Mourid Barghouti - autorské čtení na Festivalu spisovatelů Praha

1. Nemám žádné problémy

Dívám se na sebe.

Nemám žádné problémy.

Vypadám docela obstojně

a některým dívkám

připadají moje šedivé vlasy dokonce zajímavé;

nosím kvalitní brýle,

moje tělesná teplota je přesně sedmatřicet,

košili mám vyžehlenou a boty mě netlačí.

Nemám žádné problémy.

Na rukou nemám pouta,

nikdo mě ještě neumlčel,

dosud mě neodsoudili

a nevyhodili z práce.

Je mi dovoleno navštěvovat příbuzné ve vězení,

je mi dovoleno navštěvovat jejich hroby v různých zemích.

Nemám žádné problémy.

Nešokuje mě, že mému příteli

vyrostl na hlavě roh.

Líbí se mi, jak chytře se mu daří

skrývat pod oblečením jinak očividnou oháňku.

Líbí se mi jeho rozvážné pracky.

Možná mě zabije, ale já mu to odpustím,

protože je to můj přítel;

taky mě může tu a tam nějak zranit.

Nemám žádné problémy.

Z úsměvů televizních moderátorů

se mi už nezvedá žaludek

a už jsem si zvykl, že všechny moje barvy překrývá

dnem i nocí khaki.

A proto

mám pořád u sebe svoje dokumenty, dokonce

i u bazénu.

Nemám žádné problémy.

Sny mi včera odjely nočním vlakem

a já jsem nevěděl, jak se s nimi rozloučit.

Slyšel jsem, že se ten vlak srazil,

v jednom pustém údolí

(přežil pouze strojvůdce).

Poděkoval jsem Bohu a nedělal z toho vědu,

protože mám jen menší noční můry,

z nichž se doufám vyvinou velké sny.

Nemám žádné problémy.

Přehlížím svůj život, ode dne, kdy jsem se narodil, do nynějška.

Ve svém zoufalství si připomínám,

že existuje i život po smrti

a já nemám žádné problémy.

Avšak ptám se:

Ach, Bože můj,

existuje taky nějaký život před smrtí?

2. To taky není špatné

To taky není špatné, zemřít ve své posteli,

s čistým polštářem pod hlavou

a mezi přáteli.

Není špatné umřít pro jednou

s rukama zkříženýma na prsou,

prázdný a sinalý,

bez šrámů na těle, bez řetězů, bez vlajek

a bez petic.

Není špatné mít čistou smrt,

v košili neproděravělé kulkami,

bez polámaných žeber.

Není to špatné, zemřít

s hlavou na bílém polštáři, nikoli s tváří nalehlou na chodník;

s rukama spočívajícíma v dlaních svých drahých,

obklopen sklíčenými doktory a sestřičkami,

kdy už nezbývá nic než se jen důstojně rozloučit,

přestat se zajímat o historii,

opustit svět takový, jaký právě je,

a doufat, že ho jednoho dne změní

někdo jiný.

3. Bez slitování

Zní sladká hudba,

ale té sladkosti se nedaří tě utěšit.

Čas tě poučil o tomhle:

že se v každé dlouhé válce

vyskytne voják s neklidnou tváří a zanedbaným chrupem,

který se usadí před svým stanem

s nablýskanou harmonikou,

pečlivě ochraňovanou před prachem a krví,

a jako pták

zcela nezapojený do toho vojenského konfliktu

si začne zpívat

zamilovanou píseň,

která vůbec nelže.

Na chvíli

znejistí, protože ho napadne, co si o tom asi myslí měsíční světlo:

k čemu je harmonika dobrá v pekle?

Přiblíží se jakýsi stín,

vzápětí další stíny.

Postupně, jeden po druhém,

se k jeho zpěvu připojují jiní vojáci, jeho kamarádi.

Nakonec ten harmonikář odvádí pod Romeův balkon

celý pluk.

A odtamtud,

bez přemýšlení,

bez slitování,

bez váhání,

se pak všichni zase vydávají zabíjet.

4. Polštář

Povídá polštář:

Na konci dlouhého dne

Jenom já znám

nejisté rozpaky toho sebevědomím překypujícího muže,

jeptiščino dychtění,

nepatrný záchvěv tyranovy řasy,

toužení duše

po teplém těle, v němž se poletující jiskry

proměňují ve žhnoucí uhlíky.

