Péter Esterházy: Harmonia Caelestis

Kniha první - Číslované věty ze života rodu Esterházyů

1. Je zatroleně těžké lhát, když jeden nezná pravdu.

2. Začínat text hřmotným barokním magnátem je dobré: člověka totiž od toho brní na prsou jakýmsi hemživým brněním, osobní počítače ho dopředu zdraví a jeho kuchař, protože proč by neměl mít (kdo vlastně?) kuchaře, mu jako překvapení naservíruje smaženou jehněčí oháňku, která se podobá telecí nožičce, jen je ještě o něco lepší, protože je třaslavější a křehčí; můj otec, ten hřmotný barokní magnát, který měl často příležitost a povinnost moci vzhlédnout na císaře Leopolda, vzhlédl na císaře Leopolda, nasadil vážnou tvář, ačkoli čtverácky přimhouřené oči ho jako vždycky prozradily, a pravil: je zatroleně těžké lhát, Veličenstvo, když jeden nezná pravdu; po těchto slovech se vyhoupl na kůň jménem Zöldfikár a odcválal v sentimentálním popisu krajiny ze 17. století.

3. Můj otec, podle všeho to byl můj otec, kdo se s malířskou paletou pod kabátem vracel do muzea, kdo se tam pokoutně vkrádal, aby opravil obrazy, které mu tam visí, nebo aby je alespoň místy vylepšil.

4. Pokud si vzpomínám, lámal si tatínek dlouho a zbůhdarma hlavu, nejsvětější věc je přece jen ta, na kterou si nepamatujeme.

5. Můj otec byl jednou z nejvšestrannějších osobností všeobecných a kulturních dějin Uher 17. století, na vrcholu své politické dráhy získal titul místokrále a říšského knížete. Z kismartonského zámku vytvořil přepychovou rezidenci, vystavěl bezpočet kostelů, na svém dvoře zaměstnával malíře a sochaře.

Také mnozí členové rodu si osvojili hru na hudební nástroj, každý na jiný; tatínek své oblíbené kousky „vybrnkával“ na spinet, kníže Pavel Antonín hrál dokonce na několik hudebních nástrojů (jedni tvrdí, že na housle, flétnu a loutnu, zatímco podle jiných na housle a violoncello) a je všeobecně známým faktem, že Haydnova barytonová díla byla psána pro knížete Mikuláše Marnivého, který svůj instrument miloval.

Můj otec napsal několik sbírek básní – převážně pod znatelným vlivem Mikuláše Zrínyiho – a vydával díla s náboženským obsahem, sbírky modliteb. V roce 1711 mu ve Vídni vyšel zpěvník nábožných písní nesoucí titul Harmonia caelestis a maďarská hudební historiografie ho dosud uznávala i za význačného hudebního skladatele. Nejnovější výzkumy však odhalily, že tato definice se na něho dá uplatnit pouze v omezeném smyslu.

Nejen proto, že jak bylo dokázáno, značná část melodií v tomto svazku nepochází od něho (vždyť většina soudobých komponistů rovněž přebírala cizí melodie), nýbrž i proto, že lze předpokládat, že ani zpracování těchto melodií, tedy samotné komponování skladeb, nebylo jeho (nebo jeho samostatnou) prací. Jeho notový zápis je nejen co do vnější úpravy, ale též po všech ostatních stránkách primitivní, nejistý, ba i nesprávný.

Mezi úrovní vědomostí rýsující se v zachovaných dokumentech, jež se vztahují na otcem nabytou fyzickou a duševní výchovu, a Harmonií caelestis jako celkem, zejména ovšem její komplikovanější vrstvou, zeje tak hluboká propast, že ji lze překlenout výhradně fantazií; aby zde byly připomenuty alespoň nejdůležitější druhy mostů sloužící tomuto překlenutí, uveďme most jednoduchý, most s vnějším ukotvením, s vnitřním ukotvením, dále též kabelový most, harfový most se šikmými kabely, most se šikmými kabely do hvězdy, most se šikmými kabely do vějíře a harfový most se šikmými kabely a jedním pylonem.

