Menis Koumandareas: Bledá tvář

Říkají mi Eurípidés. S takovým jménem to člověk v životě daleko nedotáhne. Přinejlepším se ze mě mohl stát kněz, lékař nebo spisovatel. Jenže já skončil jako holič. A jako holič jsem přišel na to, že lidé mají zvláštní potřebu se mi svěřovat. Holiči se svěří daleko snáz než psychiatrovi. Za ta léta jsem se naučil zákazníkům trpělivě naslouchat a postupně jsem si vyvinul i schopnost je vyslechnout a jejich příběhy pak vyprávět dalším. Lidi chodí k holiči rádi. Dělá jim to dobře na duši.
Toho dne, bylo asi k poledni, venku vládlo dusné vedro. Neměl jsem zákazníky, a tak jsem si listoval ranními novinami. Do dveří strčila hlavu ženská, která má vedle obchod    s prádlem. Je ryšavá jako liška. "Díval ses včera večer na ten film v televizi?" zeptala se. "Já si na kovbojky moc nepotrpím, ale ten herec, co hrál Bledou tvář, byl úžasný. Hotový Adónis. Dneska už takové mužské nenajdeš."
Řekla co měla na srdci, a když jsem se ani neobrátil, dveře zas zavřela a šla si po svých. Chtěla si jen popovídat, nebo za tím bylo něco jiného? Pokaždé, když mi takhle strčí hlavu do krámu, stane se něco podivného. Tuhle se, sotva za sebou zavřela, objevil jeden chlapík, bratr zákazníka, kterého jsem neviděl celé měsíce. "Jak se má Pavlos?" optal jsem se. "Poslyš, budeš muset přijít k nám domů," on na to. "Budeš ho muset oholit tam." Něco ho očividně trápilo. A tak jsem šel, přestože jsem měl ten den pořádnou rýmu a bolela mě hlava. A tam jsem našel svého starého zákazníka, ležel na lůžku podepřený třemi polštáři a nastrojený do svátečního. Byl na smrtelné posteli! "Chtěli bychom, abys ho naposled oholil," požádal mě bratr.
Sedím si tedy v krámku, na klíně rozprostřené noviny, a v myšlenkách se zaobírám touhle příhodou, když tu na mě najednou padne něčí stín. Vzhlédl jsem. Ve dveřích stála temná postava. Na chvilku jsem si pomyslel, že to musí být jeden z těch havranů, kteří pracují v pohřebním ústavu o pár čísel dál. Většinou se tomu místu vyhýbám, a když už kolem projít musím, držím prsty pověrčivě zkřížené.
Ve dveřích stál mladík v černém obleku. "Čím vám mohu posloužit?" zeptal jsem se. Vlasy měl stejné barvy jako oblek, a kdyby na sobě neměl jasně růžovou košili, byl bych ho opravdu měl za funebráka. Možná ale patřil k těm mladíkům, kteří se producírujou celí nastrojení po ulicích v naději, že se jim podaří udělat štěstí u ženských. Neodpověděl mi. Na očích měl sluneční brýle a tvář měl bílou jako cirkusový klaun. "Potřebujete ostříhat?" zeptal jsem se. Co jiného jsem také mohl říct?
Přikývl a vešel. Hned jsem si přál, aby byl zůstal venku. Mít na prahu takového zlověstného ptáka je jedna věc, ale něco jiného je, když vám práh překročí. Poněkud neochotně jsem ustoupil, a nechal ho vejít.
Vždycky říkám, že způsob, jakým se zákazník u holiče posadí, vám toho řekne hodně       o jeho povaze. Někteří do křesla padnou jako pytel brambor, jiní sedí na samém krajíčku, a další se zas kroutí jako duše v očistci. Tenhle mladík nejdřív přejel po sedadle prstem, aby se přesvědčil, že na něm není ani smítko. Pak se posadil, ztuhle a strnule jako krejčovský panák. Oblek měl ručně šitý a z kvalitní látky. Žádná konfekce. Manžety měl sepnuté knoflíčky. A na zápěstí mu jako sluníčko zářily zlaté hodinky značky Rolex. Nehty měl zastřižené a dokonale upravené. Nebyly to ale ruce aristokrata ani městského hocha. Vyvstávaly mu na nich silné žíly a vypadalo to, že by jimi mohl ždímat vodu z kamenů.
