Ma Jian: Kdo opouští, kdo je opouštěn

Dárce krve je povahy ziskuchtivé a je přesvědčen, že lidé by měli všechny prostředky, které jim tento hnusný svět skýtá, využívat pro své vlastní uspokojení. Spisovatel je idealista, avšak tváří v tvář realitě a svým chybám překonává zklamání tím, že předstírá lhostejnost. Je to mrzák, který je schopen myslet, ale není schopen pohybu. Jeho podvyživený mozek splétá příběhy pro knihu, kterou stejně nikdy nenapíše.

Otec měl krevní skupinu A a narodil se v roce buvola, proto byl tvrdohlavý a plachý. Když mu bylo dvacet, stařena s kapustovitým obličejem mu v obchodě s rýží věštila z čar na dlani, že nikdy nezplodí syna. Oženil se a žena mu porodila dceru s těžkým mentálním postižením, a o pět let později druhou, která byla normální. Otec pak zaplatil šest jüanů kulhavci jménem Ceng, aby mu znovu předpověděl budoucnost. Ceng mu prorokoval, že v osmačtyřiceti se mu narodí třetí dcera; v devětačtyřiceti bude v zaměstnání povýšen (v současné době pracoval jako samostatný účetní Městského finančního úřadu); v padesáti ho navštíví muž, který přicestuje z jihozápadu, a přinese mu štěstí (vyhledal si všechny přátele a příbuzné, kteří žili na jihozápadě, a objevil jistého strýce, bývalého generála Kuomintangu, který žil nyní u partyzánů v Barmě a o kterém rodina neslyšela už dobrých třicet let); v sedmapadesáti mu zemře matka a pak i manželka na plicní chorobu; v šedesáti se seznámí se vdovou, která bude mít krevní skupinu A a bude narozena v roce Ovce, a ta se za něj provdá a porodí mu čtvrtou dceru. Smrt ho pak dostihne v třiašedesátém roce. Zeptal se chromého věštce, jestli není nějaký způsob, jak by si mohl život prodloužit – spokojil by se třeba jen se dvěma roky –, ale Ceng trval na tom, že běh osudu nelze nijak zvrátit.

Po pravdě řečeno víc než předpověď krátkého života ho trápila skutečnost, že by měl zemřít bez potomka, který by dál nesl jeho jméno. A tak myšlenky na vdovu odsunul stranou a veškeré úsilí soustředil na snahu opatřit si syna. Protože jejich první dcera se narodila postižená, učinil manželčin zaměstnavatel výjimku ze Zákona o jednom dítěti a povolil jí děti dvě, bylo ovšem zcela vyloučeno, že by směla mít ještě třetí. Jediná možnost, jak by mohla znovu legálně otěhotnět, se naskýtala v případě, že by o jedno z dětí přišla. Nebýt zákonných omezení porodnosti, mohli by manželé plodit jedno dítě za druhým, dokud by se jim nenarodil syn, ovšem za těchto okolností účetní usoudil, že nemá jinou šanci než se své slabomyslné dcery zbavit.

A tak se pustil do boje s osudem. Když dosáhla jeho slaboduchá dcera sedmi let, vzal ji do náruče a odnesl do městského parku, kde se neúspěšně pokusil opustit ji na lavičce. Po dalších třech marných pokusech si vzal v práci dovolenou v naději, že se mu konečně podaří dílo dokonat. Musel se jí zbavit, závisela na tom celá jeho budoucnost. Jedině bez ní se může znovu pokusit zplodit syna. Věštci neříkali nic o tom, že se jeho první dcera narodí postižená ani že vláda vyhlásí Zákon o jednom dítěti. Kdyby tehdy věděl, jak se budoucnost vyvine, přikázal by manželce, aby šla na potrat, hned jak zjistí, že je těhotná.

Jeho starší dcera se podobala většině ostatních stejně postižených dětí na celém světě. Měla malou, plochou hlavu s řídkými tenkými vlasy, široké nakrabacené čelo, oči jako pulec hluboko zapadlé v bledých důlcích a plochý nos s velkými nozdrami, které se jí s každým nádechem nálevkovitě rozšiřovaly. Pusu měla neustále otevřenou a trvale jí z ní vytékaly sliny a vypadávaly kousky jídla, které jí ulpívaly na bradě a v záhybech odulého krku. Její existence působila otci jen obtíže.

Za sedm let svého života si osvojila něco málo dovedností. Naučila se například, že má zavolat, když se potřebuje vyprázdnit, a že nikdy nemá odmítat žádnou potravu ani léky. Nikdy se ale nezbavila strachu, když ji chtěli odvést ze zatuchlého pokoje ven na čerstvý vzduch. Kdykoli ji otec vzal do náruče a vynesl někam do volného prostoru, zježily se jí vlasy a zaťala zuby tak pevně, že vůbec nebylo možné dostat je od sebe. Měla už za sebou celý víkend o samotě v lese, jednu noc na kamenné lavičce v parku, šest dní ve venkovském sirotčinci a osmačtyřicet hodin ve vlaku směřujícím do hlavního města. Před každým z těchto nešťastných zážitků se jí otec náhle ztratil z dohledu a ona zjistila, že je sama. Nakonec se jí ale vždycky nějak podařilo z nebezpečí vyváznout a vrátit se bez úhony do temného pokoje, páchnoucího blátem a shnilou kapustou.

