John Wray: Lowboy

O něco později procházeli kolem výlohy pekařství, zastavili se a nakukovali dovnitř. Emily si zálibně prohlížela police s čirými bachratými sklenicemi, zatímco on se všelijak nakláněl, pitvořil a uhýbal před svým odrazem. Když posunul svou hlavu za její, vypadali jako dvouhlavé mimino. Ta představa se mu zalíbila. „Co tady prodávají?“ zeptal se, ale už to viděl sám. Stěna za pultem byla vyzdobená celou menažerií pastelových tvarů. Zelené a růžové chuchvalce v nařaseném voskovaném papíru. Zelená její přetrvávající obraz, růžová jeho kůže. Z Emilina výrazu uhodl, že si je pozorně prohlíží.

„Mají tady jenom koláčky,“ řekla. „Občas je tu fronta až za roh.“

Zhoupl se na patách. „Koláčky?“

„Kvůli nim ve frontě stát nebudeme,“ řekla. „Stejně je na nich moc polevy.“ Ale čelo měla stále přitisknuté na skle.

„Ty bys nějaký chtěla, viď?“

Vyplázla jazyk. „Abych řekla pravdu, Hellere, nemůžu...“

„Počkej tady.“

Než mohla něco říct, dveře obchodu, modré jako oční stíny, se za ním zavřely. Lidé stáli jednotlivě a ve skupinkách, vzdychali a šeptali, přejížděli prsty po skle. Na vitríně byla vystavená řada, kterou viděl z ulice. Až sem to bylo snadné. Dívka za pultem se usmála a zeptala se, co si přeje.

Všichni ostatní přemýšlejí. Promýšlejí si to. Dělá jim potíž se rozhodnout.

„Co byste si přál?“ otázala se prodavačka znovu. Byla vyšší než on, nejmíň o patnáct centimetrů. Stála na nějaké konstrukci: na jakémsi stupínku. Aby byla nebo vypadala vyšší. Rozhodl se být stručný.

„Koláčky,“ odpověděl a ukázal na ně.

Dívka vzdychla a opřela se lokty o pult. „Co byste si přál?“ zeptala se potřetí, jako by nic neřekl. Připadal si jako cizinec v úvodní scéně westernu. Příchod do saloonu. Zopakoval svou objednávku a prodavačka útrpně naklonila hlavu na stranu.

„Nic jiného než koláčky neprodáváme.“

„Tyhle,“ řekl Lowboy a zaťukal na sklo. „Ty růžové a ty zelené.“

Její hlava se s dřevěným klapnutím narovnala. „Andělská louka a červený samet.“

Lowboy na ni zamrkal a přikývl.

„Tak které?“ zeptala se. „Které z nich?“ Za dívkou se objevila druhá prodavačka. Vůbec ne dívka, ale žena s vrásčitým myším obličejem.

„Dejte mi koláčky,“ pronesl polohlasně.

Dívka ho probodávala očima. Růžová ústa se otevřela. „Nejvíc prodáváme červené samety.“

„Dejte mi je. Červené samety.“

„Kolik jich budete chtít, pane?“ přerušila je žena. Dívka se nepatrně odtáhla od skla a prohlížela si ho přivřenýma holubíma očima.

„Tak kolik?“ opakovala žena. „Červený samet je za dva dolary pětasedmdesát centů.“

Lowboy se nad její otázkou zamyslel. Výlohou na obě dvě svítilo slunce jako divadelní reflektor. „Na to neumím odpovědět,“ řekl nakonec.

Dívka se začala smát. Když se k ní žena otočila, ztichla a potutelně se zadívala na ostatní zákazníky. Všichni naráz zatajili dech. Žena si olízla rty a zamračila se na něj. „Stačí, když mi řeknete, kolik chcete utratit,“ tentokrát vynechala „pane“.

Lowboy strčil ruce do kapes. Zašilhal na ni a rozhlédl se kolem. Dával si dobrý pozor, aby se neohlédl přes rameno. „Mám šest set čtyřicet dolarů,“ oznámil.

