Nadine Gordimer: Cožpak se nemůžeme setkat někde jinde?

Límec kabátu se jí drsně otíral o krk a tváře měla prochladlé, jako by si je umyla v ledové vodě. Slabě oddychovala; po její levici se tiše a bez plamenů vlnil pruh stepního požáru. Nad hlavou jí vrkala holubička. Žena kráčela dál po nízké uschlé trávě podél stromů, tu po pěšince, tam mimo ni. Daleko vepředu nad čmáranicí jehličí, vlnícími se pláněmi černé a platinové trávy – vše se slévalo v bezbarvých odstínech jako na rytině – byl obzor, pobřeží, na němž šplouchaly mraky. Zpod nohou se jí ze spálené trávy zvedaly obláčky černého prachu. Uslyšela se, jak polyká.

V dálce spatřila postavu s něčím červeným na hlavě, a právě umístění té tečky do celkového obrazu jí dodalo pocit hramonie. Ona byla zde; někdo jiný byl tam… Pak červená tečka zmizela, ztratila se v oblouku stromů. Žena si přehodila tašku a balíček a pocítila jitro, hmatatelné, pronikavě chladné, jak ji štípe do očí.

Došla na konec rovného úseku cesty a spolu s ní zatočila kolem temného obrysu borovice a holých větví keře, z nichž v létě visívaly trsy bílých květů jako krystaly. Pod příští skupinkou stromů, kde cesta křížila strouhu a byla lemována oblázky, vymytými do běla, stál domorodec v červeném vlněném kulichu. Předtím utrhla snítku borového jehličí, tři jehličky v jemném hnědém pouzdérku, a teď si jimi za chůze přejížděla po palci. Dolů; hladké a pevné. Nahoru; cítila slabý odpor, jak se drobounké zoubky zadrhávaly o kůži. Stál k ní obrácen zády, hleděl směrem, odkud přišel; jehličky jí probodly bříško palce. Jednu nohavici měl utrženou nad kolenem a lýtko obnažené nohy a pootočená pata odhalovaly tu zvláštně mrtvolnou, popelavou čerň chladu. Přibližovala se k němu, ale věděla, že on ji po vrlhkém prachu stezky neslyší přicházet. Došla na jeho úroveň a minula ho; a on se pomalu otočil a pohlédl za ní bez záblesku zájmu, jako kráva, která vidí kolemjdoucího.

Oči měl zarudlé, jako by dlouhou dobu nespal, a sytý prach starého potu ji pálil do nozder. Jakmile přešla, chtěla si odkašlat, ale záchvěv provinilosti z pohledu na ty zarudlé unavené oči ji zarazil. A měl na sobě jen špinavý zteřelý hadr – kus staré košile? – bez rukávů, v němž zela díra sahající z podpaží až k pasu. Hadr vlál v proudech mrazivého vzduchu, když kráčela kolem. Někde upustila tu úhlednou trojici borových jehliček, nevěděla v které chvíli, ale teď si vzpomněla na cosi z dětství, zvedla ruku k tváři a přičichla; ano, tak si to pamatovala, ne tak, jak to předstírají chemici ve vonných solích do koupele, prašnou vůni zeleně, připomínající spíš zeleninu než květy. Ta vůně byla čistá, nelidská. A trochu lepkavá; lepila se jí na prsty. Musí si umýt ruce, pokud je neměla úplně čisté, pořád na ně musela myslet; obtěžovaly ji.

Ucítila pod nohama dupot, jako když utíká vystrašený zajíc, a chtěla se obrátit, a on stál najednou před ní, děsivě, naprosto neočekávaně, a supěl jí přímo do tváře. Stál naprosto nehybně. I ona stála naprosto nehybně. Všechny zbytky sebeovládání, rozvahy, rozmyslu z ní prchly, jako když se místnost při výpadku elektřiny ponoří náhle do tmy. Uvědomila si, že kňučí jako idiot nebo dítě. Z hrdla jí vycházely zvířecí zvuky. Zakoktala se. Na chvíli jí sevřel paže, nohy a krk ztělesněný Strach; ne strach z toho člověka, z žádné jednotlivé hrozby, kterou mohl představovat, ale absolutní, abstraktní Strach. Kdyby se jí země otevřela pod nohama v plamenech, kdyby divé zvíře otevřelo tlamu, aby ji pozřelo, nemohla by se cítit ubožejší než v této chvíli.

