Ten kluk často ani neotevřel, když někdo zaťukal na dveře, a když tě potkal na chodbě, dělal, že nevidí. Takže tu vlastně byla sama, když byl vedle jenom on. Mohla si dát pohov. Posadila se na stoličku u klavíru, skoro stočená do klubíčka, a kolébala se dopředu a dozadu. Trojzvuk v C dur. Tohle piáno mělo pěkný tón, takový lehounký a křehký. Ty ostatní zněly docela jinak, jakoby sytěji a ne tak jasně. Tohleto znělo tence, tak zrovna na Mozarta.

Pravou rukou zahrála půltónovou stupnici. Levá se pohnula v kapse saka, chystala se ven, když tu na něco narazila. Zmačkaný papírový kapesník a v něm něco tvrdého. Její zub. Málem by na něj zapomněla. Narovnala se, aby ho mohla vytáhnout, rozbalila kapesník a prohlížela si zub na světle. Asi ve třech čtvrtinách měl rýžku, tam, kde končila lesklá sklovina. Pod ní byly obrovské kořeny, matné jako semiš. Tam, kde se křížily, byly hrozně zkroucené a zakrvácené. Ten kousíček masa, co jí zubař výtah se zubem, už zmizel. Bylo těžké pochopit, že něco takového vyrostlo v jejím vlastním těle. Slonovina. Usmála se a odložila zub na desku nad klávesnici, jako vypadlý kousek intarzie. Barva se lišila. Klávesy byly bělejší.

Bylo už po dvanácté. Za čtyři minuty se ozve zvonek a rozlehne se rámus: ostatní začnou chodit dovnitř, aby si zabrali učebny, nebo sem budou nakukovat skleněnými výplněmi ve dveřích. Odvedle k ní dolehla svižná arpeggia. To ten student, přehrává si něco, než mu přijde žák, krátí si dlouhou chvíli. S povzdechem se obrátila zpět ke klávesám. Ústa se jí znovu naplnila, v hlavě jako by jí bušilo kladivo. Roztažené prsty, kterými se snažila obsáhnout akordy, měly nažloutlou barvu. Sevřel se jí žaludek. Nemohla se dost dobře soustředit, zapomenout na vlastní tělo a nechat noty přicházet samy od sebe, ale nevadí.

Dalo se to překonat, člověk prostě musel předstírat, že to neexistuje. Sklonila se nad klávesami a snažila se být něčím jiným: hudební skladbou. Od Mozarta, touhle skladbou, co se ji nedávno začala učit. Cítit její jasné, čisté linie. Zaposlouchala se. Bolesti v žaludku nevěnovala pozornost, ani škrábání toaletního papíru mezi stehny; soustředila se na klávesy, na prsty, které je stlačovaly dolů a zase uvolňovaly. Pozorovala je a poslouchala Mozarta, nechala hudbu zesílet, a tu se otevřely dveře, náhlý zvuk gumového těsnění jí udeřil do žaludku jako pěst. Student odvedle tam najednou stál a usmíval se, aby zakryl svraštělé čelo, kde se mu zračil strach, usmíval se od ucha k uchu a říkal: Nepřestávej hrát, je to moc pěkný. To je Haydn, ne? A ona otevřela pusu, ještě než si to uvědomila, aby řekla Mozart, je to Mozart a už se nedokázala včas zastavit.

Krev jí vychrstla přes dolní zuby a rty, jak se rychle předklonila, aby si nepotřísnila šaty. Rozlila se po bílých klávesách a začala kapat na čistou dlaždicovou podlahu. Uviděla, jak se mu proměnil obličej, oči zatékaly ke zkrouceným kořenům na papírovém kapesníčku a pak zprudka zabouchl dveře, protože nevěděl, co jiného by měl udělat. A v tom okamžiku začalo zvonit, dlouze a řinčivě, a pak venkovní dveře podlehly náporu a na chodbě začal narůstat dupot nohou jako lavina. Budou tu, ještě než se na něco zmůže, sedí strnule na stoličce neschopná pohybu, nedýchá a krev stříká na klávesy a zaplavuje je. Řinčení zvonku. Nezadržitelná rudá jí protéká mezi prsty přitisknutými na otevřená ústa.

Přeložila Alexandra Büchler