"Nesundáte si sako?"
Zaváhal. Pak mi ale dovolil, abych mu z něj pomohl, a díval se, kam ho pověsím. V té růžové košili se podobal vyparáděnému divokému mustangovi na rodeu. Přikryl jsem mu ručníkem ramena a naklonil mu hlavu, abych k němu mohl z toho správného úhlu. S novými zákazníky to takhle dělám vždycky. Pomůže mi to zjistit, jak je mám ostříhat - jestli si mám pospíšit a být s tím rychle hotový, anebo jestli se mám loudat.
S tímhle jsem si ale tu práci mohl docela dobře ušetřit. Seděl upjatě jako panák, jako by    v sobě něco skrýval. Kromě jeho bledosti na mě udělala velký dojem kvalita jeho vlasů.
Málokdy se trefím na takového zákazníka. I u těch nejmladších s bohatou kšticí rozpoznám počátky pleši. Jeho hříva ale mohla vydržet sto let — rozumí se, pokud by tak dlouho vydržel on.
"Nesundáte si brýle?"
Znovu zaváhal. Budilo to dojem, jako bych ho požádal, aby si svlékl kalhoty. Na mé naléhání si brýle rychlým pohybem stáhl z obličeje a zasunul šije do kapsičky u košile.
"Máte nějaké zvláštní přání?"
"Trochu zkrátit a celkově upravit," řekl. "To bude stačit."
Mluvil potichu a zadýchaně, jako by právě uběhl několik kilometrů. Soudě podle jeho mizerného střihu, musel chodit k nějakému amatérovi.
"No tedy," nezdržel jsem se. "Co to s vámi udělali, hochu?"
Zdvihl oči, černé a přimhouřené, šikmé, jako by patřily Číňanovi, s temnými kruhy. Byl to ten druh očí, kterým únava jen dodává na přitažlivosti. Škaredý obličej může víc zošklivět jen těžko. Krásná tvář se ale může proměnit v netvora.
Postupně jsem si uvědomoval, že se za tím elegantním zevnějškem skrývá jakási tajemná
vyčerpanost. Duševní nebo tělesná. Obě jdou často ruku v ruce.
"Přál byste si kávu?"
Chtěl odmítnout, ale předběhl jsem ho.
"Já si dám také."
"Děkuju," odpověděl prostě, bez afektu.
Zničehonic jsem se na něj začal dívat se sympatiemi. Tenhle chlapec  nemohlo mu být víc
než dvacet pět - se třeba vrací z namáhavé práce a nestačil ještě ani pořádně nabrat dech. Za tím upjatým zevnějškem se může docela dobře skrývat obyčejný člověk. Možná i citlivý.
"Děláš asi namáhavou práci, co?" zeptal jsem se ho, začal jsem mu tykat. Byl koneckonců
dost mladý na to, aby byl mým synem.
"To ano, hodně namáhavou," odpověděl s úlevou.
Konečně se mnou v něčem souhlasil.
"Doufám, že nepracuješ manuálně," řekl jsem.
Zpytavě se na mě podíval. Byl to obezřetný a opatrný mladík. Kdoví, možná i trochu prohnaný.
"Ale ty třeba ani z práce nejdeš," nadhodil jsem.
"Jdu," odsekl.
Napil jsem se kávy a začal mu pracovat na kotletách.
"Mám je trochu zkrátit?" zeptal jsem se. Někteří chtějí, aby jim sahaly pomalu až k ústům,
jiní je chtějí nakrátko jako vojáci.
"Jak myslíš, že se to líbí ženským," odpověděl bez zaváhání.
Už to mám, pomyslel jsem si. Jde k ženské. Divné, ostatní jsou unavení potom. Co bych dal za to, aby mi bylo znovu pětadvacet! "Ženy," prohlásil jsem, "si potrpí na střídmost, mají rády střední cestu."