Jenom já znám

velkolepost přehlížených malých věcí,

jenom já znám důstojenství poraženého,

osamělost vítěze

a ztuplý chlad, který člověk cítí,

když se mu splní jeho přání.

5. Noc nepodobná jiným

Jeho prst se ještě nestačil dotknout zvonku,

ale dveře se už nekonečně pomalu

otevírají.

Vejde.

Zamíří do svého pokojíku.

Tady to všechno je:

Na stolku u malé postele jeho fotografie,

hned vedle na podlaze jeho školní brašna.

Ta nespí, i když je tma.

Ale vidí sám sebe, jak chrupe v té posteli,

mezi dvěma sny, dvěma vlajkami.

Začne klepat na dveře všech dalších místností –

vlastně ne, jenom se k tomu chystá. Ale nezačne.

Všichni se stejně probouzejí.

„On se vrátil!

Proboha, on se vrátil!“ volají,

Ale ten povyk není slyšet

Rozevírají náruč, aby Mohammeda objali,

ale na jeho ramínka nedosáhnou.

Chce se jich zeptat, všech,

jak to zvládají, za té noční střelby,

ale nemůže najít svůj hlas.

I oni něco říkají,

ale není to slyšet.

Pokročí k nim, oni pokročí k němu,

on jimi projde, oni projdou jím,

jsou to pouze stíny a už nikdy se nesetkají.

Chtěli se ho zeptat, jestli už večeřel,

jestli mu tam venku není zima, v té zemi,

jestli se doktorům podařili vyjmout kulku a strach

z jeho srdce.

Pořád se ještě bojí?

A vyřešil už ty dva příklady z aritmetiky,

aby nazítří

nezarmoutil pana učitele?

Ano…?

I on jim chtěl něco povědět:

Přišel jsem se na vás podívat,

abych zjistil, jestli jste v pořádku.

Řekl:

Táta si určitě zase zapomene vzít prášek na ten jeho vysoký tlak.

Jdu mu to připomenout, jako obvykle.

Řekl:

Můj polštář je tady, ne tam.

Oni řekli.

On řekl.

Bez hlasu.

Zvonek u dveří se nikdy neozval,

ten malý návštěvník neležel ve své posteli,

vůbec ho neviděli.

Ráno potom sousedé šeptali:

Byl to jenom přelud.

Ta školní brašna tma ovšem byla,

provrtaná několika kulkami,

se zakrvácenými školními sešity.

Všichni, kdo přicházeli vyjádřit svou soustrast,

se pak věnovali především jeho matce.

Koneckonců – cožpak by se mohlo mrtvé dítě

takhle vrátit domů, ke své rodině,

pěšky,

klidně,

když se venku pořád tak střílelo?

Celou dlouhou

noc?

6. Tři cypřiše

Průzračné a křehké

jako dřímota dřevorubců,

nevzrušeně předznamenávajíc věci příští,

nedokáže ranní mrholení schovat

ty tři cypřiše na svahu kopce.

Jisté podrobnosti zrazují jejich nápadnou podobnost,

jejich zářivý půvab ji potvrzuje.

Pravil jsem:

Neodvážil bych se na ty cypřiše hledět delší dobu

Krása nás někdy dokáže zcela ochromit

a jsou chvíle, kdy pak odvaha pohasíná.

Mraky plynoucí vysoko nad nimi

mění neustále tvar těch stromů.

Ptáci odlétající odtud pod jiné oblohy obměňují jejich rezonanci.

Linka obzoru za nimi

podtrhuje zeleň těch cypřišů,

a u některých stromů může být zeleň

jejich jediným plodem či ovocem.

Včera, v náhlém návalu dobrého rozpoložení,

jsem vnímal jejich nesmrtelnost.

Dnes, stižen stejně náhlou skleslostí,

mně před očima vyvstal obraz sekery.

7. Stáří

Vyskytují se některé nové věci,

které ve skutečnosti nepředstavují nic dosud neznámého.

Patří mezi ně i stáří.

Ti, kdo se vydávají „tím směrem“,

berou si s sebou dětství.

Drží v ruce

jeho buclaté prstíky

a vyprávějí mu svoje historky.

Odnášejí si s sebou svoje směšné drobné návyky,

svoje fígle, jak obcházet nejrůznější omezení,

svoje kradmé, šibalské pohledy,

způsoby, jak svádět vinu na přátele,

jak si pořád na něco naříkat.

Svoje dojmy z poslední konference

či názory na příští volby

(nemálo jsem jich viděl

ležet na smrtelné posteli).

