Ma Jian: Úsměv jezera Dromla

Za překlad Ma Jianovy povídky Úsměv jezera Dromla vyhrála v lednu 2004 překladatelka Kamila Hladíková soutěž mladých sinologů pořádanou Česko-Čínskou společností a Katedrou asijských studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Povídku Ma Jiana, hosta letošního Festivalu spisovatelů Praha, nebyla doposud publikována, přinášíme ji tedy poprvé čtenářům našeho webu...

Když pomaličku slézal z koně, uvědomil si, že je zase na tom samém místě, jako před chvílí.

Dlouze se nadechl a jen zvolna vydechoval. Vzduch byl prosycen vůní stepní trávy a sluncem rozpálené vlhké hlíny. Vítr se nezměnil, stále vál šikmo směrem od Kailásu. Nevšímavě přeletěl pustou plání a mizel kdesi v dálce. Tím směrem leželo jezero Dromla. Když se člověk z dálky díval na jeho hladinu zčeřenou větrem, vypadalo to, jako by se voda vzdouvala dechem nějakého prehistorického ještěra. Kolem dokola se vlnilo rákosí, jen v místech, kde byla voda mělká, vytvářely solné krystalky bělostné květy. Dromla je slané jezero, každý rok se v bažinách kolem ztratí spousta jaků a koní. Věděl, že jeho rodina se rozhodně nemohla přestěhovat právě sem.

Popošel pár kroků dopředu, ale znovu se otočil, aby koni přehodil uzdu přes hřbet. Teprve pak se vydal směrem k nedalekému pahorku. Travnatý svah byl zbrázděný podle tvaru vápencových skalisek skrytých pod vrstvou hlíny, hluboké trhliny byly neustále zvětšovány přívaly dešťové vody a tajícího sněhu a vytvářely spleť různými směry se rozlézajících příkopů a vyvýšenin. Na takových místech koně často upadnou a poraní se a také skot, když zapadne do některé z hlubokých proláklin, mnohdy zemře vysílením. Vydrápal se nahoru. Dole pod ním se v nehybně mrtvé vodě jezera odrážela modř oblohy. Otočil se, aby se podíval na koně, který se zatím ani nepohnul. Je s ním na cestě už skoro celý měsíc. Je to silný kůň od strýčka Kalzang Sönama. Nejede se mu ale přesto dobře, snad je to tím, že už je to příliš dlouho od doby, kdy jel na koni naposled, stehna i kostrč má otlačené, je jako rozlámaný. V téhle oblasti vyrostl, jeden rok tady jeho rodina kočovala. Vzpomněl si, jak jeho malá sestřička Gaga zrovna v těchto místech spadla z jaka do příkopu a zabila se. Bylo jí tehdy teprve jedenáct.

Už se na koně neohlížel a šel dál. Pláň se postupně narovnávala a rozšiřovala. Tam v dálce se tráva bíle mihotala pod slunečními paprsky. Obloha byla jako vymetená, nikde nebyl jediný stan, jediné stádo dobytka. V prsou cítil strašné prázdno.

Travnatá podmáčená pláň se rozkládala ve výšce více než pět tisíc metrů nad mořem. V paprscích teplého srpnového slunce tu živořilo jen pár odolných studenomilných rostlinek. Odkopl několik trsů seschlého lišejníku, posadil se a znovu se ohlédl na koně. Kůň hrabal kopyty, ocasem odháněl mouchy a co chvíli pocukával kůží na břiše. Vítr ustal, pomyslel si. Byl to divoký kočovnický kůň, sedlo nesl poprvé, a protože se před pár dny ztratil jutový pytel sloužící jako podložka pod sedlo, tlačilo mu teď dřevěné sedlo přímo na hřbet. Některá místa už měl úplně vydřená, takže se občas plašil bolestí. Vzpomněl si na hnědáka, na němž kdysi jezdil, sebehlubší příkop přeskočil jediným plavným skokem. A ten bílý jak! Od té doby, co odešel studovat do Sagy, nejel ani na jakovi. Jak se prázdniny blížily každým dnem ke konci, byl čím dál nervóznější. Před pár dny potkal Tašiho rodinu. Ještě ho poznali. Starý Taši už skoro ani nemohl vstát. Ptal se ho, jaká kouzla se v Saze naučil. Tašiho rodina měla víc než deset členů, všude kolem byly roztroušené jurty, večer se všichni shromáždili a poslouchali jeho vyprávění o světě tam venku. Starý Taši už byl úplně hluchý, a protože nic neslyšel, začal vyprávět, jak šel sám zamlada do Sagy studovat černou magii. Jeho strýček byl lama. Převtělenec jménem Tänpa Dordže Cchering mu vyloupl oči, rozřízl ústa a usekal ruce a obětoval je bódhisattvovi Avalókitéšvarovi.

