O dosažitelnosti žen

Vidím, že jste se nepoučili

z honičky v prázdném muzeu,

že na vás ve třinácté komnatě

nic nezbylo.

Mlčíte si ve svých manželských postelích

a shovívavě nám, bezsoucitným milencům,

poskytujete omezenou svobodu

a sníte jak ráno potkáte u Karlova mostu

Shakespeara nebo Johna Lennona,

že na bradavkách nejkrásnějších

sekretářek z Prahy

zapomenete vůni své kolínské

hrdě se hlásíte

k jediné internacionále světa –

tj. penězům.

Máte ze mě strach,

ten vám uvolňuje v krvi adrenalín

a vnuká touhu ubližovat.

Ale proč?

Jsme přece spolupracovníky, tak co?!

Pro vás je láska jenom

chemie krve, dechu, hudby, prstů,

slov a pohybu.

Ale bacha, láska nezná hodnoty…

Jsem prasynovec Mata Hari,

kulovitá existence, věčný emigrant,

žebravý mnich,

Ahasver,

muž.

Pár krásných holek

jsem měl o spartakiádě.

Už týden se neholím,

jsem drápavým milencem

a třeba zrovna teď si myslím

na vaši ženu a říkám jí:

Ještě jednou tě chci mít.

Brání se a to je dobře. Chce mě.

Láska je šance, která se nesmí propást.

Zkuste teď zavolat manželce domů,

třeba vás potěší vyvěšený telefon.

Neexistuje žádná jiná odpověď než ta,

kterou si sami dáte.