Na začátku každé výpravy neměl otec tušení, jestli se mu podaří dceru opustit, byl však pevně rozhodnut svou bitvu s osudem nevzdávat. V zájmu svého budoucího syna, v zájmu úspěšného oplodnění příštího vajíčka své manželky, pokračoval v uskutečňování svého plánu. V duchu si říkal, že se o dceru stará jen proto, aby nepropásl vhodnou příležitost, jak se jí zbavit. Pro ni pak byla každá společná výprava do venkovního světa příležitostí prokázat svou nezdolnost a životní sílu.

Ačkoli otec vstoupil v roce 1958 do strany a následujících třicet let uvědoměle pracoval, nedotáhl to dál než na samostatného účetního. Během kulturní revoluce se stal členem politické organizace, která zaspala měnící se dobu a nakonec byla svým politickým rivalem zakázána. On sám se oženil s funkcionářkou ze stranické buňky, která jeho původní organizaci postavila mimo zákon. Se svou ženou se miloval v pokoji na ubytovně, zatímco venku vzduchem svištěly kulky. Ani jeden z nich nebyl příliš zběhlý v sexuálních praktikách, které znali jen z několika odposlechnutých vulgárních slov, takže jeho manželka otěhotněla až v druhém roce po svatbě. Gynekolog jí řekl, že dceřino postižení je důsledkem nevázaného pohlavního života v těhotenství. Po padesátce se tedy otec rozhodl, že na uskutečnění svého plánu zbavit se starší dcery vynaloží veškerou svou energii. Přestal se snažit v zaměstnání. Věštci mu prorokovali, že vzhledem k tomu, v jakém se narodil roce, dokáže se dcery zbavit jedině tehdy, vezme-li si ji někdo k sobě domů a bude se o ni starat. Od té doby ji proto nikdy neopustil v situaci, kdy měl pocit, že by mohla zemřít hlady nebo jí mohlo hrozit nějaké jiné nebezpečí. Jeho neschopnost ji opustit nepochybně souvisela s rokem jeho narození. Byl přesvědčen, že kdyby se narodil v roce tygra nebo kohouta, určitě by už choval v náruči syna.

Jednou ráno ji nechal samotnou uprostřed louky za městem. Schoval se o kus dál za křovím a celý den ji pozoroval. Když se slunce začalo klonit k západu, vzdal se naděje, že by ji někdo mohl přijít zachránit, a polomrtvý hlady se k ní rozběhl, popadl ji do náruče a odnesl zpátky domů. Vydržel pro ni všelijaké útrapy. Jednoho dne si přečetl článek o sirotčinci v sousedním městě. Vzal si v zaměstnání dovolenou, vypravil se tam a odevzdal dceru v přijímací kanceláři s tím, že ji našel na ulici. Ředitelka sirotčince namítla, že děvče nemusí být nutně sirotek a že by je měl předat na stanici veřejné bezpečnosti. Vylekaný otec začal vysvětlovat, že chtěl jen vykonat dobrý skutek a že víc dělat nemůže, protože pospíchá na vlak. Ředitelka se tedy uvolila, že dívku odvede na veřejnou bezpečnost sama. Následujícího dne, když se díval od svého stolu z okna, zatelefonoval mu příslušník veřejné bezpečnosti ze sousedního města, aby si přišel k nim na stanici svou dceru vyzvednout. Vzal si tedy druhý den opět volno, k upřímnému zděšení svého nadřízeného, protože to znamenalo, že se nezúčastní pravidelné stranické schůze oddělení, která se konala každý týden. Odpoledne se rozloučil s manželkou a mladší dcerou, které teď byly dva roky, a vydal se na cestu, aby svou starší dceru opět přivezl domů.

Pokaždé, než svou starší dceru někde opustil, dal jí prášek na spaní, protože se bál, že kdyby zůstala vzhůru, mohla by se zalknout slzami, nebo by její nářek mohl přilákat smečku vlků. Protože bývala tak často a dlouho venku, koupil jí dokonce pláštěnku. Jeho manželka byla typická Číňanka. Kdykoli se vydal s dcerou v náručí na cestu, vyprovodila ho s očima plnýma slz až ke dveřím. Přestože tolikrát neuspěl, pokaždé upřímně plakala, když mu mávala na rozloučenou. Plně podporovala jeho rozhodnutí. V minulosti dokonce sama vyhledala dohazovače, který měl zprostředkovat prodej jejich starší dcery neplodnému manželskému páru, když však manželé zjistili, že dívka je postižená, přinesli ji nazpět a požadovali vrácení peněz.