Strýček pak po několika dnech zemřel. Otec proto vyslal Tašiho studovat magii, aby se mohl pomstít. Svolal tedy stádo jaků a vydal se na cestu. Jeho mistr se jmenoval Döndub Gjalcchän, dovedl si podmanit přírodu a znal všechna mocná zaklínadla. Taši mu dal všechny své jaky, stříbrnou tabulku s buddhistickými texty a měděnou kadidelnici na pálení vonných tyčinek a zůstal u něj rok v učení. Mistr ho naučil, jak se bránit kouzlům, a také několik základních zaklínadel. Když se Taši vrátil, zaklel oči Tänpy Dordže Ccheringa, takže převtělenec oslepl, potom se Taši vrátil domů a utekl i s rodinou sem, do této oblasti. Gönpo Taši mu řekl, že jeho rodina se odsud minulý měsíc přesunula na jihovýchod, slyšeli, že je tam pod horami úrodné údolíčko, ale že prý je to odsud přes deset dní cesty. Gönpo také říkal, že jeho sestra Dawa Makji vyrostla do krásy, že je jako červeňoučká třešnička, každému, kdo na ni pohlédne, se začnou sbíhat sliny. Když to slyšel, zalil ho nepříjemný pocit a bezděky zaťal ruce v pěst. Gönpo také nechápal, proč jeho rodina odešla kočovat jinam, slyšel jen, že je tam sice mírný podzim, ale v létě tam nefouká vítr, a protože je údolí otočené na sever, útočí za bezvětří moskyti a ovádi na zvířata tak krutě, že se často celé stádo splaší, rozběhne se směrem, kde cítí vlhký vzduch, a vběhne přímo do jezera Dromla. Gönpo říkal, že jeho otec už je na tom se zdravím špatně, už nedokáže ani hodit urdo, s nímž za mlada dohodil ze všech mužů nejdál, a matka zase spadla z jaka a nemůže už pracovat. Tohle si Gönpo musel nějak poplést, pomyslel si, matka přece na jakovi nikdy nejezdila. Asi jen poněkud překroutil tu historku s Gagou.

Směrem od jezera Dromla přišel závan větru. Zavětřil. Vzduch byl mdlý a měl trochu nahořklou příchuť. Natáhl únavou zmrtvělé nohy a nejistě se postavil. Už dva dny nic nejedl, v žaludku ho nepříjemně pálilo.