"Někdy i prostřednost," odvětil a ušklíbl se.
"Souhlasím," řekl jsem. "My se ale kvůli nim mužem přetrhnout  představ si, kdyby nebylo žen, muži by neměli nic na práci."
Znenadání ztuhl. Odtáhl jsem ruku s nůžkami.
"Snad si tenhle náš hovor špatně nevysvětluješ?" prohodil jsem. "Jsme přece chlapi, můžem si mezi sebou něco říct."
On na to nic.
"Nevypil sis kávu," řekl jsem, abych přešel na jiné téma.
"Už nechci," řekl. "Mám po ní napjaté nervy - a chybí mi právě spánek."
Tak takhle to je, pomyslel jsem si. Proto je tak bledý.
"Pracuješ v noci?"
"V noci, často i ve dne."
Zpomalil jsem; v nejlepší náladě sice nebyl, ale moje zvědavost zvítězila.
"To máš asi dvě zaměstnání."
Opovržlivě se usmál. "Kdybych měl dvě, byl bych na tom dobře. Pracuju dvacet čtyři hodin denně a stejně to nestíhám," řekl a povolil si ručník u krku.
"Tísní tě to?" zeptal jsem se pokrytecky.
Uvolnil jsem mu ručník, ale o to víc jsem na něj tlačil. Kde to jen může pracovat? Třeba to je nějaká prachobyčejná práce, ale na druhou stranu to mohlo být něco, o čem jsem v životě neslyšel.
Pak už až do konce neřekl ani slovo. Pomohl jsem mu do saka a on si znovu nasadil ty tmavé brýle. Postavil se, abych ho oprášil.
"Černá se špiní stejně snadno jako bílá," řekl jsem.
"To samé platí o ženských," řekl útočně. "Černé nebo bílé, všechny po sobě nechávají stopy."
"Jsi ženatý?" zeptal jsem se.
Podíval se na mě úkosem, jako by chtěl říct: 'Vypadám na to?'
"Doufám, že se zase uvidíme," pokusil jsem se překlenout odmlku. "Pokud jsi spokojený a
nemáš stálého holiče."
Pochyboval jsem o tom.
Po očku se na sebe podíval do zrcadla.
"Nemám," odpověděl. "Nechám se ostříhat, kde se zrovna octnu."
"Už jsem na to přišel," zasmál jsem se. "Prodáváš nějaké kvalitní, drahé zboží, proto tolik
cestuješ, nemám pravdu?"
Kdo ví, třeba se mi na poslední chvíli podaří tu hádanku vyřešit.
"Docela ses trefil," odpověděl, ale pak se znovu zatvářil vážně a nepřístupně.
Tenhle člověk si k sobě nikoho nepustí, jen vlastní matku a možná tak ještě milenku.
"Budu tě čekat," řekl jsem. "Něco mi říká, že se brzy uvidíme. Jsem si jistý, že tvoje práce
vyžaduje, abys byl dobře upravený."
"Na shledanou," řekl bez úsměvu. Obrátil se ke mně zády a pak už z něj byl zase pouhý stín venku na ulici. Jen na podlaze zůstaly ležet prameny jeho vlasů.
"Poslyš," nenechala si druhý den ujít příležitost ta stará liška z vedlejšího krámku. "Nepůjčil bys mi trochu kávy? A pověz mi, kdo byl ten mladík, cos ho včera stříhal? Hezký hoch, ale měl takový divný pohled. Abych ti pravdu řekla, na chviličku mi nahnal strach."
Podívala se na mě a zamrkala.
"Funebrák," řekl jsem. A ona zmizela tak rychle, že na kávu docela zapomněla.
Uplynuly dva měsíce, nastal podzim a stromy začaly opadávat. Umyl jsem pult a chystal jsem se zavřít, když vtom jsem ve výloze zahlédl známý stín. Překvapeně jsem sebou trhl. Zpoza tmavých brýlí na mě upíral pohled lupiče, který se potichounku polehounku připravuje vypáčit pokladnu.