Chtějí, abychom tu hru hráli s nimi,

bojují neustále s nějakým nepřítelem,

pochybují o myšlenkách i o lidech.

Když zaslechnou jméno

nějaké velevážené osoby,

hned jejich ruka chňapne po telefonu

nebo filmově lenivým gestem

kreslí do vzduchu pokyn:

„Řekněte, že spím.“

Vydávají svoje obvyklé příkazy,

kradou návštěvám cigarety

a schovávají si je pod polštář,

radí se s vámi o svých plánech,

špatně vám rozumějí,

umíněně se s vámi přou

a nakonec vás od sebe vypoklonkují.

Odnášejí si s sebou způsob, jak vyslovují souhlásku „r“,

svou lačnou touhu být obdivován,

svůj zlozvyk skákat lidem do řeči.

Berou si s sebou svoje trepky,

ty, co tak milují,

svoje břitvy, svoje šminky

a mnoho jiných věcí, které na poslední cestě

nebudou vůbec potřebovat.

A nás, kdo je milujeme,

kdo jsme si od narození

mysleli, že se z nich skládá náš život,

stejně jako z vody, ze vzduchu, z ohně a ze země,

kdo bychom je právě v téhle zvláštní chvíli

rádi doprovázeli,

opouštějí.

Protože nás ohleduplně, rozumně,

z důvodů, jež znají pouze oni,

odmítají vzít s sebou.

8. Jinde než na téhle stránce

V  několika okamžicích

opouští slunce svou ložnici

a s královskou důstojností

snímá tlusté obvazy

z citlivých čivů vesmíru.

Poupata se probouzejí ze zimní narkózy

a začínají brebentit,

opilá svými burgundsky nachovými barvami.

Květinový potisk na dívčině blůzce ožívá,

její srdce se učí zvonit,

její kroky se učí znát cíl

a její podušce

se stýská po jejích rozpuštěných vlasech.

Kozlové si drbavě třou hřbet o stěnu chlívku,

světlo se plazí po listech topolů

rozvířených větrem

a po mosazné posteli se plíží

k nevěstině pasu.

Do trávy, lístečků šalvěje, bzučivého zpěvu cvrčků,

do ranní rosy,

do vytrvalosti muly,

růjné smyslnosti koně,

a do rošťáctví opiček v kleci

osvobodivě vstupuje duše vesmíru

a vosa vylétá vysoko vzhůru

a těká tam všemi směry.

Ze země vyrážejí

první výhonky hrachu, tuřínu a čekanky.

Mezi chlapcem a dívkou se jako souboj dvou jelenů v deštivé říji

rodí vášnivá láska.

Rezavý hřebec se převaluje na hřbetě,

s hřívou plnou špinavé hlíny,

trestaje svými kopyty ďábly,

které vidí jen on sám –

nebo jen tak dovádí?

Bystřina se prudce řítí svým korytem

a smývá rozdíl

mezi obyčejnými oblázky a drahými kameny.

V kostech se probouzí stará bolest.

Babička si odnáší hrnek s čajem

na prosluněný trojúhelník před svým zápražím.

Uličnictví je těžko zvládnutelné;

děti rády šikanují

vzorného spolužáka.

Na balkonech se přímo nestydatě producírují

pelargónie.

Malý chameleon točí hlavinku zprava doleva

jako domýšlivá manekýnka.

Mravenci opouštějí svoje rušná tovární pracoviště,

hlemýždi se pomalu šinou po zdech svých bílých zámků k zemi,

z kavárniček vynáší personál židle na chodník.

Od houpaček.

které se předtím ani nehnuly, jako neživí koníčci vyrobení z cukru,

začíná až k nejvyšším oknům stoupat dětský smích.

Manželský pár se poněkud předčasně snaží vymýšlet pošetilá jména

pro své budoucí potomky.

Vdova, která se pod šafránem doutnajících uhlíků

dlouho soužila trpělivostí popele,

najednou sáhne po brýlích

a váhavě postává před otevřenou skříní.

Avšak ty,

připoutaný zápěstím k jisté kletbě,

jsi nucen snášet úděl,

který svinské dějiny

přisoudily tvým dnům,

jako bys měl svoje vlastní slunce,

jež ti nedaruje žádné světlo,

dokud ho celé nerozkopeš

či neubičuješ!