Kůň zmizel. Nevěděl ani, kdy utekl. Uvědomil si, že ve chvíli, kdy se změnil vítr, asi usnul. Měl jsem ho přivázat, tady není žádná tráva, aby se mohl napást, a nejsou tu ani mouchy, přemýšlel cestou ze svahu. S námahou sledoval stopy koňských kopyt vyšlapané v trávě. Když se setmělo, zastavil se. Otevřel ústa a hned je zase zavřel. Na planině se prudce ochladilo. Ještě rozeznával, kterým směrem leží jezero Dromla. Tam se nesmí přiblížit, slyšel, že voda v jezeře je moč démonky Žirin, tam na jednom z kopců u jezera je ještě vidět průrva, kudy moč tekla, když démonka čurala. Ale přesto se zřetelně pohyboval přímo směrem k jezeru. Posílal domů dopis, ve kterém psal, že na prázdniny přijede, ale když pak za čtyři měsíce skutečně dorazil, sám ten dopis otevíral na úřadě v Magjümu. Ve vsi mu říkali, že jeho rodina hned zjara vyrazila se stádem kočovat do stepi Jarä. Když pak ve stepi Jarä narazil na několik kočovnických rodin, jejich tvrzení se rozcházela. Nakonec se rozhodl hledat směrem, který mu poradil strýček Kalzang Sönam. Hledal, kde se dalo, až konečně včera večer dorazil k onomu pahorku. Starý Taši ho varoval, aby se nepřibližoval k jezeru Dromla, říkal, že démonka Žirin si tam ještě často dává schůzku s horským démonem, a kdo je spatří, jak spolu obcují, okamžitě oslepne. Včera večer svoji rodinu málem dohnal. Jurty tam na tom svahu byly strženy jen před pár hodinami, rozrytá půda byla ještě vlhká, přestože pod kameny tvořícími ohniště byla suchá jako troud. Našel ještě kus hadru ze staré sukně, co nejspíš sloužil jako podložka pod koňské sedlo, bylo na něm vyšívání, určitě jej vyšila jeho matka. Vzpomněl si na živůtek, co nosí Dawa Makji. Zastesklo se mu po ní. V době, kdy odcházel na studia, byla už docela veliká, už se před ním styděla svlékat, a když se chtěla vyčurat, odběhla vždycky pár kroků stranou.

Připomněl si vůni kyselého jačího mléka, vycházející z těla Dawa Makji. V tu chvíli se otočil k černému koni a říkal mu podívej, jen se podívej, byli tady, její kobereček ležel právě tady. Lehl si na zem, přivoněl si, zvedl odhozené ovčí kopýtko, pak zvedl hlavu a říkal sám k sobě, hledám vás už skoro celý měsíc a vy si sedíte a pracujete a pobíháte, ty boty, co jsem ti koupil, jsou z Pekingu, řeknu vám, Peking je príma, je tam spousta lidí, aach, kdyby se všechen dobytek z celého Magjümu sehnal dohromady, nebylo by ho tolik, ve škole máme velká okna a jsou tam schody, po kterých se dá sejít dolů… Najednou se zarazil a rozhlédl se na všechny strany. Tou dobou se ve stepi nepohnulo ani stéblo, do nosu se mu dral pach jačího trusu a odhozené ovčí kosti smíšený s vlhkou vůní hlíny a vody. Viděl pár hovniválů, jak se zavrtávají do koláče jačího lejna, a pozoroval, jak se lejno pomalu rozpadá.

Teď stál v potemnělé stepi a tupě vzdoroval útokům kousajících komárů. Znovu vyrazil vpřed, viděl nachově zbarvenou hladinu jezera, zčeřenou monotónními řadami drobných vlnek, právě tady čurala, ta démonka. Lehl si a díval se do dálky, teprve navečer démonka opouští jezero a vrací se k horskému démonovi, aby s ním strávila noc. Tohle je jen bělostný obláček snu na břehu jezera z její moči, takhle, takhle čurala…

Usnul. Když se zase vzbudil, oslňující sluneční paprsky zbarvily jeho obličej do ruda. Byl by rád zachytil ten unikající sen. Když se trochu probral, rychle se posadil a snažil se zorientovat. Uvědomil si, že zůstal bez jídla a pití a teď už také bez koně, a jestli šťastnou náhodou nepotká nějaké kočovníky, nepřežije. Vrávoravě se pokusil postavit a omdlel. Ve spáncích mu prudce bušilo a srdce jako by se chtělo rozskočit. Byl tak hladový, že už vůbec neměl sílu. Černý kůň včera jistě doběhl sem, vede tu vyšlapaná cestička a hluboký příkop vlevo od ní určitě nemohl přeskočit. Běžel-li proti větru, mohl doběhnout jen sem, jedině tady se mohl skrýt před kousáním bodavého hmyzu. Zadíval se na hladinu jezera, byla naprosto klidná, bílé krystalky soli lemující břeh připomínaly dlouhý vlnící se khatag. Nedaleká tůňka bělostně se blyštící v záři slunce vypadala, jako by byla pokrytá ledem. Okolní bažiny obrůstalo vysoké rákosí. Tady už nebyly ani mouchy. S námahou zvedal nohy a pomaličku došel k jezeru, pak se vydal doprava podél břehu, jako kdyby jedině u jezera mohl na někoho narazit. Zkusil se napít trochu jezerní vody, ale hned ji vyplivl, žaludek měl v jednom ohni. I moč by chutnala líp, pomyslel si. Když zvedl hlavu, spatřil, jak se jezero usmívá, stejně jako Dawa Makji.

