Michal Ajvaz: Džungle

20. kapitola

DŽUNGLE

To, co dívka říkala o ztroskotání mezi policemi knih, mi připomnělo slova vědeckého pracovníka z Klementina o temných koutech knihovny. Příštího dne jsem za ním znovu zašel do jeho pracovny, vyprávěl jsem mu o druhém městě a o svém bloudění a poprosil jsem jej, aby mě zavedl do hloubky knižních depozitářů. Moc se mu to nelíbilo; bylo vidět, že skutečně už dávno ztratil chuť navštěvovat podezřelé okraje prostoru a pátrat tam po skrytých hranicích. „Myslím, že byste měl těch svých výprav už nechat,“ řekl mi. „Už sám začínáte vypadat jako obyvatel nějakého přízračného města. A pokud se chcete do druhého města dostat za každou cenu, radil bych vám, abyste si vybral nějakou jinou cestu. Přechod přes knihovnu je nebezpečný. Knihovna je záludná; často na hřbety knih, které stojí na začátku regálu, dopadá oknem denní světlo, je tu slyšet rámus z ulice, dvě knihovnice se tu potkaly a baví se o včerejším televizním programu, a na konci police se už převaluje mlha v přítmí, z knih visí páchnoucí chaluhy, ozývá se zlé vrčení jakéhosi zvířete. Stává se, že i zkušený knihovník přecení svou znalost knihovny a vydá se hledat knihu do některé málo prozkoumané oblasti: kolegové jej varují, aby nikam nechodil, ale on se jen usmívá a říká, že pracuje v knihovně už třicet let a zná tu každý kout; když si nedá říci, ostatní knihovníci běží za čtenářem a úpěnlivě jej prosí, aby objednávku zrušil, přinášejí mu vysoké kymácející se sloupy nádherných knih, knih s jiskřícími drahokamy zasazenými do vazeb a se stránkami provoněnými nejvzácnějšími voňavkami Orientu, knih s plastickými ilustracemi, plnými hebkých sametů a jemného písku, knih s jedlými stránkami, které chutnají jako lotos a které čtenář může hned po přečtení sníst, knih z hedvábí, které je možné rozložit a použít buď jako houpací sítě, anebo za větrných dnů jako vznášedla, s nímž se dá plout vysoko nad krajinou, knih s opojnými erotickými příběhy odehrávajícími se na mramorových nočních terasách pod cypřiši na břehu moře: stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem, takže ten, kdo knihu čte, po nějaké době vstoupí v živé halucinační vizi sám do děje a koupe se v teplém nočním moři s krásnými dívkami, ale tvrdohlavý čtenář se na knihy, které mu přinášejí, ani nepodívá, trvá na tom, že chce svou knihu, je to nějaké kniha o údržbě automobilu nebo o nakládání okurek, chce ji, protože si ji objednal a domnívá se, že je povinností personálu knihovny, aby ho za každou cenu obsloužil, krásné dceři nešťastného knihovníka, kterou mezitím kdosi zavolal telefonem a která čtenáři nabízí, že mu jako Šeherezáda bude za nocí vyprávět příběhy, říká jenom: ,Podívejte se, slečno, my dva se spolu vůbec nebudeme bavit, chci svou knihu o údržbě automobilu (nakládání okurek)‘ – a tak se knihovník obejme s dcerou a vydává se do nitra knihovny, všichni za ním strnule hledí, v ohbí chodby se otočí a zamává, pak zmizí za regály a už jej nikdy nikdo neuvidí, čtenář marně čeká na svou knihu, začínají jej hryzat výčitky svědomí, chodí se ptát každou hodinu, jestli se už knihovník vrátil, nakonec zůstává celý den u výdeje knih, ráno už od pěti hodin přešlapuje před zamčenými dveřmi Klementina a zpívá přitom temné a táhlé písně. V hlubině knihovny mizí několik knihovníků do roka, knihovnické školy nestačí dodávat čerstvé absolventy.

