Alexe znala celá univerzita. Do prdele, myslím, že ho znala celá Providence. Taková to byla hvězda. Tenhle fajnovej synáček z lepší rodiny, kterej vypadal spíš jako urugajskej hráč fútbolu než typickej plátano; krátký kudrnatý sestřih příslušníka pretoriánské gardy, vysoustružený lícní kosti a ty nejzelenější oči, jaký jste kdy viděli. Dva metry na výšku a pořádný ego. Pořádal ty nejulítlejší večírky, vždycky chodil s těma největšíma kočkama, jezdil ve fordu Gran Torino jako Eastwood, do prdele. Ale až doma na ostrově jsem si uvědomil, že Alex je víc než obyčejnej rico, vyklubal se z něj kurevskej pracháč, syn z té nejbohatší, nejzazobanější rodiny na celý Hispaniole. Jeho abuelo byl jako devadesátej devátej nejbohatší člověk na obou americkejch kontinentech, zatímco jeho abuela vlastnila víc než devět tisíc nemovitostí. Na vysoké se ten kluk choval docela skromně – jasně, že z dobrýho důvodu. Ukázalo se, že na střední ho na osm měsíců unesli, sotva se z toho dostal živej. Nikdy o tom nemluvil, ani v náznacích, ale v DR nevycházel z domu, ledaže si přibalil fuego. Vždycky nabízel bouchačku i mně, jako kdyby to byl kousek ovoce nebo tak něco. Prostě, víš, pro případ, že by se něco semlelo.

Zazobanec nezazobanec, Alexe jsem si vážil, protože dřel jako negr, nepatřil k těm vividorům z vyšších vrstev, co jen tak sedí na zadku a rozhazujou statisíce. Na Brownově univerzitě studoval filozofii a na MIT obchod, šprtal o sto šest, a přesto měl čas věnovat se focení. A na rozdíl od spousty dominikánskejch pracháčů ve Státech, měl Santo Domingo opravdu moc rád. Nikdy nepředstíral, že je Španěl, Taloš nebo gringo. Vždycky se hrdě hlásil k tomu, že je dominicano, a to není málo, aspoň mezi místníma.

Přes všechny přednosti se Alex uměl chovat jako čurák. Vždycky musel bejt středem pozornosti. Nemohl jsem pronýst sebemenší chytrou poznámku, aby se do mě hned nepustil. A když jste ho náhodou na něčem nachytali, nakvašeně opáčil: Tak o tom já nic nevím. K Dominikáncům zaměstnanejm v restauracích, klubech a barech se choval hůř než k hovnu. Nikdy nenechával spropitné. Musíš na ně řvát, nebo ti budou šlapat po hlavě, tím se prostě řídil. Jo, jasně, Alexi, přikývl jsem. A on se ušklíbl: Seš prostě naxalita. A ty seš comesolo, opáčil jsem, co nesnášel.

Většinou si vystačil sám. Neměl sourozence a jeho rodina byla v jednom kuse v luftě. Táta trávil tolik času v cizině, že by měl Alex co dělat, aby ho identifikoval na policejní fotce, a máma za sebou měla víc plastických operací než celej Caracas dohromady. Každej týden si zaletěla do Miami na nákupy a zašukat s jedním senegalským právníkem, o čemž podle všeho věděli všichni kromě táty. Alex měl přítelkyni ze stejný společenský vrstvy, se kterou chodil už od dvanácti, Valentinu, a kterou tak tisíckrát podvedl, s holkama i klukama, ale kvůli jeho prachům s ním zůstávala. Hned jak mi ji ten vůl představil, se vším se mi svěřil. Co na to říkáš? zeptal se mě s vážným ksichtem.

Zní to dost hnusně, opáčil jsem.

Ale no tak, bránil se a blahosklonně mě vzal kolem ramen. Není to tak hrozný.

Alexův velkej sen? (Ovšemže jsme ho všichni znali, protože o tom, co všechno dokáže, nezavřel hubu.) Chtěl se stát buď dominikánským Sebastiãem Salgadem nebo dominikánským Joãem Silvou (jasně že bez tý dvojí amputace). Ale kromě toho chtěl taky psát romány, točit filmy, nahrát album, stát se hvězdou nějakýho kanálu na whorlu – chtěl prostě všechno. Dokud to nějak souviselo s uměním a získalo by mu to reputaci, šel do toho.