Rychle jsem se vzpamatoval a otevřel jsem mu. Měl na sobě jiný oblek, stejně drahý a tmavý, a pod ním fialovou košili, u krku rozepnutou. V rozhalence mu bylo vidět hrdlo s důlkem pod Adamovým jablkem a kousek hrudi.
"Pojď dál," ustoupil jsem, aby mohl vejít. "Věděl jsem, že zase přijdeš." Kromě zvědavosti jsem pocítil i jakousi radost.
Tentokrát odhodil sako ledabyle na židli a já mu ho opatrně pověsil. Pod košilí neměl tílko a já zahlédl jeho tělo. Bílé jako mramor. Posadil se na židli s výrazem člověka, který se tu už vyzná. Zlatý rolex mu na zápěstí zářil jako slunce. Předváděl se, nebo takové hodinky potřeboval kvůli práci? Pohlédl na sebe do zrcadla, pak pohled odvrátil. Byl si sebou tak jistý, nebo viděl něco, co vidět nechtěl? Lidé se před zrcadlem chovají záhadně. Byl stále stejně bledý, jako by v sobě neměl kapku krve, a lícní kosti mu vystupovaly ještě výrazněji. "Dáš si kávu, toast?" zeptal jsem se a zdvihl telefon. Nereagoval. "Nesundáš si brýle?" Poslechl jako malé dítě.
"Ten, kdo tě stříhal, se ve své práci moc nevyzná," řekl jsem a pročísl mu hřebenem vlasy. "Máš lepší chodit k jednomu holiči, i když průměrnému - zná alespoň tvoji hlavu." Tohle radím všem zákazníkům, jakmile si získám jejich důvěru.
"Jak jde práce?" optal jsem se. "O tom, že vynáší, nemám pochyb, podzim je dobrá roční doba, všechno se po prázdninách znovu rozjíždí." Pokrčil rameny. "Anebo pracuješ stejným rytmem v létě v zimě?" zeptal jsem se neutrálním tónem a on na mě v zrcadle upíral našikmělé oči.
"Chtějí mě všichni, ve všech ročních dobách," řekl. "Kdo všichni?"
Zasmál se, ale neodpověděl. Se smíchem ztrácel mužný vzhled a stával se z něj naivní chlapec. Ukázalo se však, že naivní jsem byl já.
"Ať už děláš jakoukoli práci, jsem si jistý, že ji děláš svědomitě. Lenochy člověk pozná na dálku. A bohužel, většina chlapců tvého věku chce peníze vydělat snadno." Úsměv mu z tváře zmizel.
"Kdysi jsem taky býval takový," řekl. "O práci jsem nechtěl ani slyšet. Práce, kterou se zabývali dospělí, mi připadala nudná a beze smyslu. Dodnes mi to tak připadá. Já jsem taky začal od snadné práce," pokračoval. "Snadné cesty jsou ale také nejúnavnější." Znenadání se mu rozvázal jazyk; stačilo by na něj trochu přitlačit a dopátral bych se jeho tajemství.
"V tvém věku to musíš vědět lip než já," řekl jsem. "Jsi ještě mladík." "Kolik bys mi hádal?" "Dvacet pět, dvacet šest."
"Dvacet tři," řekl zklamaně. "A kdybych takhle nepracoval, vypadal bych ještě mladší. V naší .rodině všichni vypadáme mladší, než jsme." "Copak nejsi dost mladý?" pobízel jsem ho. "Bydlíš ještě u rodičů?" Zavrtěl hlavou. "Jedináček?"
"Mám mladšího bratra. Chodí na lyceum," a v hlase mu poprvé zazněla něha. Stříhal jsem nůžkami a myslí mi probíhala spousta věcí. Ten druhý holič to tedy pěkně zvrzal. "Jestli to necháš takhle jít dál, doplatíš na to." Trhl sebou. Málem jsem mu ustřihl ucho. "Co tím chceš říct?"