Za ním se ozval smích. Dospělá žena nebo malé děvče. Smích zněl tlumeně a melodicky, ani ne škodolibě. Nejdřív si vzpomněl na Emily, ale její smích znal příliš dobře. Možná má teď dva druhy smíchu, pomyslel si. Možná jich má tucty. Bál se ohlédnout: bál se, že ho pozoruje, bál se, že odešla. Ale ještě víc se bál ženiny otázky. Muž po jeho levici o několik kroků ustoupil. Ženy a děti si šeptaly. Přitiskl na sklo každý prst zvlášť.

„Vezmu si jich pět.“

„Pětkrát červený samet,“ řekla žena. Zdálo se, že je s jeho odpovědí spokojená. Dívka už čekala s otevřeným sáčkem. Její tvář vypadala bezkrevně a překvapeně. Protože jsem odpověděl správně, pomyslel si Lowboy.

„Třináct dolarů sedmdesát pět centů,“ řekla žena.

Lowboy se kousl do rtu a odpočítal peníze. Bankovky v jeho rukou byly vlhké a pomačkané. Dívka vložila koláčky do sáčku s nepochopitelnou opatrností a péčí. Jako by to bylo něco nebezpečného. Setkal se s jejím pohledem, ale okamžitě uhnula očima.

„Co to dělá s tím pytlíkem?“ zeptal se Lowboy.

„Co s ním dělá?“ opakovala žena.

„Co to do něj dává?“

Žena otevřela ústa, ale dívka ji předběhla. „Jenom vaše koláčky.“ odpověděla. „Vašich pět sametů. Nic víc.“

Lowboy se na dívku zkoumavě zadíval. Nebyla tak mladá, jak si zpočátku myslel.

„Kolik je vám let?“ zeptal se. „Už jste byla někdy celá žhavá?“

„Tady máte nazpátek,“ uťala ho žena a vyškubla dívce sáček. Trochu se mu ulevilo, ale ne tak docela. Místnost byla stejně divadelně klidná, jak si pamatoval. Ticho před představením. Vůně se vsávaly zpátky do pecí. Žena opatrně a ochranitelsky držela sáček, myší tvář měla nehybnou a bez výrazu. Co je v tom pytlíku, ptal se Lowboy sám sebe. Co to v něm je. Držela ho za spodek ve vlhké, žilnaté dlani. Slabé, ale nezaměnitelné tikání.

„Položte ten pytlík.“ rozkázal Lowboy. „Ustupte.“

Byli z něho naprosto zmatení, nechápali, co chce. On sám na tom nebyl líp.

„Položte ten blbej pytlík. Vyndejte ten stroj.“

Narovnal se a nasadil svůj inkvizitorský výraz. Stál velitelsky, hleděl na ně zpříma a neohroženě a oni z něho měli smrtelnou hrůzu.

„Ven,“ vypravila za sebe žena. „Ven z mého krámu.“ V jedné ruce držela sáček a v druhé jeho drobné. Meč a váhy, zrcadlo a žezlo. Najednou si vzpomněl, že ho pronásleduje celý zbytek světa. Viděl obchod tak, jak ho viděla Emily: pastelové barvy, hlavy vedle sebe, sklenice srovnané v chladné, dvoustranné symetrii. Řád světa není můj řád. Nechal sáček sáčkem a dal se na ústup. Pohyboval se jistě a hladce, nechal se nasávat zpátky, posledních pět minut přehrávaných pozadu, oči upřené na podlahu jako ženista, uši připravené zachytit nejtišší zvuk. Když vyšel ven, ucítil suchý, sterilní, horký pouštní vítr. Chodník pokrytý prachem, jako v závěrečné scéně westernu. Emily už dávno spolkl západ slunce.

Našel ji u telefonního automatu naproti přes ulici. Hledala cosi na dně své tašky s knihami. Když ho uviděla přicházet, zavřela zip a zamávala na něj, aby si pospíšil.

„Tak jsi mě našel,“ uvítala ho vesele. „Máš něco?“

„Ále.“

„Co se stalo, Hellere? Něco je špatně?“

„Měli vyprodáno.“

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
foto © Festival spisovatelů Praha