Tatínek hrál na harfu i na hvězdu.

6. K druhé větě symfonií je třeba zestárnout, říkával mladý Haydn mému už nikoli mladému, ale zase jednou se netrpělivě (temperamentně) projevujícímu otci.

7. Sem přijde jméno mého otce! To jméno se významem rovná snu; maďarskému snu o rozhazovačném boháči, o pánovi hrabajícímu se oběma rukama hluboko ve svém měšci, o hospodáři větrajícím bankovky jako obilí a počítajícím zlato a stříbro na ošatky, jehož postava téměř jako by se z lidové pohádky vyloupla. Znamenalo maďarského boháče...

V maďarské fantazii znamenalo jméno mého otce všechno to, co dokáže už z vezdejšího života udělat ráj na zemi... Skutečné malé království nemající pranic společného s královstvíčky z anekdot, která končí hned za humny, alebrž panstvo následující v pořadí bezprostředně po starém králi. Znamenalo plochy půdy tak rozsáhlé, že je ani divoké husy za jednu noc nepřeletí, natož pak sám snílek, k němuž od těchto nočních ptáků doléhá pouze jejich svůdný křik! Znamenalo zámky s věžemi opatřenými větrnými korouhvičkami a prapory, které se, ukousány věčnou nudou, zhlížejí v zrcadlech jezer, protože jejich majitel nemá nikdy dost času, aby je navštívil.

Sáhodlouhé ulice plné paláců, ve kterých si nanejvýš portýři pěstí své plnovousy a v uzamčených sálech si mohou, co hrdlo ráčí, spolu žít důvěrným životem podobizny, které se měly rády, nebo se k sobě točit zády ty, které jsou rozkmotřeny: – služebnictvo popíjí v restauraci Ivkoff dole v Josefské ulici, kam od nepaměti chodí lidé z panství, co nemají do čeho píchnout... Jméno, sem přijde jméno mého otce, se stalo legendou, na konci 19. století, když maďarské panské usedlosti začaly opravdu chátrat, bylo v oněch hodinách, kdy Maďar zasněně hledí za kroužky dýmu vystupujícími z hlavičky jeho dýmky, slyšet víceméně jen dvě jména. Jedno z těch jmen patřilo mému otci.

Druhé bylo jméno Rotschildovo. A to se našla v Uhřích i jiná jména, jež znalo každé dítě: takovým jménem byl například František Josef nebo starý Tisza – zatímco rty osob ženského pohlaví ševelily, když už ne jindy, tak alespoň ze sna, i jméno Jókaiho kmotřence, kníratého plavce Mihálye Tímára –, přesto však vážné, rozšafné a pečlivé obyvatelstvo země nelpělo, když už se dalo do snění, než na jméně mého otce nebo toho Rotschilda.

Kolikrát snil mladý vandrovník pod stářím schýlenými vrbami pohádkářkami, že silnici ubíhající před ním do dáli onen můj dávný otec dá do sněhobíla posypat solí, aby i uprostřed léta mohl přivézt Marii Terezii z Vídně do Kismartonu na moskevských saních, do nichž budou zapřaženi rychlí tažní jeleni!

Kolikrát valil oči, a obracel dokonce i hlavu zadunajský cestující, jenž beztoho nikdy nemá daleko k zádumčivosti, když vozka, vždy svižně máchnuv násadou biče, co chvíli ukazoval na zámky ze zlata a drahého kamení, na obrovité parky tiše podřimující pod hladivými doteky slunečních paprsků, na jezera stříbřitě se čeřící až po obzor, ze kterých občas vystrčila hlavu zlatá rybka, na obory, ze kterých vykukovaly srnky stejně krotce jako v dětských obrázkových knížkách..., a vozka brumlal zpod narezlého kníru: To také patří, sem přišel dativ jména mého otce.

A kovárna, kde dáme podkovat koně, také patří, sem přišel dativ jména mého otce. Když to shrneme: kdo by dokázal vyjmenovat všechny ty sladké tóny, které ve starodávných Maďarech rozeznívalo jméno mého otce, kdo, když to shrneme.

