A Paul se podivil tomu, že není překvapen, že text napsala žena. Zároveň cítil, že rozhovor s ženou bude zcela jiný, než jak si jej před chvílí představoval; bude obtížnější, ale možná důležitější a plodnější: jestli dojde ke sporu o povahu velké řeky, s níž se dívka stejně jako on setkala, bude muset čelit námitkám přicházejícím z neznámého území, námitkám, jejichž nejzazší prameny nezná, a vůči nimž proto nebude snadné obhájit svět, který v posledních dnech nalezl. Cítil, že jeho nový svět by se tak mohl octnout v nebezpečí a chvíli váhal, ale pak přece jen požádal o adresu studentky. Starý pán se poprvé zarazil a začal se ošívat, protože mu nepřipadalo vhodné, aby prozrazoval jméno a adresu své nájemkyně cizímu člověku; když Paul nepřestal naléhat, vypořádal se nakonec se svým svědomím tak, že Paulovi vyhověl jen napůl: sdělil mu, že křestní jméno studentky je Claire a že ji teď o prázdninách zastihne každý den od jedenácti hodin dopoledne do večera v Café de la Nouvelle Mairie na náměstí Estrapade blízko Pantheonu.

Paul se vydal vzhůru ulicí Tournefort a za chvíli byl na Place de l’Estrapade. Nebylo to vlastně skutečné náměstí, jen prostor s trojúhelníkovým půdorysem, který vytvořila rue des Fossés-Saint-Jacques, když se počala rozšiřovat, aby se rozdělila do jiných dvou ulic, rue Lhomond a rue de l’Estrapade; na jméno náměstí si prostor činil nárok nejspíš několika stromy, malým trávníkem obehnaným nízkým kovovým plotem a asi šesti lavičkami, v jejichž středu stála malá fontánka. Na protější straně Paul uviděl okna kavárny zastíněná tmavofialovými plachtami; na chodníku před okny stálo několik stolků, u nichž nikdo neseděl. Prošel parčíkem a vstoupil dovnitř; takřka prázdnou místnost zalévalo bílé světlo, které ochladila úzká rokle náměstí, světlo pronikalo dovnitř skleněnou stěnou táhnoucí se po celé délce kavárny, leželo na stěnách a rozsvěcelo chladný lesk na deskách stolů. Vzadu u zdi seděli dva pánové, oba v šedivém saku, ale každý u jiného stolku; četli noviny, u nohou jednoho z nich ležel s hlavou na předních tlapách velký chlupatý pes. Bylo zřejmé, že ženou, za kterou Paul přišel, musí být třetí host, hubená, brýlatá dívka s dlouhými světlými vlasy, v džínách a černém tričku, která seděla u okna a skláněla se s tužkou v ruce nad tlustou knihou. V místnosti zvučelo přátelské ticho, upředené z šelestění novin, oddychování psa a cinkání nádobí, které se ozývalo z místnosti za výčepním pultem.

Paul chvíli stál u vchodu a blaženě tichu naslouchal. Posadil se blízko studentky a díval se přes lesklé desky dvou stolů na soustředěnou, zamračenou tvář, sledoval rty, které čas od času neslyšně vymodelovaly některé ze slov, jež dívka četla, jako by ještě potřebovala ověřit si slovo a rozhodnout o jeho váze tím, že se lehce dotkne jeho těla, pozoroval neklidnou ruku rýsující hrotem tužky do vzduchu neviditelné čmáranice a pak rychle vylétající vzhůru a usedající na rozevřené stránky knihy jako nedočkavý ptáček, kterému otevřeli krmítko. Pozoroval ten tichý život těla, k němuž ještě patřilo vlnění záhybů na volném tričku, a musel přitom myslet na Nil úzkosti, jehož obraz v něm vyvstal v rue Gracieuse při čtení textu o minerálech. Je možné, ptal se sám sebe, že tahle drobná dívka, soustředěná na svou práci, je člověkem, který dokáže plout v lehké lodičce po pochmurném kalném veletoku? A musel si říci: ano, je to možné, právě život jejího těla, který dívce unikal a navazoval vztahy se světlem na zdech a na stolech, s tichými zvuky a s chvěním listí stromů za okny, byl svědectvím o čistých silách, jež nenápadně působily na dně její existence a jež se mohly stavět na odpor nebezpečným proudům.

Z kuchyně se vynořil číšník; Paul si objednal kávu. Začal přemýšlet, jak má dívku oslovit; nakonec se rozhodl pro nejjednodušší cestu, i když znamenala zradu na majiteli obchodu: šel k dívčinu stolu, a tiše, aby neroztrhl tkaninu šelestů, jí řekl, že našel její text mezi barevnými kameny v krámku a že uprosil starého pána, aby mu prozradil, kde najde jeho autorku; jako by tím chtěl potvrdit pravdivost svých slov, vytáhl z kapes kámen, který sem přinesl zezdola z rue Gracieuse. Dívka k němu překvapeně zvedla hlavu, dívala se, udiveně a nedůvěřivě, střídavě na Paulovu tvář a na kámen, který držel v ruce, bylo vidět, že je jako napůl probuzený spáč pořád ještě ponořená do prostoru knihy, na jejíchž stránkách Paul viděl jakési složité rovnice.

V Paulovi rostly pochyby o tom, že dívce, jejíž mysl se zřejmě stále ještě vymotávala ze spleti dlouhých rovnic, dokáže vysvětlit, proč ji vlastně oslovil. Stál vedle jejího stolku a připadal si jako žák před katedrou, mluvil o svém zážitku z Lucemburské zahrady a o tom, jak byl překvapen, když zjistil, že se text, který četl v krámku, zvláštním způsobem vztahuje, k tomu, co prožil, ale hned mu to připadalo nedostatečné a snažil se svá slova vysvětlit, přitom se zaplétal stále více do svých vět, pak si zase řekl, že bude nejlepší, když se vrátí na úplný začátek a vyprávěl o zvonění mobilu na ulici, které způsobilo, že položil prsty na nesprávné klávesy, o Rossovi, jeho umělé písařce a záhadném Okitubisovi, takže po tom všem vysvětlování studentka, která se na něj stále zezdola zkoumavě dívala, už patrně nerozuměla vůbec ničemu. Když došel ke konečnému přesvědčení, že dívka z jeho řečí nepochopila ani slovo, rozhodl se, že to vzdá. „Promiňte, nemá to asi smysl,“ řekl. „Nezlobte se na mne, že jsem vás vyrušil.“

V tu chvíli dívka zavřela knihu, třebaže ještě nechala mezi stránkami prst, a řekla: „Nebojte se, myslím, že jsem vám rozuměla docela dobře: našel jste poklad a bojíte se, že o něj kvůli mně přijdete.“

Paul chvíli přemýšlel a pak prikývl. „Ano, vyjádřila jste to celkem přesně.“

„Musím se tedy omluvit spíš já vám,“ řekla dívka. „Ten nešťastný text k výstavě jsem vůbec neměla psát. Někdy se mi stává, že se nechám unést slovy; chci je zkrotit, ale pak mám najednou pocit, že na to nemám právo, protože mi ta slova nepatří... Měla jsem předtuchu, že to, co jsem napsala, způsobí potíže, ale uklidňovala jsem se tím, že se nemůže nic stát, když text bude ležet na komodě v krámku, kam kromě jedné staré paní nikdo nechodí.“

Kdyby se v mém životě nevynořil Okitubis, také bych tam nikdy nevstoupil, pomyslel si Paul.

 

2.

Paul si přenesl ke Claiřině stolu svůj šálek a začal znovu od začátku vyprávět o tom, co se mu přihodilo v posledních dnech, jak se v jeho životě objevil Okitubis a potom Ross, jak ho překvapila Simone tím, že věděla o Rossově podivné domácnosti, vyprávěl o Robertově návštěvě, o Regentovi a Surr, o výpravě na Druhou stranu, o kosmické řece, jejíž proud pocítil v Lucemburské zahradě, a o proměně Paříže. Dívka mu teď pozorně naslouchala; v jedné chvíli její prst vyklouzl z knihy a ta se definitivně zavřela. Když mluvil o knize, kterou píše při cestách po městě, přerušila ho, dotkla se přes stůl jeho paže a řekla, že si potřebuje koupit učebnici u Giberta na náměstí Saint-Michel; bude ale ráda, když Paul půjde s ní a bude jí po cestě dál vyprávět.

Ale Paul už vlastně v kavárně řekl všechno, co chtěl, a tak když scházeli úzkou uličkou Montagne Sainte-Geneviève, vyprávěla zase Claire o nejdůležitější události svého života, o zkušenosti, jež byla opačná než ta, kterou Paul zažil v Lucemburské zahradě, a přece s ní byla zvláštním způsobem téměř totožná, byla odrazem Paulovy extáze v temném zrcadle. „Stalo se to v lyceu v Nantes, kde jsme bydleli,“ říkala. „Bylo mi tenkrát patnáct let, měli jsme zrovna hodinu dějepisu, vzpomínám si, že učitel vykládal o Vídeňském kongresu, já seděla v lavici u okna a vůbec jsem nebyla připravená na to, co se stane, jen několik vteřin předtím, než to začalo, jsem najednou měla pocit, že přichází cosi nestvůrného, pocit, jaký asi uchvacuje lidi v domech na pobřeží, když se blíží tsunami, ale dosud ještě není vidět, jen se stahuje voda zpátky do moře – a v příštím okamžiku se vše proměnilo, učitelův hlas, jeho tvář a tváře spolužáků, prasklinky na zdech a na bílém stropě, listí stromů za oknem i obraz knížete Metternicha na obrázku v učebnici, která ležela otevřená přede mnou… Všechny tvary najednou vyvstaly jako nesmyslné vlny na hladině kalného proudu, zdálo se mi, že cítím jeho mdlý, nasládlý pach, který stoupal ze všech věcí a těl, a že slyším jeho strašný monotónní šum, v němž jako víry na hladině vystupovala učitelova slova a zvuky automobilů na ulici... Viděla jsem, jak se proud od počátku vesmíru pořád jen tupě valí kupředu a cestou vytváří všelijaké naplaveniny a zase je rozbíjí a spojuje do stále nových podivných konfigurací, do atomů a molekul, hvězd a galaxií, kamenů, rostlin a živých bytostí, národů a říší, uměleckých a vědeckých děl... V jediném okamžiku jsem pochopila, jak je absurdní, že lidé po celá tisíciletí dávají některým konfiguracím, které se opakují častěji než ostatní, názvy jako smysl, cíl, hodnota, anebo názvy jako stůl, tužka, kapesník…“

I Claire si podobně jako Paul později uvědomila, že její zážitek nebyl tak náhlý, chystal se ve skutečnosti od jejího narození. Už v dětství cítila odpor k měkkosti a tekutosti – a dětství bývá plné všelijakých kaší a mazlavých věcí –, jako by tušila, že jednou změkne a zvlhne celý vesmír. Proud už tehdy hučel v podzemí a hledal si cestu na povrch; a dítě, kterým byla, lekaly věci, které ho připomínaly a které ohlašovaly jeho konečný výtrysk. „Představa podzemní řeky,“ řekla Claire, „není v Nantes jen metaforou; možná víte, že po regulaci Loiry protéká několik jejích původních ramen pod zemí, pod nohama obyvatel...“