Byl to právě on, kdo chtěl jet na Haiti a fotit všechny ty nemocný. Vždyť se tam můžeš sám nakazit, namítla Mysty, ale on ji jen odbyl mávnutím ruky a odříkal svoje moto (které měl i na vizitkách): Reprezentovat, překvapovat, probouzet, provokovat.

Zemřít, dodala ona.

Alex jen pokrčil rameny a vykouzlil ten svůj milionovej úsměv. Fotograf musí být ochotný riskovat všechno. Fotograf může změnit todo.

Jedno se mu muselo nechat: věřil si. A byl lehkomyslnej. Vzpomínám si, jak jednou jeden farmář v Baní našel na poli nevybuchlou bombu z občanské války – Alex nás tam všechny rychle odlifroval a chtěl Mysty vyfotit, jak na tý bombě sedí v dresu roztleskávačky. Hráblo ti? nechápala ona. A tak se na tu bombu posadil sám, zatímco jsme se krčili za grilem, a udělal si selfíčko, vyzubenej jako magor, nejprve leicou, pak polaroidem. Ta opičárna ho vynesla na titulní stránku Listin Diaria. Rodiče si s ním přiletěli každej z jinýho koutu světa promluvit.

On si vážně myslel, že může změnit todo. Já naproti tomu nechtěl měnit nada; netoužil jsem po slávě. Chtěl jsem jen napsat jednu knížku, která by za něco stála, a pak bych to s radostí odpískal.

Mi hermano, to je fakt trapný, prohlásil Alex. Nesmíš se držet tak při zemi.

No, tak s Mysty jsem se rozhodně při zemi nedržel.

V tý době byla mou Wonder Woman, mou královnou z Jaragua, ale pravdou je, že už si na ni nepamatuju tak dobře jako dřív. Nemám žádný její fotky – všechny se ztratily při tom blackoutu, když bouchly paměťový sila a La Capital byla jak vymetená. Jedna věc se ale zapomenout nedá, jedna věc, kvůli který ani nepotřebujete fotky, totiž to, jak byla krásná. Vysoká, s měděnou pletí a tělesnejma křivkama jako stradivárky. Bývalá volejbalistka a studentka mezinárodního práva na UNIBE s kaskádou černejch vlasů, ve kterých by se člověk mohl ztratit na třicet dní a nocí. Ve třinácti a čtrnácti dělala modelku, rozhodně se nechala párkrát upravit, možná prsa, rozhodně zadek a kdo ví co ještě, ale raději bych umřel, než abych to přiznal.

To si piš, že jsem puralemba, říkávala vždycky, a dokonce i já po těch slovech obracel oči v sloup. Co je jako. Jsem.

Prožila pět let v Quebecu, než její vieja konečně dala kopačky jejímu pitomýmu nevlastnímu kanadskýmu fotříkovi a proti její vůli ji odvlekla zpátky do La Capital. Což bylo něco, co jí Mysty nikdy nepřestala zazlívat, měla to za zlý celý Dominikánský republice. Mluvila bezchybnou francouzštinou a používala ji, kdykoliv mohla, vždycky se chlubila, že čte nějakej intelektuální francouzskej román jako Sestřenice Běta, a přesně po tomhle toužila, až dostuduje: přestěhovat se do Paříže, pracovat pro OSN, číst v kavárně francouzský knihy.

Muži v Paříži mě zbožňujou, rozhlašovala, jako kdyby to byl bůhvíjakej objev.

Muži tě zbožňujou i tady, namítal Alex.

Zakroutila hlavou. To není to samý.

Jistěže to není to samý, opáčil jsem. Muži v SantoDomingu se sprchujou. A taky tančí. Viděla jsi někdy Francouze tančit? To je jako sledovat sjezd epileptiků.

Mysty po mně plivla kostku ledu. Francouzi jsou nejlepší.

Jo, měla mě docela ráda. Dokonce jsem mohl říct, že jsme byli přátelé. V tý době jsem měl kouzlo a taky řádně prořízlou pusu, jako všechny dýky Monteků a Kapuletů dohromady, jako kdyby mě někdo předávkoval sérem pravdy. Seš jedinej Alexův kámoš, kterej mu nežere ty jeho kecy, svěřila se mi jednou. Nežereš je dokonce ani mně.