Mezi regály kdosi postavil pomník zmizelým knihovníkům, je to bronzová socha knihovníka v pracovním plášti, který umírá vyčerpáním na hromadě knih, ani v této chvíli jej však neopouští smysl pro povinnost a jeho prsty z posledních sil svírají objednací lístek na knihu Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse der Sprache. Nevím, jak knihovníci skončili, jestli zabloudili v nekonečných chodbách mezi regály knih a zahynuli hladem a žízní, nebo jestli je zadávila zvířata číhající v hloubce knihovny, možná, že tam žijí nějaké divoké kmeny, které knihovníky loví a snad i jedí: někdy je z hloubky knihovny slyšet vzdálené bubnování tamtamů a některé knihovnice tvrdí, že zahlédly na konci chodby nebo v mezeře po vyndané knize pomalovanou tvář divocha. Je ale také možné, že divoši jsou vlastně zdivočelí potomci knihovníků, kteří nenašli zpáteční cestu z knihovny. Trváte pořád na tom, abych vás zavedl do nitra knihovny?“ „Možná, že také zdivočím a budu tančit mezi knihami za zvuků bubnů, možná, že má tvář na konci chodby bude lekat knihovnice, ale teď už je pozdě se vracet, musím dál. Pohyboval jsem se v přílišné blízkosti hranic druhého města, to, co odtamtud vanulo, už stačilo rozleptat poslední zbytky sítě zvyků, do jejíž osnovy je vetkané všechno naše jednání: bez téhle opory se nejjednodušší děje rozpadají do desítek dílčích výkonů, které je třeba všechny zvlášť vybudovat od základů z ničeho a ještě navzájem sladit každý s každým, je nutné promýšlet tisíce možných vztahů, které tu vyvstávají, a tak se z oběda v restauraci nebo z nákupu stává něco, co připomíná Héraklovy práce. Musím dál do druhého města; starý řád už teď není možné vyspravit, vždycky byl děravý, vždycky jím prosvítaly rytmy jakéhosi původnějšího proudění.

Všechno svědčí pro to, že ty proudy přitékají z druhého města, mám naději, že se v jeho centru setkám s pramenem, který je počátkem našeho řádu a který jediný by jej mohl obnovit. Nedá se nic dělat, musím do knihovny. Nevím, s jakými nestvůrami se setkám, ale myslím, že to nebude hroznější než život v mém městě. Kromě toho jsem se na cestu dobře připravil.“ Otevřel jsem batoh a ukázal jsem zásoby jídla, vytáhl jsem baterku, zamával jsem nad hlavou mačetou. Vědecký pracovník si povzdechl. „Dobrá, když se nemůžete naobědvat v restauraci, zavedu vás do knihovny. Ale doprovodím vás jenom k hranicím nebezpečné zóny, dál už musíte jít sám. Jestli se nevrátíte, nečekejte, že vás někdo půjde hledat.“ Procházeli jsme mezi nekonečnými regály knih, zpočátku jsem šli rovnými a dobře osvětlenými uličkami, podél pečlivě vyrovnaných hřbetů, ale jak jsme pronikali do hloubky knihovny, knihy se začínaly rozpadat, vylézaly z nich otrhané listy, přitom stále ubývalo svítících žárovek, takže jsme chvílemi tápali ve tmě. Došli jsme na místo, kde se křížilo několik cest. Nad rozcestím svítila slabá žárovka; ústí cest, které vedly dál do hloubky knihovny, byla tmavá a vanul z nich těžký pach starého papíru. Můj průvodce se tu zastavil. „Tady už začíná džungle,“ řekl vážně a ukázal k temným ústím uliček mezi regály. „Tady vás opustím. Hodně štěstí, dávejte na sebe pozor.“ Potřásl mi rukou a rychle zmizel. Vstoupil jsem do jedné z úzkých uliček. Za chvíli jsem šel ve tmě, ve které místy slabě světélkovaly hnijící knihy. Rozsvítil jsem baterku a nechal jsem kužel jejího světla bloudit po policích. Stránky knih se ve vlhku vlnily a kadeřily, bobtnaly, třepily se a dužnatěly, rozpínaly se a tlačily zevnitř na vazby, roztrhávaly je a draly se děrami ven. Vazby se rozpadávaly, listy z nich vyhřezávaly, visely z knih jako unavené jazyky, padaly na zem, kde se mísily s listy z jiných knih, hnily a vytvářely vysokou vrstvu jakéhosi mokvajícího, světélkujícího a páchnoucího kompostu, kterým jsem se musel prodírat a do kterého jsem občas zapadal po pás. Dřevěné police, na nichž knihy stály, v dusném vlhku praskaly a kroutily se. V hnijících vnitřcích knih, v temných klínech mezi stránkami se uchycovala semena rostlin, která tu ve vlhké tmě pučela, zapouštěla kořínky do papíru a hnala své výhonky k okrajům knihy, kde jejich čilé špice vyrážely ven, někdy se proměňovaly v liány, které visely ve složitých pletencích podél knihoven a kapala z nich lepkavá šťáva, jindy se z nich stávaly šlahouny, jež se plazily po policích a násilím pronikaly do jiných knih, tlačily se mezi sevřené stránky a draly se pak ke středu knihy, aby tu zapustily své kořínky. Na některých stvolech vyrůstajících z nitra knih uzrávaly těžké, mdle chutnající plody.