Když se začalo šeřit, na chvíli se zastavil. Mraky zahalující vrcholky masívu Kailásu odrážely paprsky zapadajícího slunce, postupně se trhaly a smršťovaly, až opustily vrchol, aby spočinuly pod temnou klenbou oblohy. Setmělo se.
Pak ucítil závan větru. Našel svou rodinu. Jurty zahlédl potom, co začal vát vítr – živě plápolající a chvílemi zase uhasínající oheň, známý kotlík, jehož víko je vyrobeno z kusu pocínovaného plechu. Matka právě stojí v oblacích kouře a vkládá do kotlíku kus jačího másla, ucítil vůni máslového čaje a smaženého jačího tvarohu, uviděl sestřičku, ne, to ona ho uviděla, pronikavě vykřikla a rozběhla se k němu, dotkla se svým čelem jeho, až to zadunělo, poklepala ho po rameni, usmál se na ni a vkročil do jurty. Nic se tam nezměnilo, na zemi se pořád rozprostíralo těch několik jačích koží a kobereček patřící Dawa Makji, otec seděl jako vždycky u prostředního sloupu, měl to tam nejblíž k ohništi, na sloupu stále visel vak na jačí máslo, věc, kterou matka používá celý život. Plastikový barel, který donesl, položil vedle otce a řekl jim, že s tímhle barelem na zádech může černý kůň klidně i běžet. Dawa Makji  přivedla za ruku Dawa Nangsa, holčička vůbec nevyrostla, stále se tak hloupoučce usmívala, stejně jako tehdy, když jí namazal obličej sazemi. Dawa Makji se skloněnou hlavou pozorovala oheň a pak rozlomila cihlu čaje a vhodila ho do kotlíku, vytáhl kus krystalické soli, kterou přinesl, a podal jí ho. Stala se z ní žena. Když se předklonila, aby si od něj vzala sůl, její ňadra se vzedmula a párkrát se otřásla. Vzpomněl si na hřiště u nich ve škole. Po jídle tam chodíval hrát fotbal, vedle hřiště byl velký bazén, školní budova stála hned u vody a její čistě bílá zeď se zrcadlila na hladině bazénu.

Otevřel ranec. Cožpak s ním černý kůň neutekl, pomyslel si. Otevřel ranec a nejprve vytáhl do čtverečku pečlivě složený kousek prádla pro matku, obě sestřičky vykřikly překvapením. Obklopily ho a začaly z rance vytahovat věci. Umyjte si ruce, říkal jim. Také otec se podíval směrem k ranci, vypil už hodně alkoholu. Skutečně, jak říkal Gönpo, byl už velmi slabý, jako starý opotřebovaný měch, v nejisté ruce držel šikmo nakloněnou dřevěnou misku a ječné pivo mu stékalo po paži.