8. Otec se vzdával nerad, protože synovi moc nevěřil. A ten ho bez ustání tloukl a tloukl.

9. Náš rod byl pojmenován po růžovoprsté hvězdě Zoře. Zpočátku jsme žádné jméno neměli, úředníci uvádění v listinách a jejich klauzulích v prvních stoletích tisíciletí se tam vyskytují jen pod křestními jmény, pod rodovými jmény už vzácněji, a kde není jméno, není ani rod. (Rod nebo rodina je souhrnný název osob spojených navzájem pokrevním příbuzenským poutem společného původu, majících tutéž historickou minulost, a v důsledku toho patřících k sobě. Úcta k předkům a uctívání jejich památky je základem lásky k rodině a zároveň i vlastenectví.

A proto rod, který zanedbává svou minulost a nectí památku předků, přeřezává jeden z kořenů národního stromu života a tak dále.) Vždyť co dělá rod rodem? („Kdo je bratránek, o tom rozhoduji já.“) Stručně řečeno to, že jeho členové dokáží a troufají si říkat: my. A také to chtějí říkat. Snadno se jim to vyslovuje. A proto také potřebují jméno. Protože nemají-li jméno, jen němě otvírají papuli jako kapřík. My... pauza. Jen otvírej papuli, hošánku, jen ji otvírej, protože k žití potřebuješ vzduch.

Potřebuješ jméno. My Baradlayové. V okolí, v mokřinách Žitného ostrova, protože tam byl náš Donaueschingen, se jim (nám) říkalo rytíři Modrovousové. Blaubart, to není vhodné jméno, protože modrý vous mohl narůst kdekomu, zatímco některému rytíři Modrovousovi zase narůst nemusel, buď proto, že mu nenarostl, nebo že nebyl modrý. Prostě ani rytíři, ani Modrovousové. S tím se nedá zakládat ambiciózní rodina.

A samotné modrovousovství se jevilo být bohužel příliš konkrétním a mlhavě jednoznačným, jako by celá mišpoche pozůstávala ze samých kurevníků, třebaže k tomu pochopitelně docházelo dle individuálních dispozic. Když už; ačkoli nemajíce příslušných listin, i v tomto ohledu je třeba konstatovat, že tápeme v nejistotě. Jméno už se určitou dobu potloukalo kolem nás, vyšlo z nebe, vyšlo ze země a vyšlo z nás samotných, z těch vousů.

Je nabíledni, že hvězdou Modrovousů mohla být jedině Venuše, pátá planeta, hvězda lásky, symbol světského veselí, zpěvu, zvuků všemožných houslí, trumpet a píšťal, drahých klenotů a nádhery. Mimoto se k ní pojí zelená barva, vůně šalvěje, je nejblíže Slunci, v jednom roce je předbíhá, tehdy se jmenuje Lucifer, to jest Jitřenka, zatímco v druhém roce je dohání a tehdy se jmenuje Hesperus, to jest Večernice. Zora.

Jestliže člověk v Zořině hodině onemocní, je to dozajista zaviněno ženským plemenem. Klučina nebo dívčina, jestliže se v její hodině narodí, on bude neplodný a lze se obávati, že ani z jejího lůna nikdy plod nevzejde. Zrozenec této hvězdy je nadmíru změkčilý, a především pochybuje, pochybuje o tom, o čem by neměl, sám pod sebou si podřezává větev. Řeže a sází, řeže a sází.

Můj otec: kdo stojí pod Zorou, toho musí jímat děs a závrať, protože stojí v prázdnotě, ani zjitra, ani zvečera, není ani den, ani noc, nebe je prázdné, je vidět pouze jedinou hvězdu, nic než ten třesoucí se přísvit, to vibrující nic, které však je najednou větší a bohatější než cokoli jiného, hutné a lehké jako lososová pěna, pestré a přísné, je v pohybu a je stálé, hodina melancholie; kdo stojí pod Zorou, ten může s jásotem být u vytržení, neboť stojí v nynějšku, ve věčném – ó, ten faustovský moment, ať už je jakkoli žinantní! – nestahují ho slizké chaluhy uplynulého a netíží ho nezodpovědná budoucnost, není kde a kam, je nyní, zlatá přítomnost, stříbrný okamžik, železné bytí, až nakonec nezbude nic jiného než to železo, rez, krása a hrubost rzi, to opravdové, těžké drolení, materie v nemateriálnosti: můj otec.