To, co v těchto dusných a páchnoucích končinách vyvolávalo největší nevolnost, nebylo vědomí, že tu dochází k zvláštní nahodilé kalamitě, kdy rozbujelá příroda pohlcuje plody lidského ducha, úzkost stoupala spíš z toho, že snová proměna knih v nebezpečnou a lhostejnou vegetaci obnažovala zhoubnou nemoc, skrytě bující v každé knize a v každém znaku vytvořeném člověkem. Četl jsem kdesi, že knihy pojednávají jen o jiných knihách, že znaky poukazují zase k jiným znakům, že kniha nemá nic společného se skutečností, že spíš skutečnost sama je knihou, protože je vytvořena jazykem. Toto učení bylo melancholické v tom, jak nechávalo skutečnost mizet za našimi znaky. Poznání, které vanulo z hnijící knihovny, však bylo daleko temnější: viděl jsem tu, že knihy a znaky naopak zůstávají vrostlé do skutečnosti a ovládané jejími neznámými proudy, že naše označování a sdělování je vsazené do bytí, které označuje samo sebe, své tajné rytmy, a že toto původní označování, tato prvotní temná záře bytí naše významy udržuje při životě a současně neustále hrozí, že je opět pohltí a rozpustí v sobě. V knihovně proměněné v prales jsem si uvědomil, že písmena v rozervaných svazcích i v nové knize na pultě knihkupectví jsou jen jedny ze skvrn, kterými bující bytí zdobí povrchy jsoucen a kterými vyslovuje pouze svůj monotónní a nesrozumitelný šepot. V tomto vlhkém světě rozpadajících se tvarů žila různá zvířata: když jsem listoval knihami, setkával jsem se s plochými plži, kteří sídlili mezi stránkami a kteří se jim vzhledem tak přizpůsobili, že bylo velmi obtížné je rozeznat; obvykle jsem plže odhalil až tehdy, když se to, co jsem pokládal za list, při doteku prstu náhle zkroutilo a svíjivým pohybem odplazilo do tmy: stávalo se, že se rozutekla celá zdánlivá kniha, která ve skutečnosti byla jen kolonií k sobě přisátých plžů. Zdálo se, že zvířat neustále přibývá; ve skutečnosti jsem se však jen učil rozeznávat mimikry, jehož vinou byla pro mne zvířata zpočátku neviditelná. Toto mimikry bylo často velmi dokonalé, svůj nejskvělejší výkon příroda předvedla na těle velkých čolků: černé skvrny na jejich bílé kůži vypadaly úplně jako písmena abecedy, takže když čolek ležel na hromadě listů z knih, nebylo ho vůbec vidět. Písmena byla většinou seskupená do nesmyslných spojení, ale někdy dala náhoda vyvstat smysluplnému slovu nebo dokonce kusu věty zatíženému jakýmsi významem: četl jsem na kůži čolků slova „lascivní“, „zblednuvši“, „arbitráž“, na ocase jednoho zvířete jsem zahlédl: „sklo proklelo královnu“. Tento čilý život knihovny – puchření a kroucení polic, bobtnání knih, agresivní bujení rostlin, zrání a hnití plodů, hemžení zvířat – měl za následek, že knihovny se jeho nepřetržitým vřením rozrůstaly a nadouvaly, chodby mezi nimi se zužovaly; musel jsem se prodírat úzkými soutěskami a prosekávat si cestu mezi rozbujelými knihami mačetou.