Postižená dívka si vytrpěla nekonečné množství různých trápení a traumat, ale nakonec vždycky ze všech vyvázla živá. Než udělala první krok, dvakrát ji málem přejelo auto a jednou vypadla z okna v druhém patře. Později padala z postele na betonovou podlahu snad každou noc. Sousedé prohlašovali, že jen požehnané dítě může přežít tolik nehod, a předpovídali, že dívka přinese celé rodině štěstí a blahobyt. Otec tedy na celý rok zanechal pokusů dceru opustit a čekal, jestli se jeho štěstěna opravdu obrátí.

Jenže nic takového se nestalo a on se znovu utvrdil v přesvědčení, že osud, který mu předpověděl chromý Ceng, je jednou provždy vytesán do kamene. Pomyšlení na nevyhnutelný konec jeho rodu mu nedalo spát. Dobře si uvědomoval, že pokud jeho manželka překročí povolený limit dvou dětí, přijde o všechno, čeho s takovým vypětím sil dosáhl: o své zaměstnání ve státní správě, o stranickou legitimaci, o byt, o svůj plat. Neustálá přítomnost starší dcery v rodině ve všech ohledech ohrožovala celou jeho existenci.

A tak se nakonec rozhodl odejít předčasně do penze a věnovat veškerý čas i síly jedinému úkolu: zbavit se své dcery. Kdykoli se však znovu pokusil ji opustit, cítil, že je s ní svázán ještě těsnějším poutem. Kdysi v minulosti doufal, že mu sama nějak pomůže a tiše se ztratí z jeho života, aby se mohl pokusit zplodit syna, ale jak tato naděje slábla, stala se jeho jedinou utěšitelkou a přítelkyní. Přestože jí působil bolest, byla jedinou bytostí na světě, která mu to mohla odpustit.

Jak plynul čas, stala se jeho nejvěrnější družkou. Nemohl se ubránit tomu, aby si jí nevyléval srdce, vyprávěl jí o svých manželských problémech, obavách z toho, kam svět spěje, o výčitkách, které ho pronásledovaly za všechna muka, jež jí způsobil. Protože mu neuměla odpovědět, dovolil si ve svých promluvách používat i ta nejsprostší slova. Postupně si uvědomoval marnost svého počínání a myšlenky se mu v hlavě mátly. Kdykoli se ji pokusit někde opustit, měl pocit, jako by ve skutečnosti opouštěl sám sebe a svou osudem přeurčenou budoucnost. Přesto byl rozhodnut se nevzdat.

Občas měl pocit, jako by městem nevláčel on svou dceru, ale ona jeho. Před každým novým pokusem ji opustit jako by mu říkala: „Mně nevadí, když mě opustíš. Za ta léta jsem poznala, kdo vlastně jsem, a i ty v tom trápení se mnou ses leccos o životě naučil. Otec si může zahrávat se svým slabomyslným dítětem, ale i slabomyslné dítě si může zahrávat se svým otcem. Dala jsem tvému životu řád, pravidelný rytmus. Měl by sis přiznat, že tvé úsilí tě nakonec zničí. V šíleném světě mohou dojít štěstí jen chudí duchem. Já nemám žádné povinnosti ani zodpovědnost jako ty. Nezáleží mi na minulosti ani na budoucnosti, je mi jedno, jestli se tvá spermie někdy spojí s dalším vajíčkem. Já vlastně ani nevím, jestli opravdu existuji. Kdybys ty sám byl slaboduchý, věděl bys, o čem mluvím. Přála bych si, abys toho marného snažení už nechal. Udělal jsi pro všechny to nejlepší. Nezklamal jsi ani mě, ani sebe. Víc už dokázat nemůžeš.“

Čím více dnes lidé žijí politikou otevřených dveří, tím méně mluví o otci a dceři, kteří se celý život opouštějí a opět shledávají. Všichni je však dobře znají. Občas bývá ve městě k vidění muž s pečlivě vypraným límečkem a manžetami (na první pohled je zřejmé, že je to stranický kádr), který se vynoří zpoza městského muzea a nese v náruči slabomyslné dítě. Přejde po mostě pro pěší a pokračuje dál na nové předměstí, nikoli však k parku na mořském pobřeží, ale k loukám za městem. Když tam dojde, odloží dítě na kraj silnice a pak se schová o několik metrů dál za stromem. Kolemjdoucím neujde, že jak se tam tak krčí, jako by mu z obličeje mizely všechny vrásky. Jakmile se však někdo přiblíží a pokusí se dotknout jeho „ztraceného majetku“, okamžitě vyskočí, vrhne se k dítěti a popadne je do náruče. V tomhle městě může své slabomyslné dítě ochránit jen on sám.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová