Jaroslav Rudiš: Na dotek
30. dubna 2009 16:56
Přinášíme vám ukázku z románu Potichu, který byl vydán v listopadu roku 2007.
Hana se dívala na nehybnou Vltavu s turistickými parníky. Četla si: Jemný šum široké řeky, neurčitá vodní svěžest, slyšitelný skrytý lesk, mrtvá žluť pohybu. Vítr přivál kousek Lisabonu, i když ten, který jí právě teď příjemně čechrá vlasy, se do Čech valí od Severního moře, a ne z jižního Atlantiku. Vzpomíná, jak s Thomasem vyjeli výtahem nad střechy lisabonských domů. Dívali se z terasy na moře a na hrad, který byl postaven jako ochrana před piráty. Lisabon nakonec nevyplenili oni, ale zemětřesení a mohutná přílivová vlna.
Vykládali si o cestách, o městech, kde nikdy nestráví víc než tři dny, takže se jim zdá, že všechna dobře znají a zároveň je neznají ani trochu, mluvili o sterilních hotelových pokojích s vůní umělých broskví v koupelné. Bavili se o klidu a zároveň o potřebě neklidu a pohybu. Žvanili o muzice a knížkách, hádali se o českých filmech z šedesátých let, které se kdysi Thomasovi líbily a Hanu nudí, a německých filmech ze současnosti, které se Haně líbí a Thomas je nezná, protože v kině byl naposledy ve třiceti. Možná je na to moc starý. Thomas řekl, že ne, že možná je Hana ještě příliš mladá na to, aby s filmy končila.
Možná má pravdu. Možná je moc mladá a nevyzrálá, když ji baví dojímat se a strhávat cizími příběhy a pocity v knížkách, filmech a písničkách. Když ji baví hledat v nich kus sebe. Město pod nimi utíkalo tam a zase zpátky, auta stavěla s troubením u světel na křižovatkách a zase se s troubením prudce rozjížděla, z přístavu zazněla siréna zaoceánského parníku. Pak ji Thomas vzal za ruku a sjeli zase dolů. Výtah byl narvaný, němečtí a angličtí turisté. Museli se k sobě tisknout.
Ukázal jí Café A Brasileira, kam prý chodil Pessoa. Před kavárnou stojí jeho socha oblepená žvýkačkami. Gumové vzkazy do záhrobí. V cukrárně si dali pastéis de Belém a po bradě jim stékal sladký vanilkový krém. Hana měla pocit, že se na ni všichni Portugalci usmívají, že to není jako v Praze, kde se člověk usměje, jen když něco potřebuje nebo chce někoho sbalit.
V oceánografickém muzeu viděla staré námořní mapy, podle kterých se plavil Fernáo de Magalhaes kolem Jižní a John Franklin kolem Severní Ameriky. Oba tu stáli vedle sebe vylisovaní z plastu jako dvojčata, i když je dělilo pár století. Oba tu stáli malí, nahrbení a odhodlaní. Viděla chobotnice, hvězdice a lesklé bílé žraloky, u kterých snad na půl dne zamrzla skupina japonských turistů. A také batyskaf Trieste, se kterým kdysi dávno někdo sestoupil až na dno moře, aby zjistil, že tam je nejen naprostá temnota, ale také život.
Procházeli dál úzkými a hrbolatými uličkami starého města, na šňůrách nad nimi vlálo vyprané prádlo a z přízemních oken řvala televize. Občas se jejich ruce letmo dotkly a na prahu noci spolu stáli na tramvajové zastávce. Nastoupili do maličkého žlutého vozu číslo 28. Řidič cinkl, prudce se rozjeli a tramvaj se kymácela večerními ulicemi jako loď hnaná peřejemi. Padala dolů a vzápětí ji vlny příkrých ulic vynesly zase nahoru. Hana měla pocit, že každou chvíli vykolejí a přistanou v něčí kuchyni. Musela se Thomase držet. Na jedné zastávce přistoupil jejich kolega, který to asi také na konferenci o evropské identitě a kultuře nemohl vydržet. Zamával jim na pozdrav. Hana byla ráda, že se k nim nepřipojil.
Vystoupili na velkém náměstí s palmami. Lidé seděli vyvalení před hospodami a pili pivo. Za rohem se na terase posadili na lavičku s výhledem na město. Mlčeli a od Atlantiku vál vítr. Třicet kilometrů odsud je útes, na něm končí Evropa a pod ním začíná oceán. Thomas tam jednou byl. Příště by tam mohli zajet spolu. Jasně, příště to udělají. Příště by tu mohli zůstat třeba celý týden. Možná. Nebo to Hana udělá sama.
Objal ji. Líbilo se jí to. Hladil ji. Po krku. Po ruce. Nelíbali se. Ještě ne. To až potom, po večeři v tom malém bistru s modrými kachlíky na stěnách, trochu páchnoucími záchody a řvoucí televizí, kde pili silné domácí víno a číšníci si jich nevšímali, protože v televizi právě dávali fotbal. Benfica s někým.
Teď Hana sedí na Letné, dívá se na Prahu zalitou pomalým odpoledním sluncem. Cítí se příjemně líně. Kolem se prohnali bruslaři se sluchátky v uších. Hana se napila střiku. A četla dál: Lehké, tak lehké mírné stíny.
Přistoupila k ní jedna dívka s náušnicí v nose a požádala o cigaretu. Dala jí celou krabičku. Hana chce všechno změnit, ale kouřit se asi znovu nenaučí. Spíš začne víc pít víno.
Myslí na to, jestli odpadky z portugalských letadel vysypávají v Praze, nebo je vezou zpátky do Lisabonu. Nebo je nenápadně vysypou někde nad Alpami. Možná je škoda, že Thomasovu vizitku vyhodila. Pak si vzpomněla, že v mobilu má uložené jeho číslo, ráno jí napsal sms.
Teď nechce mobil zapínat. Ale možná by mu zavolat. Někdy. Možná se potkají. Někde. La petite mort. See you somehow, somewhere.
Jaroslav Rudiš: Potichu (v roce 2007 vydal Labyrint)
strana 126 - 129
foto © Michaela Červenková