Jo, měla mě ráda, ale jinak, než bych chtěl, entiendes. Ale bože, jak já ji zbožňoval. Ne že bych měl tušení, jak si s takovou holkou začít. „Sami dva“ jsme byli, jen když ji Alex poslal, aby mě vyzvedla, a ona dorazila buď k nám domů ve VillaCon, nebo do posilky. Moji vypatlaní bratranci slintali blahem. Nebyli zvyklí koukat na takovou buchtu. Dobře věděla, co dělá. Nechala řidiče venku a došla si pro mě do posilky. Sehrála to náramně. Vždycky jsem poznal, že přišla, protože veškerá gravitace v místnosti se najednou přesunula ke vstupu, a když jsem zvedl hlavu od posilovacího stroje, stála tam.

Nikdy jsem to na ni nijak nezkoušel. Cestou na sraz s Alexem jsem se akorát tak zmohl na to, že jsem se jí zeptal, jak se celej den měla, a ona vždycky odpověděla to samý: Příšerně.

Alex a Mysty měli ultramegadivnej vztah. Ona takových osmdesát procent času vypadala, že je na něho nasraná, ale v podstatě se od něho nehnula, a připadalo mi, že Alex tráví víc času s Mysty než s Valentinou. Mysty mu pomáhala s každým sebemenším focením, a přesto se pokaždý tvářila nespokojeně, vždycky dělala, jako že ji to šíleně otravuje. Ježíši, Alexi, už to konečně bude? Chovala se, jako kdyby ji všechno, co dělá on, nudilo. Což, jak jsem si nakonec uvědomil, byla její ochranná maska. Vždycky se tvářit znuděně.

S Mysty to nebylo jednoduchý, ani když se nenudila; jeva měla kuráž, vždycky se do Alexe navážela, protože něco řekl, přišel pozdě nebo se jí jen nelíbilo, že se jí směje. Pustila se i do mě, když jsem se postavil na jeho stranu. Aspoň jedenkrát denně mu řekla, že je mama huevo, což je pro dominikánskýho macha dost vážná urážka. Alexovi to bylo fuk, nic si z toho nedělal. Ty mluvíš tak krásně, machère. Měla bys to říct francouzsky. Což samozřejmě pokaždý udělala.

Aspoň pětkrát za léto jsem se Alexe zeptal, jestli s Mysty něco má. Naprosto to popřel. V životě jsem na ni nesáhl, je jako moje ségra, moje holka by mě zabila atd.

Nikdy s ní nešukal? To se zdálo být kurevsky nepravděpodobný. K něčemu mezi nimi došlo – jasně že k sexu, ale ještě k něčemu jinýmu –, přestože ani teď, když jsem starší a údajně moudřejší, není mi úplně jasný, co přesně to bylo. Holky jako Mysty, z její společenské třídy, vždycky kroužily kolem pracháčů jako Alex v naději, že si taky přijdou na svý. Ne že by se jim to v DR někdy podařilo, ale stejně. Jednou jsem se o ní zase rozpovídal a nahlas jsem přemítal, proč ji do prdele nikdy nepřefikl, a Alex se rozhlédl, přitáhl si mě k sobě a zeptal se: Víš, co se jí stalo, ne? Její fotřík ji do dvanácti let zneužíval. Věřil bys tomu?

Její táta? podivil jsem se.

Obřadně pokýval hlavou. Vlastní táta. Jestli jsem tomu věřil? Incestu? Incest byl v DR něco jako ta druhá národní zábava. Řekl bych, že jsem tomu věřil asi stejně jako Alexovým kecům o tom, že je jako jeho ségra, což znamená, možná věřil, možná nevěřil, ale nakonec mi to bylo fuk. Jasně, bylo mi jí strašně líto, ale moji touhu po ní to o nic nezmenšovalo. Pokud jde o ni a o Alexe, nikdy jsem neviděl, že by na sebe sahali, nikdy jsem mezi nimi nepostřehl něco, co by šlo označit za jiskření; zdálo se, že Mystyo něho upřímně nejeví žádnej zájem, a tak jsem usoudil, že mám šanci.

Já nechci přítele, opakovala v jednom kuse. Chci vízum.