"Chci říct, že máš přestat chodit k holiči, který tě takhle hyzdí." Zdálo se, že se na chvíli uklidnil. "Máš pravdu. V mé práci na vzhledu záleží. Bez toho bych byl nula." "U muže záleží na charakteru, vzhled je vedlejší."
Zamračil se.
"Nedělej obličeje. Naděláš si vrásky," radil jsem mu.
"Co ti na tom záleží?" pokrčil rameny. "Až se dozvíš, jakou práci dělám, změníš o mě
mínění."
Přestal jsem a zadíval jsem se mu do očí.
"Jakže ti říkají?"
Zaváhal.
"Antonis."
"Antonis," pomyslil jsem si. "Adónis."
"Antonisi," povídám mu. "Mně je to jedno. I kdybys byl třeba vrah, jak se říká, mně stačí, že se ke mně chováš slušně."
Zasmál se.
"To mi říkají i moje zákaznice."
"Máš jen zákaznice, žádné zákazníky?" zeptal jsem se naoko lhostejně.
"Ano," řekl, aniž se na mě podíval. "A nestačím je všechny obsloužit."
Pravou rukou mi projela bolest a rozvětvila se v zádech. Známky stáří.
"Lepší mít co do činění se ženami než s muži," prohlásil jsem, abych ho vyzkoušel. "Lépe se s nimi jedná."
Měl jsem pocit, jako bych chodil po vlastních žiletkách.
"Vysají z tebe všechnu šťávu," řekl úsečně, s výrazem napůl unaveným, napůl zhnuseným.
"Jestli budu takhle pokračovat dál, umřu na úbytě."
"Co to má co dělat s tvojí prací," zeptal jsem se.
Sesunul se v židli, jako by seděl na svahu. I moje myšlenky klouzaly v bezedných hlubinách.
"Všechno," odpověděl. "Tohle je moje práce: ženy."
Sehnul jsem se, abych zdvil ze země nůžky. Po tolika letech mi poprvé vypadly z ruky.
"Neříkal jsem ti, že až se dozvíš pravdu, už mě nebudeš za zákazníka chtít?"
Ponořil jsem nůžky do nádoby s lihem.
"Nepovídej," řekl jsem stroze. "Copak nevidíš, jakému nemehlu se svěřuješ do rukou,
zatímco bys měl chodit k tomu nejlepšímu kadeřníkovi v celých Athénách."
A stříhal jsem ho dál a on mi dál vyprávěl svůj příběh.
Vyrostl jsem v Egaleu, ve čtrnácti jsem ještě ničemu nerozuměl. Občas se ke mně přitočily starší holky, hladily mě po tváři a ohmatávaly mě. Smály se a něco si mezi sebou potichu vykládaly.
"Ruce pryč, děvky jedny," odháněla je matka. "Vyčerpáte ho." A mně říkala: "Přehoď si něco přes sebe, copak jsi tak naivní?"
Začal jsem chodit do tělocvičny. "Ty nepotřebuješ žádné nářadí," říkal mi trenér. "Tělo máš přímo od boha." Otec pracoval v mrazírně, začal mě brát s sebou do práce. "To aby ses naučil, jak se vydělává na chleba, a přestal se producírovat."
Tehdy se k nám nastěhovala jedna vzdálená teta z otcovy strany. Předtím žila v Patrasu a
zvykla si chodit v hedvábí a vonět se voňavkami. Ještě než pořádně začalo jaro, chodila bez punčoch. Něco takového jsme v naší rodině nikdy neviděli. Když jsme jednou zůstali sami doma, začala se mě vyptávat, jestli se mi líbí nějaká dívka a jestli jsem nějakou už políbil.
Čím víc se vyptávala, tím víc jsem upadal do rozpaků. Jen se nestyď, ty ubožáčku, tyhle věci jsou přece přirozené. A jednou rukou mě hladila po vlasech a druhou mi masírovala páteř.
Nehrb se, říkala. Mladé tělo je tvoje jediné bohatství. A na ženské si dávej dobrý pozor. Divil jsem se, proč mi to říká.