„Rodiče si brzy všimli, že se mnou není něco v pořádku. Začali mě vodit k psychiatrům,“ pokračovala, „a já sama jsem to, co mě zachvátilo, tenkrát ještě pokládala za nemoc, a byla jsem tak naivní, že jsem se lékařům snažila vysvětlit, co se mi stalo, že jsem poslušně brala jejich léky a pokoušela se řídit podle jejich rad: měla jsem sportovat, chodit mezi lidi... Doteď si vybavuju jejich obličeje, které se tvářily chápavě, jejich vyptávání... Všichni mě podezírali, že beru drogy... Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopila, že to, co jsem prožila, nemá s psychiatrií nic společného; jestli je to nemoc, pak je to nemoc kosmu, nemoc, z níž se kosmos zrodil…“

Pocit, že vše je naplaveninou temné vesmírné řeky, už ji pak nikdy neopustil, i když počáteční děs se časem proměnil v melancholii, která provázela všechny chvíle jejího života. Zvykla si, temný tok o sobě sice pořád dával vědět, ale většinou už jen tichým šumem. Paul dívce udiveně a zamyšleně naslouchal; vyrozuměl z jejího vyprávění, že šumy a vůně kalného toku jí nezabraňovaly v tom, aby cestovala, četla, studovala a chodila na výstavy, aby se věnovala lyžování a horolezectví, aby měla přátele a milence... Bylo to v obdobích, kdy se šum temné řeky ztišoval? Anebo naopak tehdy, kdy byl tak silný, že se jej pokoušela přehlušit všemi možnými hlasy světa? To bylo obtížné rozhodnout; Claire také o událostech svého života příliš nemluvila – kromě té jediné z nantského lycea, k níž se zato vracela pořád. Vzdorem proti kalnému proudu si Claire v sobě zřejmě vypěstovala zvláštní sílu, které si Paul všiml, už když ji pozoroval nahoře v kavárně; ale zdálo se, že vůbec nejúčinnější zbraní, kterou se naučila používat proti temné moci proudu se stal zvyk, provizorní sestava návyků, kterou si Claire vybudovala a která se vzdáleně podobala souvislostem smyslu, jejichž pomocí vnášejí do světa pořádek ostatní lidé; byl to lehký vor, na němž klouzala po své řece; nedělala si o jeho pevnosti přehnané představy, ale po většinu času jí sloužil docela dobře.

Přešli bulvár Saint-Germain, proplétali se tmavými uličkami u Seiny s vůněmi kebabu a hranolků a po chvíli se vynořili na náměstí Saint-Michel u knihkupectví Gibert jeune; Claire vběhla dovnitř a za několik okamžiků byla zase venku s balíčkem v ruce. Zamířila vzhůru po bulváru Saint-Michel a pokračovala ve vyprávění; Paul nevěděl, kam Claire vlastně jde, ale nechal se vést. Mluvila o tom, proč se rozhodla studovat matematiku a přírodní vědy; nedělala si sice v té době už o exaktních vědách iluze, že by ji mohly přenést do říše idejí, která není pošpiněna kalným proudem, věděla předem, že se bude seznamovat jen s půdorysy labyrintů, jež proud rozestřel. „Ale přece jen exaktní věda pro mě byla…“ Claire se zastavila uprostřed chodníku, jako by hledala správné slovo, anebo jako by překonávala stud, který jí bránil v jeho vyslovení; nakonec řekla: „…byla snem o čisté zemi, snem o křišťálovém městě tyčícím se nad blátivou řekou.“

