Jorge Semprún: Dlouhá cesta

Ano, opravdu jsem si to myslel, člověk musí vědět, jak se chovat na cestě, jako je tato. Později jsem si ale uvědomil úplnou a skutečnou důležitost věci. Později, když jsem v karanténní oblasti Little Camp pozoroval, jak se plukovník chová, často jsem přemýšlel o tom chlápkovi ze Semuru. Říkalo se, že plukovník je důležitou postavou v De Gaullově hnutí odporu a musela to být pravda, protože si pak na tom udělal jméno - stal se generálem. Často jsem vídal jeho jméno v novinách a pokaždé jsem se sám pro sebe usmíval. V karanténním táboře se plukovník stal vagabundem. On opravdu nevěděl, jak se má chovat, přestal se mýt, propůjčil by se k čemukoli, aby si dopomohl k nášupu zavánějící polévky. A pak, když jsem uviděl obrázek plukovníka, později generála, publikovaný u příležitosti jakési oficiální ceremonie, nemohl jsem si pomoci a musel jsem myslet na toho chlápka ze Semuru a jak moc byla jeho neoblomně jednoduchá slova pravdivá. Jaká to pravda, že někteří lidé nevědí, jak se mají chovat.

Chlapi teď nastupují zpátky do krytého vozu; pískot si razí cestu nástupištěm, hlasy vykřikující povely, velký rámus naplňuje nástupiště. Vypadá to, jako by skutečnost, že si mohli protáhnout své ruce a nohy, i když jen na pár minut, zapříčinila, že muži ztratili svůj návyk být naskládáni uvnitř jeden proti druhému. Protestují, křičíce na opozdilce, snažící se prorazit si cestu do těstovité masy těl: „Pro Krista, přestaňte se strkat!“ Ale opozdilci jsou postrkováni do vozu pod krupobitím kopanců a ran, musí si prodrat svou cestu dovnitř. „Zpropadeně, nezůstaneme na nástupišti,“ volají na oplátku. Posuvné dveře se s prásknutím zavřou a lepkavá změť těl se s reptáním a náhlými výbuchy slepého vzteku ještě několik minut hýbe. Postupně je znovu nastolen klid, těla se usadí zpět do svého překrývajícího se obrazce, masa těl napěchovaná ve stínu znovu pokračuje v svém dýchavičném šepotajícím životě, kmitajícím kodrcavou jízdou.

Chlápek ze Semuru je stále v protivné náladě, kvůli těm dvěma osobám dva vozy od nás, které ze sebe udělaly atrakci. A já chápu jeho stanovisko. Dokud se na nás Němci na nástupišti a za okny čekárny dívali jako na zločince nebo teroristy, nebyl to žádný problém. Takhle viděli, co bylo bytostné či živoucí v nás, jádro naší pravdy, to jest, že jsme neúprosní nepřátelé jejich světa, jejich společnosti. Skutečnost, že nás měli za zločince, byla druhotným faktorem. Jejich laskavé, vymyté svědomí bylo druhotné. Hlavní skutečně byla nesmiřitelná povaha našeho vztahu, skutečnost, že my a oni jsme protiklady nerozřešitelného vztahu, jeden druhému jsme vzájemnou negací. Bylo pro ně normální a dokonce žádoucí, aby nás nenáviděli s čistým úmyslem a jejich nenávist byla darem za to, co jsme udělali, byla podstatou činů, které nás přivedly do tohoto vlaku. Ale to, že mohli být svědky groteskní podívané na ty nahé muže skotačící jako opice v honbě za miskou odporné polévky, bylo vážné. To překroutilo jasný vztah nenávisti a absolutní opozice mezi nimi a námi. Hysterický smích žen v přítomnosti těch nahých mužů poskakujících po nástupišti působil trpkou příchuť na jazyku pramenící přímo z podstaty naší pravdy. Byl proto dobrý důvod, aby byl chlapík ze Semuru v mrzutém rozpoložení.

„Budiž tedy, cesta pokračuje,“ povídám.
Chlápek ze Semuru se na mě podívá a potřese hlavou.
„Vydržíme, dokud to neskončí, příteli,“ říká on.
„Jasně, že jo,“ odpovím.
„Dokud to neskončí a ještě o chvíli dýl,“ říká.
„Samozřejmě.“

Dívám se na něj a jsem přesvědčen, že on to opravdu vydrží. Tenhle chlápek ze Semuru je spolehlivý, v důležitých věcech myslí přímočaře, on jistě vydrží. Někdy jsou jeho nápady trochu příliš zjednodušené, ale člověk ho za to opravdu nemůže obviňovat. Dívám se na něj a jsem přesvědčen, že on to vydrží. A on se přesto chystá zemřít. Zemře za rozbřesku po této další noci. Řekne: „Neopouštěj mě, příteli“ a zemře.

O dva roky později v Asconě, zhruba o dva roky později, dopíjím svůj druhý šálek kávy a myslím na to, jak všivé je, že ten chlapík ze Semuru je mrtvý. Nezůstal nikdo, komu bych mohl vyprávět o této cestě. Je to, jako bych ji podnikl úplně sám. Od nynějška už budu na tuto cestu vzpomínat úplně sám. Osamělost na této cestě bude na mě pravděpodobně mít zhoubný vliv po celý zbytek mého života. Zaplatím a pomalu v zimním slunečním světle odcházím po nábřeží Ascony. Přejdu most a kráčím směrem k Soldunu. Chlapík ze Semuru je mrtvý, budu se s tím tedy muset vypořádat sám.

Když jsem opustil ten dům, poté, co jsme se napili vody z fontány na náměstí v jedné německé vesničce, bylo to, jako by mě má samota uhodila do tváře. Haroux, Pierre, Diego a já jsme šli zpátky do tábora, kráčeli jsme mlčky a pořád ještě jsme nezahlédli živou duši. Viděli jsme nyní obrysy tábora před námi.Viděli jsme tábor tak, jak jej vesničané museli vídat po dlouhá léta. A protože tábor viděli - oni ho sakra opravdu viděli, tak museli vidět, co se tady děje, dokonce, i když to nechtěli vědět. Za tři nebo čtyři dny přivedou Američani do tábora pár nahodilých výmarských usedlíků. Ukážou jim karanténní tábor naplněný nemocnými a slabými, kteří stále ještě umírají. Chystají se jim ukázat krematorium, oddělení, kde lékaři německých jednotek S.S. prováděli své experimenty na zajatcích, předvedou jim stínítka vyrobená z lidské kůže, okouzlující pergamenová stínítka, na kterých lze vidět modré linky tetování vyryté do lidské kůže. Potom přivedou ženy z Výmaru, oblečené do nové jarní parády a výmarští muži se svými rádoby profesorskými a obchodnickými brýlemi na nose začnou plakat a naříkat, že nic nevěděli, že oni nejsou zodpovědní. Musím říci, že se mi z té podívané obracel žaludek tak, že já sám jsem couvnul do kouta, utekl a zabořil svou tvář do jarní trávy uprostřed  jara ševelícího v stromoví.

přeložila Michaela Červenková