Od zad pocítil chlad a přisedl si blíž k ohni. I když bylo léto, v noci byla taková zima, že měl nohy  úplně zmrzlé. Slyšel, jak se venku kolem jurty mačkají ovce, jak o sebe duní jejich rohy, když spolu zápasí. Uvnitř stanu se držel horký vzduch nasycený těžkým pachem jačího trusu, vypil pár doušků slaného máslového čaje s mlékem a pečlivě jej vychutnával. Mléko bylo velmi čerstvé, cihlový čaj se však pořádně nepřevařil a měl trochu zatuchlou chuť. Chtěl ještě něco vyprávět, ptejte se mě, pobízel je. Říkal, to jste neviděli ten dům, ve kterém jsem bydlel, má spoustu poschodí a v každém z nich někdo bydlí. Vzpomněl si na kino a řekl, tady my všichni bychom spolu mohli jít do kina. Viděl, že mu nerozumějí, a tak vysvětloval, filmy se dělí na hrané a dokumentární a také jsou zahraniční filmy. Viděl, že jeho slova na ně stále nezapůsobila, a pokračoval, tam venku, tam je veliký svět, i když tam samozřejmě nejsou žádné vysoké hory. A stále tak mluvil, až si vzpomněl na školu, vzpomněl si, že v očích svých spolužáků byl také nepochopitelnou bytostí, jež žije na náhorní planině v pěti tisících metrech. I když ho školní život zcela pohltil, přece často myslel na stan prosycený vůní jačího trusu a kyselého mléka, na pustou náhorní step, jež se táhne bez konce. Tady stačí jen abys měl zbraň a střelivo, koně a psa, ulovíš si divokého osla nebo gazelu a žiješ si naprosto svobodně. Zmítal se v posledních letech mezi životem ve městě a životem ve stepi, vábení civilizace bylo pro něj příliš silné, když se sem nyní vracel, jako by slyšel nářek svého rozervaného těla a neklidné duše. Teď se jedna polovina jeho těla vrátila domů, teď sedí doma, hluboko ve stepi u jezera Dromla, poslouchá šustění větru, poslouchá, jak se jeho blízcí baví o každodenních starostech s pěstováním ovcí a jaků, vítr s sebou přináší vůni, je to silná, nasládlá vůně těla Dawa Makji. Vstal, s nahrbenými zády obešel vnitřek stanu, pohladil zvrásněný povrch dřevěné truhly, zanechal na ní otisk svého nože, pohladil kus zrcadla, vsazený ve dveřích skříně, přiblížili hlavy k sobě a dívali se společně do zrcadla, ona se dívala sama na sebe, on se díval na ni, její vlasy ho šimraly na krku, to vše se nezměnilo.

Cožpak se ti nestýskalo po tvém Magjümu, cožpak ses sem nevrátil, cožpak jsi sem nepřišel hledat jurtu tvé rodiny, co ta zlatá stuha a nylonové punčochy, co jsi přinesl pro Dawa Makji, prádlo pro matku, instantní pomerančový džus, co ho stačí jen zalít vodou a dá se pít, čínský svitkový obraz, to vše přece odnesl černý kůň. Říkáš, že venku nosí dívky kožené boty, neběhají jen tak, vezmu vás tam všechny s sebou, dá se tam pracovat, v knihách je všechno napsané, cesty tam jsou z asfaltu, je tam stokrát víc obchodů než v celém Magjümu, už se sem nikdy nevrátíte.

Dawa Makji přišla a dolila mu do misky nový čaj. Díval se na ni. Svlékni se, jsi celý zpocený, říkala mu, venku je hodně děvčat, viď. Díval se jí do očí a na rty a říkal, nenosí tibetské šaty, nosí džíny, vypadá to jako hladké nohy krav, když jdou spát, svlékají se, nespí jako my v kožených kabátech. Už se na ni nedíval, ona se na něj také nedívala. Dříve spolu spávali na jedné posteli, ale jednou natáhl ruku, dotkl se jejího podpaží, dotkl se jejích malých špičatých ňader, dotkl se jejího rozkroku, probudila se, přitiskla nohy k sobě a odstrčila jeho ruku, pak už se před ním skrývala.

Od té doby kdykoli spatřil krásnou dívku, vzpomněl si na tuhle step, na tohle dusné, vlhké ovzduší.

Seděl se svěšenou hlavou, zdrcený, tvář otočenou směrem k jezeru Dromla, k té velikánské, pomalu se probouzející bažině. První paprsky slunce ozařovaly solné krystaly. Černý kůň už určitě donesl ranec do stanu, pomyslel si. Měl by se vrátit zpátky. Přiběhl k němu pastevecký pes Phagmo a strkal mu hlavou do stehna.

Spatřil, jak v dálce z modré oblohy vystupuje hora Gang rinpočhe obklopená bělostnými oblaky. Vypadala jako démonka Žirin. Vydržel chvíli stát a pak znovu upadl. Z kapsy košile se mu vykutálela propisovací tužka a zastavila se ve vysoké stepní trávě.

(1987)

Z čínštiny přeložila Kamila Hladíková (1987)

publikováno 22. dubna 2009