Svěřila se Paulovi, že má matematické útvary ráda, možná nejraději ze všech věcí na světě, protože jsou pro ni pořád obrazem jejího snu, stejně jako má ráda krystaly a lastury a z lidských výtvorů přísně symetrické stavby a náměstí s kolonádami. Poslouchal ji a nepřestal se divit tomu, s jakým klidem mluví o svém životě v blátivé říši, do níž ji přenesl démon, když jí bylo patnáct let, v zemi, kde všechny tvary vznikly jen tím, že se proud bahna na čas zastavil, a kde všem tvarům hrozilo, že se každou chvílí zase roztečou. Claire však zřejmě byla na tuto krajinu zvyklá; dobře ji znala, byl to už její domov, zdálo se, že jí dokonce skýtá zvláštní jistotu – nebylo nesnadné tu předpovídat, co bude zítra a pozítří: bude stejná přehlídka blátivých tvarů, jako byla dnes. Paul si také povšiml, že dívka s ním jedná se zvláštní ohleduplností, jako dospělý s dítětem; bylo zřejmé, proč tomu tak je: domnívala se, že to, co Paul zažil, je počátkem cesty, na jejímž konci se stane obyvatelem stejné země, v jaké žije ona. Její výklady tak měly trochu didaktický ráz, chtěla Paula připravit na život, který ho čeká.

 

3.

Když došli k Lucemburské zahradě, Claire zahnula po rue Soufflot k náměstí Pantheonu a Paul šel poslušně vedle ní. Nakonec se znovu octli na Place de l’Estrapade; ukázalo se, že dívka bydlí v domě naproti kavárně. Bylo toho ještě hodně co říci, a tak vystoupili po prostorném schodišti do dívčina bytu v druhém patře. Ten tvořil, kromě kuchyňky s oknem do dvora, jen jeden nevelký pokoj; na bílý závěs táhnoucí se přes celou stěnu a sahající až k podlaze se promítal stín zakrouceného ornamentálního zábradlí balkonu, nalevo od stínového ornamentu se před závěsem rýsoval obrys stolu s tmavou obrazovkou počítače a napravo silueta úzkého stolku na třech nožkách, na něm stál květináč, z něhož vyrůstala květina s tuhými, vějířovitě rozevřenými listy, skoro celou délku protější stěny zabírala postel z kovových trubek, u zbylých dvou zdí stály naproti sobě dvě stejné knihovny s pečlivě vyrovnanými knižními hřbety. Claire rozhrnula závěs; vešli na balkon, opírali se rukama o zábradlí a dívali se mlčky na náměstí, které se už ponořilo do stínu, a na kupoli Pantheonu, jež růžově zářila nad tmavými fasádami; Paul si řekl, že kupole asi patří k těm předmětům ovládaným symetrií, které v dívce vyvolávaly sny o jiném světě. U všech stolků před okny kavárny teď seděli hosté, čas od času zaslechli hlasitější slovo z jejich hovoru.

„Někdy se ale hrůza vrací,“ řekla Claire. „Stane se třeba, že na přednášce poslouchám o tom, jak se v raném vesmíru spojovaly baryony do deuteriových jader, anebo jak atomová jádra zachycovala elektrony, a udělá se mi najednou zle, myslím na hry sil splétající částice a říkám si: jaký obscénní, neomluvitelný děj!“ Otočila tvář k Paulovi: „Vykládají nám na hodinách fyziky o čtyřech přírodních silách, které vládnou ve vesmíru, ale mě tím neoklamou, vím, že to jsou jen jména pro čtyři proudy toku, který dobře znám...“

Paul se díval na její ruce, opřené na zábradlí, a zdálo se mu, že vidí, jak do nich rozlévá nesmírná únava. Rozsvítily se lampy v parčíku a v ústí ulic svažujících se k Seině, i v oknech kavárny se po chvíli objevilo světlo. Claire se zachvěla a řekla: „Je mi zima.“ Vrátili se dovnitř. Paul se rozpačitě zastavil uprostřed místnosti, neviděl v přítmí do dívčiny tváře, byla tu jen tmavá silueta na pozadí bílého závěsu, prosáklého venkovními světly; při pohybu Claiřiny hlavy mdle zasvítil jeho odraz na sklech brýlí a zase pohasl. Jak je podivné, že se setkali, jediní dva lidé ve městě, kteří rozumí jazyku toho druhého, třebaže přicházejí z jiných světů. Řekl, že už musí jít, i když toužil zůstat.