V otvoru v látce před ní se vzdouvala hruď; ústa prudce odddychovala; zpod červeného kulichu ji nedůvěřivcě pozorovaly zarudlé žluté oči. Chodidlo, rozpukané tak,že vypadalo jako popraskané dřevo, se pohnulo, jen aby znovu vyhledalo rovnováhu v té závrati, která následuje po běhu, ale jí se zdálo, že každý pohyb směřuje k ní, a pokusila se vykřiknout, ale hrůza snů se vyplnila a žádný zvuk se neozval. Chtěla po něm hodit kabelku a balíček, a jak po nich divoce tápala, uslyšela, jak chraptivě nabral dech, a pak po ní sáhnul – ach! Jeho ruka jí sevřela rameno.

Teď už se bránila a celá se chvěla silou, jak spolu zápasili. Kolem jejích bot a jeho přešlapujících chodidel se zvířil prach. Jeho pach ji dusil – byl to starý kabátek od pyžama, ne košile -,tvář měl zamračenou a byla na ní růžová skvrnka sedřené kůže. Zoufale pofrkával, lapal po dechu. Zuby jí cvakaly, divoce ho udeřila hlavou, vytrhla se, ale on ji chytil za lem kabátu a trhl jí zpátky. Zaklonila tvář a spatřila vlnící se šedou oblohu a na ní jestřába, krásného jako figura na přídi galéry. Zapotácela se a kabelka s balíčkem jí upadly. Okamžitě se na ně vrhl a ona se prudce otočila; ale jak se chystala padnout na kolena, aby byla u svých věcí první, zaplavila ji náhle úleva jako příval slz a ona se místo toho rozběhla. Běžela dál a dál, divoce klopýtala mezi trsy uschlé trávy, pádila hlava nehlava přes drny ztvrdlé zimou, slepě se prodírala mezi stromy a keři. Mladé mimózy ji sevřely, sklonily husté větve až k zemi, ale ona se prodrala skrz; cítila, jak jí prach vniká do očí a jak ji šupinaté větévky krákají za vlasy. Byla tam strouha, zarostlá až po kolena bodláky; přilnuly jí k nohám jako špendlíky, které reagují na manget, ale na druhé strně byl plot a za ním silnice.. Drápala se na plot – rukama nic nezmohla -, pokoušela se provléknout mezi dráty, ale zachytila kabátem o osten a zlomená v pase tam zůstala vězet; zalévaly ji vlny horké, rozechvělé hrůzy. Konečně drátěný osten protrhl látku; potácivě, horečně zdolala plot. A byla venku. Byla na silnici. O kousek dál stály domy se zahradami, poštovními schránkami, dětskou houpačkou. U brány seděl malý pes. Slyšela slabý šum, snad života, hovoru či možná telefonních drátů.

Chvěla se tak, že nedokázala stát na místě. Musela rychle kráčet dál po silnici. Ta byla tichá a šedivá jako jitro samotné. A chladná. Cítila chladný vzduch kolem úst a na čele, zbroceném potem. A v chladném vlhku, které jí promáčelo v podpaždí a mezi stehny. Srdce jí pomalu a křečovitě bušilo. Ano, vítr byl chladný; najednou jí byla zima, byla zvlhlá a prochladlá skrz naskrz. Zvedla ruku, která se jí pořád ještě neovladatelně třásla, a uhladila si vlasy; nad čelem byly mokré. Sáhla do kapsy a vytáhla kapesník, aby se vysmrkala. Před sebou měla vrata prvního stavení.

Představila si, jak ke dveřím přichází žena, vysvětlování, tvář té ženy a pak polici. Proč jsem se bránila, pomyslela si náhle. Kvůli čemu jsem se bránila? Proč jsem mu nedala peníze a nenechala ho běžet? Ty zarudlé oči a ten pach a popraskané, rozežrané nohy. Otrásla se. Prostoupil ji ranní chlad.

Odvrátila se od brány, pomalu, jako invalida odcházela po cestě a začínala si strhávat bodláky z punčoch.