10. Velký foliant z roku 1700, Trophaeum Nobilissimae ac Antiquissimae Domus Estorasianae, ta „nevkusně splichtěná“ snůška lží, „atentát na zdravý rozum“, obsahuje genealogii mého otce a 171 mědirytin v ní zobrazuje postavy smyšlených a skutečných předků od hlavy až k patě.

Část těchto ilustrací zhotovil jeden z knížecích dvorních malířů, jistý Petrus. Tatínkův mariánský a rodový kult mají společné kořeny, což pěkně symbolizuje i rytina na titulní stránce, na níž alegorie Udatnosti (Fortido), představovaná postavou Herkula, a Urozenosti (Generositas), zobrazená jako postava boha Marta, střeží síň, ve které anděl Cti (Honor), sem přijde jméno mého otce, nabízí korunu položenou na podušku, a ve které se Honor takořka jednoznačně zjevuje jako postava Panny Marie, na hlavě s uherskou korunou.

Jak nasvědčuje Trophaeum, odvozuje tatínek náš původ nejen od Adama, Noema atd., dále pak od pozdějšího Attily, ale i od ještě pozdějšího Csaby, od prince Csaby, z jehož krve podle jeho představ zároveň pocházejí i árpádovští králové. A tak vojvoda Eurs, který dle této fikce žil ze sedmi vojvodů přivedších předky Maďarů do nynější vlasti nejdéle, je ve své době vlastně suverénním vládcem a mimo to je bratranec svatých králů.

Z něho pochází náš praotec Estoras, jehož matka je nota bene Decebalova vnučka, dácká princezna Ida – víme, že mezi oblíbené neuskutečněné ideje mého tatínka patřilo i znovupřipojení Sedmihradska k Maďarsku. Estoras nezůstává nijak pozadu za svatým Štěpánem, neboť i jeho pokřtí svatý Vojtěch Slavníkovec a dá mu pochopitelně jméno Pavel. A pak už defiluje, konce nebere nedohledná řada předků, až po již skutečného Benedikta, který žil v 15. století.

Svazek uvádí v samostatné kapitole ony od první do poslední litery vymyšlené královské listiny vydané svatým Ladislavem, Ondřejem Jeruzalémským, Ludvíkem Velikým, Zikmundem, Matyášem atd., ve kterých se těmto – nikdy ovšem neexistujícím – ctihodným předkům udělují rozličné výsady.

Sám svatý Ladislav, podle svědectví jedné z těch smyšlených listin, má nesmírnou radost, že jeho drahý příbuzný pochází z rodu, který to někam dotáhl už za Ježíše Krista. Tatínek mimochodem na fiktivnost uvedených tvrzení poukázal. Sice persky, ale přece.

Přisuzuje zde našemu jménu novou etymologii. Podle ní se drak řekne persky Ezder, název rodu tedy vlastně znamená z Drakova, a ten drak není nic jiného než pták Noh v našem erbu, který s obnaženým mečem brání vlast. Ale nedost na tom: otec poté ještě sáhodlouze rozvádí, jak ne každý rod může doložit listinami tak prastarý původ.

Po Uhrách pobíhají i rody, zmiňuje se tatínek (!), staré pouhé dva tři tisíce let, neboť v důsledku všemožných ran seslaných na naši zemi lehly archivy popelem, ale to nevadí, vždyť přece vážně lze vzít v potaz stejně jen urozenost jdoucí ruku v ruce s ctností, chacha, nikoli původ, který sám o sobě se podobá nejvýše nabílené rakvi nadité hnusem.