Ze svých vychladlých kamen

vyjmeš tedy kus uhlí

a pevnou rukou

jím napíšeš na zeď:

Musí za mnou přijít den, který mě osloví jménem.

Musím najít domov jinde než na téhle stránce.

9. Dědečkův plášť

Ohleduplnou rukou bere bouře

za kliku u dveří světa,

vchází, jako váhavý cizí návštěvník,

a strhává ze sebe svoje masky, jednu po druhé.

Vrhá blesky do lesů,

uhasíná pochodně,

uvádí v zoufalství lodě,

ďábelsky poštívá koňská kopyta,

zbarvuje domodra vozkovy rty

a mne vrhá nahého

do chřtánu noci.

Jelenu

téměř vyvrací parohy.

Svalnaté vlny

málem odstrkují pobřeží ještě víc dozadu.

Moře se proměňuje ve stádo světélkujících koní

krutě práskaných neviditelným bičem;

chlemtají mrholivý déšť, tříští hranu obzoru a srážejí hvězdy,

jejich pádící kopyta

čpí zápachem síry.

Po moři neplují žádné čluny,

z přístavu se stává plástev popraskaného porcelánu.

Rozkolísané pobřeží teď nic nechrání,

ani kožešina mořské pěny.

Po písčité pláži prchají před bouří

jako dva zchromlí běžci

dvě křesílka.

Ani ten nejzdatnější krotitel zvěře

by nedokázal zahnat zdivočelé vlny

znovu pod kontrolu pobřežní stráže.

Nacházím útočiště v domě s úctu vzbuzující kupolí,

milosrdným klenutím,

teplými přikrývkami

a fotografiemi mého dědečka

(roztřepenými na okrajích

navzdory solidnosti jeho kníru),

obrázky bezpečně rozvěšenými po stěnách,

jako by do nich byly napevno vestavěny.

Dědeček, doposud v zajetí iluze,

že svět je dobrý,

si nacpává dýmku,

naposled

před nájezdem buldozerů a ochranných přileb!

Buldozer zachytí jedním zubem lžíce

dědečkův plášť.

Ustoupí o několik metrů,

vyprázdní svůj náklad

a vrátí se, aby do své obrovské naběračky pojal další sousto,

ale nepodaří se mu to.

Dvacetkrát zacouvá

 a zase popojede,

ale dědečkův kabát stále tvrdošíjně visí na tom hrotu.

Když se prach a kouř usadí,

tam, kde předtím stával ten dům,

a já se upřeně zahledím do té nové prázdnoty,

spatřím dědečka, který má na sobě právě ten plášť –

nikoli nějaký podobný plášť,

opravdu ten samý.

Děda mě obejme a dlouho se tiše dívá,

jako by jeho pohled

mohl tomu rumišti přikázat, aby se znovu stalo domem,

dokázal v jeho oknech zase rozvěsit záclony

a usadit tam do lenošky babičku,

vyrovnat před ní lahvičky s jejími barevnými pilulkami,

povléct znovu postele,

instalovat lustry

a po stěnách rozvěsit obrazy,

jako by ten jeho pohled mohl vrátit dveřím kliky

a hvězdám balkony

a přimět nás, abychom tam opět zasedli k večeři,

jako by se nezhroutil svět

a nebe mělo uši a oči.

Zírá a zírá na tu prázdnotu.

Říkám:

Co budeme dělat, až ti vojáci odejdou?

Co on bude dělat, až ti vojáci odejdou?

Pomalu sevře pravici v pěst

a nabere do ní znovu boxerskou rozhodnost –

do té zhrublé bronzové ruky,

která dokáže zkrotit trnitý svah,

jež se umí tak dovedně a zlehka

ohánět motykou

a jediným máchnutím sekerou

rozštěpí pařez vedví,

ruky ochotné odpouštět,

ruky skrývající sladkosti,

jimiž chce překvapit vnoučata,

ruky, kterou mu už před mnoha lety

amputovali.  

10. Jak tomu rozumět

Básník sedí v kavárně a tvoří.

Stará dáma

si myslí, že píše dopis matce,

mladá žena

se domnívá, že píše dopis své milé,

dítě

si myslí, že ten pán si jenom tak kreslí,

obchodník

předpokládá, že uvažuje o nějakém výhodném kšeftu,

turista

se domnívá, že píše pohled domů,

číšník

si myslí, že sečítá, kolik je kde dlužen.

K básníkovi se pomalu blíží

tajný policista.

přeložil Miroslav Jindra