Claire mlčky kývla, ale když se pohnul, zadržela ho lehkým dotekem ruky a znovu začala mluvit. „Když jsi mi vyprávěl, co se ti stalo v Lucemburské zahradě,“ říkala, „na chvíli jsem si myslela, že v tom, co jsi prožil, by mohla být nějaká naděje i pro mne; vlastně jsem si od samého počátku v Nantes uvědomovala, že děsivost kosmické řeky je nějak příbuzná s neskutečnou, palčivou krásou a že by se v ni nějakým kouzlem mohla proměnit.“ Claire mluvila tak tiše, že se její slova chvílemi ztrácela ve zvucích automobilů, které byly slyšet z ulice. „Jsou chvíle, kdy si říkám: ty labyrinty jsoucna, které proud rozestřel, jsou přece úžasné... Ale to všechno...“

Claire nedokončila větu; přistoupila k Paulovi o krok blíž a přitiskla se k němu. Ještě něco šeptala, ale nebylo jí rozumět. Paul ji hladil rukou po vlasech; chtěl ji utěšit, ale nevěděl jak. Byl si jist, že řeky, s nimiž se setkali, jsou týmž proudem, a určitě to věděla i Claire, ale uvědomoval si také, že takové poznání k ničemu není, nepřinášelo Claire žádnou naději na vysvobození. Nebylo v Paulově moci proměnit její pohled, a dokonce ani nevěděl, jestli to, co v posledních dnech viděl on sám, nebyl jen klam. Claire byla jistě přesvědčená o tom, že skvělé obrazy, na něž se díval, jsou jen nasvícenými hadrovými kulisami, které před svá doupata rozestavěly příšery, byla přesvědčená, že kulisy se za čas zbortí a Paul uvidí stejné přízraky, jaké vidí ona. Snad to tak bude, říkal si v duchu Paul, ale zatím stále ještě žiji v magickém sadu se zářícími plody. Věděl, že to bude trvat ještě alespoň týden, alespoň tři dny; ještě nějaký čas se ulice před ním budou otvírat tak, jako se otvíraly tajemné bagdádské domy a skvělá ostrovní království před poutníky a námořníky z Příběhů tisíce a jedné noci.

A nejkrásnější ze všech podivuhodných věcí, s nimiž se ve městě setkal od chvíle, kdy se proměnil jeho pohled, byl tichý, chladný plamen, který vytrvale planul v těle, jež se k němu tisklo, který se jako spadaným suchým listím živil nahromaděnou minulostí, těmi sedmi nebo osmi lety marného boje, rezignace, zoufalství a únavy a který teď v jeho rukou probouzel zapomenuté a zcela nové pohyby. Paul nevěděl, jestli se ho Claire chce zachytit v pádu, nebo jej stáhnout do kalného proudu, aby v něm nebyla sama.

Hledal v přítmí její ústa, jako v houštině večerní zahrady se jeho ruce dotýkaly vlasů, kůže a záhybů látky. Zvláštní bylo, že přítomnost těla-plamene mu nedávala zapomenout na okolní prostor, zdálo se mu, že v dívčiných pohybech se zrcadlí a vyslovuje nejen její minulost, ale také zjevný i tajný život města, jímž Claiřino tělo prosáklo při každodenních cestách dolů k řece a nahoru k Pantheonu; uzrál tu v slast, kterou vydechovalo každé místo její kůže. A obraz plamene a zahrady se teď ještě proměnil v obraz fontány, Paulovi připadalo, jako by mízy města vzlínaly všemi uličkami mezi Seinou a Pantheonem vzhůru na náměstí Estrapade a vytryskly jako sladký med v dívčině těle, v dotyku jejích rukou.