Moje milá Mysty. Krásná mrcha, co se nemohla dočkat, až vytáhne z DR paty. Holka, která se nenechala od nikoho buzerovat; jednou popadla jednu eurobuchtu za vlasy, protože ta svině se ji pokusila předběhnout ve frontě. Nebyla žádná intelektuálka. Myslím, že jsem ji nikdy neslyšel vyslovit nějakej názor na umění nebo politiku nebo říct cokoliv vzdáleně filozofickýho. Mám za to, že neměla kamarádky – do prdele, podle mě neměla žádný kamarády, akorát spoustu známejch, se kterýma se zdravila v klubu. Ta holka byla stejná samotářka jako já. Nikdy nikomu nic nekoupila, nikdy nic pro nikoho neudělala, a když zmerčila malý děti, vždycky se držela stranou. Ánimales, říkala jim – a bylo vám jasný, že nevtipkuje.

Ne, neměla v sobě ani kousek lidskosti, ale kdo v devatenácti myslí na ostatní? Byla vážně kočka, buenmosa, a nesnesitelná, a když se smála, jako by se trochu odvázala. Díval jsem se, jak tančí s Alexem nebo s jinejma – se mnou nikdy, nebyl jsem dost dobrej tanečník – a rvalo mi to srdce, a na ničem jiným nezáleželo.

Někdy ve třetím týdnu, kdy v táborech začaly propukat nepokoje a Haiťany v DR deportovali kvůli pihám, jsem začal mluvit o tom, že se možná ještě pár měsíců zdržím. Na semestr přeruším na Brownově univerzitě studium, abych dělal máti společnost, možná se i přidám k dobrovolníkům na Haiti. Bláznivý řeči, jasně, ale bylo mi jasný, že Mysty nesbalím, když jí budu na vzdálenost patnácti set kilometrů posílat glypty. Sbalení takovýhle holky vyžaduje vážnej krok, a já takovej vážnej krok viděl v tom, že zůstanu v DR.

Asi tu ještě zůstanu, oznámil jsem, když jsme se všichni vraceli z toho, co zbývalo z rajský přírody v Las Terrenas. V autě nebyla klimoška a v tom vedru se vám doslova odlupovala kůže z těla.

Proč bys to dělal? nechápala Mysty. Tady je to děsný.

Není to tu děsný, opravil ji Alex mírně. Tohle je ta nejkrásnější země na světě. Ale myslím, že dlouho nevydržíš. Seš typickej gringo.

A co seš ty, Enriquillo?

Vím, že jsem gringo, uznal Alex, ale ty seš typickej gringo. Za měsíc pomažeš na letiště.

Dokonce i moje matka byla proti. Dokonce se v tom svým lékařským stanu posadila. Chceš nechat školy – kvůli čemu? Kvůli esa chica plástica? Nebuď směšný, hijo. Doma jsou umělých zadků zástupy.

V červenci téhož roku přivezli do polní nemocnice v Champ de Mars muže jménem Henri Casimir. Bývalý manažer jedné energetické společnosti, teď degradován na místo, aby pro vedení tábora vyvážel splašky. Přivedla ho manželka Rosa, které dělalo starosti jeho chování. Pár posledních měsíců chudák bloumal v neobvyklou dobu po táboře, mlel furt dokola to samé, vůbec nespal. Jeho manželka byla přesvědčená, že její manžel není její manžel.

Toho dne v nemocnici: jistá Noni DeGraffová, haitská epidemioložka a jedna z hrstky výzkumníků, kteří se tou nemocí zabývali od samého objevení; velmi talentovaná a víceméně neohrožená, pro svou umíněnou dravost kolegy přezdívaná Tryskáč. Casimirův případ ji velmi zaujal, a tak ho začala vyšetřovat. S výjimkou nízké tělesné teploty vypadal zdravě. Krevní obraz měl v pořádku. Ani stopy po virové nákaze nebo té obávané infekci. Na přímé otázky se Casimir nadšeně rozpovídal o sanatoriu, na které bude mít podle vlastních slov v příštím týdnu nárok. Vystresovaná Rosa lékařům sdělila, že ono zmíněné sanatorium, o němž její manžel neustále mluví, skončilo už před dvěma měsíci. Každý měsíc si dával poctivě něco málo bokem, ale těsně před tím, než na něj přišla řada, se ukázalo, že to celé byl podvod. Neviděl ani penny, dodala Rosa.