Někdy dvě protější řady knih srostly, rozkvetlé knihy a stvoly, které vyrůstaly z jejich vnitřků, se propletly do pevných mostů, jež odolávaly i ranám mačety; pak jsem se musel plazit dlouhými těsnými tunely, které srostlé knihovny zaklenuly: někdy se v tunelu ve světle baterky těsně před mýma očima z bahna vztyčila ohyzdná tvář zvířete s vyceněnými zuby, zvíře vydalo pronikavý skřek a zahryzlo se mi do obličeje, jindy zase nějaké zvíře procházelo tunelem stejným směrem jako já a zřejmě strašně spěchalo, slyšel jsem za sebou netrpělivé funění a chrochtání, zvíře mě kousalo do paty, abych si pospíšil, nakonec mě začalo přelézat a tlačilo mě svou vahou do bahna, stále přitom naštvaně mručíc. Jak jsem postupoval do nitra knihovny, stále méně se daly rozeznávat listy knih od listů rostlin, dřevo regálů od kmenů stromů, které tu vyrůstaly z úrodného knižního kompostu, všechno se prostupovalo v džungli, bující a hnijící v nesnesitelném vedru, vlhku a puchu. Došel jsem ke břehu kalné, pomalé řeky, která byla široká asi jako Vltava v Praze. Napadlo mi, že bych si mohl udělat prám; svázal jsem k sobě liánami několik vyvrácený kmenů, které ležely v bahně, a našel jsem kus police, který mi mohl sloužit jako veslo. Spustil jsem prám na vodu a dopádloval jsem doprostřed řeky, pak už jsem se nechal unášet líným proudem, svítil jsem baterkou střídavě na oba břehy, ale v jejím světle se stále zjevovalo jen houští keřů-knihoven sklánějící se nad hladinu a čeřící ji svými povislými větvemi.

Čas od času se ozval skřek ptáka nebo výkřik zvířete, do jehož masa se zaryly ostré zuby. Z houštin počaly na obou březích vyvstávat řady vysokých sloupů zvedajících se do tmy a prázdna, ovíjených šlahouny, které se šplhaly nahoru k bohatě zdobeným hlavicím, jež nic nenesly, objevovaly se obvodové zdi budov s propadlými podlažími, budov, v jejichž nitru bujelo neproniknutelné křoví. Zanesl mě proud řeky do nějaké neobývané a zpustlé čtvrti druhého města, nebo jsem se octl mezi ruinami metropole zaniklé říše, ještě starší než město, které jsem hledal? Plul jsem mezi dlouhými fasádami paláců s černými děrami oken, z nichž se tlačily ven keře, míjel jsem rozlehlá náměstí s plevelem vyrůstajícím ve škvírách mezi žulovými deskami, s mohutnými jezdeckými pomníky, rozežíranými kořínky popínavých rostlin, a s kovovými fontánami: v první chvíli jsem si myslel, že v nich teče kalná voda, ale byly to jen husté závoje šlahounů, které vyrůstaly v mísách fontán a přepadávaly přes jejich okraje, nakonec poslední bortící se zeď klesla do křovin, zasvítilo ještě několik osamělých sloupů a potom už břehy vroubilo zase jen nekonečné houští.

Uslyšel jsem vzdálený hukot, který stále sílil, proud řeky se začal zrychlovat; pochopil jsem, že mě přitahuje mohutný vodopád, skrytý ve tmě. Ze všech sil jsem pádloval policí, abych dostal prám ke břehu. Hukot padajících vod se změnil v hrozivý řev. Proud stále strhával prám doprostřed řeky, až v poslední chvíli se mi podařilo zachytit se vzdušného kořenu, který vybíhal nad hladinu, a přešplhat po něm na břeh. Prám se všemi mými věcmi odnesla voda, neměl jsem ani baterku, stál jsem bezbranný v naprosté tmě v hloubce džungle. Poslepu jsem sestupoval po strmém zarostlém svahu, prodíral jsem se křovím v ohlušujícím rachotu vod, které se vedle mne řítily ve tmě do hlubiny. Když jsem sešel dolů a ucítil pod nohama písek, jehož úzký pruh odděloval hladinu od houští džungle, padla na mne taková únava, že jsem si lehl na vlhký břeh. Nade mnou burácel neviditelný vodopád. Za chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil a otevřel oči, vykřikl jsem úžasem. Džungli na protějším břehu zachvátil požár, oslnivě šlehaly plameny a ozařovaly rudým světlem řvoucí stěnu padajících vod, vysokou jako desetipatrový dům, přízračné varhany noci. Dlouho jsem stál na břehu a díval se na rudé padající vody.

foto  © Jan Rasch