Když se jí doktorka DeGraffová zeptala, co podle jejího názoru manžela trápí, Rosa jednoduše odpověděla: Někdo ho uhranul.

Doktorce DeGraffové něco na ženině zármutku a mužově chování nehrálo a zbystřila. Požádala tedy Rosu o svolení, aby mohla Casimira při jedné z jeho toulek sledovat. Manželka souhlasila. Přesně jak říkala, Casimir téměř celý den bloumal po táboře bez zjevné trasy nebo cíle. Doktorka DeGraffová ho dvakrát zastavila a Casimir dvakrát promluvil o vedru a o sanatoriu, do kterého brzy nastoupí. Působil roztěkaně, dokonce dezorientovaně, ale nikoliv jako blázen.

V dalším týdnu doktorka DeGraffová špehovala Casimiraznovu. Tentokrát se důkladné paní doktorce podařilo vypozorovat v jeho chování jistý model. Bez ohledu na to, kolikrát zabočil, vždycky došel do blízkosti karanténní zóny přesně v okamžiku, kdy nakažení pacienti spustili svůj ďábelský chór. Sotva vytí skončilo, Casimir se vzpamatoval a pak bez mrknutí oka zamířil pryč.

Doktorka DeGraffová se rozhodla provést pokus. Posadila Casimira do auta a odvezla ho dál od karanténní zóny. Nejprve se choval „normálně“, znovu mluvil o tom sanatoriu, nutkavě si čistil brýle atd. Ale pak necelý kilometr od zóny začal vykazovat známky stresu, vrtěl se a škubal sebou na sedadle. Jeho řeč začala být nesrozumitelná. Po kilometru a půl už to nevydržel a vybouchl. Vyrval pás, kterým byl připoutaný, a při tom, jak se dral ven z auta, praštil doktorku DeGraffovou s takovou silou, že jí zlomil dvě žebra. Vyskočil ven, ještě než se jí podařilo získat nad autem kontrolu, a zmizel v rozrůstajícím se Camp de Mars. Když doktorka DeGraffová požádala druhý den jeho manželku, aby ho přivedla, podle všeho si na ten incident vůbec nepamatoval. Stále mluvil o svém sanatoriu.

Poté, co si doktorka nechala zafixovat žebra, rozeslala všem zdravotníkům z haitské mise e-mail, v němž se ptala na pacienty s podobnými příznaky. Domnívala se, že dostane tak čtyři nebo pět odpovědí. Nakonec jich přišlo dvě stě čtrnáct. Vyžádala si jejich zdravotnickou dokumentaci a dostala ji. Pak se se svým spolupachatelem, haitsko-americkým lékařem jménem Anton Léger, posadila a začala se tím materiálem prokousávat. Téměř všichni, stejně jako Casimir, vykazovali známky nízké tělesné teploty. A tak u Casimiraprovedli opakovaná měření teploty. Někdy ji měl normální. Někdy lehce sníženou, ale nikdy ne na dlouho. Když to jeden z členů zdravotnického týmu slyšel, navrhl, aby objednal i termokameru, která dokáže zachytit sebemenší odchylky teploty. Obstarali termokameru a namířili ji na Casimira. Bingo. Jeho tělesná teplota skutečně kolísala, každých pár vteřin mírně klesla. Normální lidé jako lékaři DeGraffová nebo Léger – přirozeně otestovali i sami sebe – svítili rudě, ale pacienti, které trápili stejné potíže jako Casimira, zářili tmavomodrým roztřeseným odstínem. Lékaři jen tak z legrace namířili kameru na ulici před klinikou.

A málem se z toho posrali. Jako vážně. Mezi každými osmi chodci skoro pokaždé svítil jeden modře.

DeGraffová si dodnes vybavuje, jak ji polila ledová hrůza, vzpomíná si, že Légerovi řekla: Musíme jet do nemocnice na infekční oddělení. Musíme tam okamžitě odjet.

V nemocnici namířili termokameru na hlídaný vstup. Kopie těch termovizních snímků se nějak podařilo vynést ven. Člověku z nich dodnes mrazí. Jeden každý člověk, lékař, sanitář, charitativní pracovník, správce, který prošel dovnitř nebo ven, zářil modře.

Přeložila Barbora Puchalská.