Petra Hůlová: Stanice Tajga

HABLUND

Hablund byl nejprve nadšen. Těmi lány donekonečna se rozprostírajících lesů. Ani rozesílat si ve vlaku nechtěl, aby nepřišel o kus té parády míhající se temné zeleně. Tlukotem pražců mu tlukotalo srdce. Jen škoda, že okýnko bylo tak zmazané. Otírat je zevnitř rukávem vůbec nepomáhalo.

Byl samouk a na tuhle cestu si vlastnoručně našetřil. Malá, po otci zděděná továrna na obvazy mu přes válku slušně vydělala. Část peněz nechal doma ženě a za to ostatní koupil v Kodani lístek do první třídy a v Moskvě fotografické zařízení, aby o něj hned na ruských hranicích nepřišel. Doporučujících dopisů, které měly obměkčit ruské úřady a alespoň částečně uklidnit podezřívavou tajnou policii, měl hned několik. Od dánských komunistů, u kterých se na pár měsíců zapsal, od spolku přátel Sovětského svazu, kde znal dva bláznivé nadšence, i od sdružení botaniků, jehož členem byl Hablundův prastrýc. Poměry v Sovětském svazu krátce po válce nemohl podcenit. Už takhle to bylo bláznovství.

Peníze mu manželka všila do různých podšívek oblečení, něco měl v dvojité podrážce od bot. Za co to tam smění, přesně nevěděl. Pro ten případ vzal i baterky, nože, kotouč smirkového papíru, pláštěnky, sekerky, pytel dánských sladkostí, bonbonů sladkých i slaných a nakonec i velké balení prvotřídního tabáku. Na zádech se mu kymácel tak velký batoh, že se s ním ani v předsíni nevešel před zrcadlo jejich kodaňského bytu. A přitom se tak moc chtěl takhle vidět. Pan cestovatel.

Marianě mu napekla a navařila, nedala si to vymluvit, i když celé přípravy provázela bědováním. Jenže Hablund byl rozhodnut. Potřeboval se konečně nadechnout z plných plic čerstvého vzduchu, l když s Kodaní to tak špatně nevypadalo, Dánsko se podařilo před válkou ochránit, poválečná Evropa byla spáleništěm s mrtvou duší, jak říkal. Jejich moderní byt vybavený záchodem, teplou vodou, ústředním topením a koupelnou, vymoženostmi, kterými oplývala pouhá čtvrtina dánských domácností, se mu zdál malý k zalknutí.

Musela k tomu přispět předválečná tíseň, k tomu milostnému pobláznění, co spolu pár měsíců opravdu prožívali. Ale kvůli Marianě neodjížděl. Kroužek z prstu sice těsně před odjezdem na nádraží sundal z prstu, vložil do krabičky a hodil do šuplíku k účtenkám, ale měl ji rád a mít i bude.

I když almaru lékárny ani bibli s sebou netahal, cítil poslání. Tam někde ještě jako by čekal, že dostane možnost. Nebudit se do konce života každé ráno v pyžamu s pohledem na ten stejný roztomilý lustr a s vidinou práce, která ho otravovala i bavila přesně v tom poměru, který by označil za nudný. Něco sem z té dálky přinese. Za jak dlouho to bude, přesně nevěděl. Odhadl to na tři měsíce jen proto, že delší pomyšlení by žena nesnesla a přátelé by jej měli za ještě většího blázna. Vízum měl jen na čtyřicet dva dní s tím, že až se v Rusku zaregistruje, je šance, že mu to na místě prodlouží. Delší vízum přes Inturist nedávali. I kvůli tomuhle ho Rusové vyslýchali. Musel doložit, kam jede a proč. Nakonec mu to prošlo. Výmysly a bumážky, co neexistovaly. Bál se, že ho budou cestou špehovat. Nějací dva v černém, co budou ve vlaku sedět naproti němu a obličej schovávat za novinami. Nikoho takového s ním ale buď neposlali, anebo si jich Hablund nevšiml.

S Burem, otcem Kekeho Kavaryče, se Hablund seznámil hned první den, kdy do Charyně v létě šestačtyřicátého přijel. V luxusním kupé s umyvadýlkem a zrcátkem, jež skrývalo skříňku s hřebínkem a kalíškem na teplou vodu, si připadal jako král. A pak i když už stál na vlakových schůdcích. Chystal se sestoupit na peron i s bagáží a znenadání ho ofoukl ostrý vítr sibiřského léta. Šleh žíněné oháňky, pak to zažil ještě mockrát. I to páchlo tak nějak po koni, zdálo se mu. Inu kůň, to je na Sibiři někdo.

Hablund cítil, jak má dokořán otevřené srdce a je připraven být mnohem chápavější a velkodušnější než v Kodani. V jejich bytě, který mu připadal stísněný, i když na počet metrů nebyl, ale Marianě ke zděděným krámům přidávala další a navrch svoji vlastní hloupost. Že tam v Dánsku něco má, firmu a Marianě, zapomněl Hablund ve vlaku už krátce za Moskvou. Těsně před Charyní si na Marianě přesto vzpomněl. Někde tam je a čeká. Pocit, že počítá dny, jen co odjel, byl Hablundovi protivný. Aby ho něco tahalo domů, dřív než pořádně začal s výpravou, to po tak náročných přípravách neměl zapotřebí. A tak místo aby myslel na Marianě, si těch posledních pár hodin před Charyní přeříkával, co všechno si vzal s sebou a jestli na něco nezapomněl. Kameru měl, to bylo hlavní. K ní všelijaká virglata, otevřel radši tornu a po hmatu všechno překontroloval. K technickým typům nikdy nepatřil, předtím měl jen výletní aparát, s kterým se fotografovali s Marianě. S úsměvy vedle sebe nebo s přáteli, když měl někdo z nich výročí.

Kamera, kterou měl s sebou Hablund teď, a i ten fotoaparát, to bylo něco jiného. Prvotřídní kvalita z druhé ruky od moskevského prodavače, když čekal v metropoli na přestup. Nechal tu koupi až na Rusko, bál se, aby mu fotoaparát nezabavili hned na hranicích. Čert vem, že ho prodavač okradl, protože byl cizinec. Šel potom Hablunda vyprovodit až na nádraží. Možná že byl od tajné policie právě tenhle, kdoví, v Moskvě si nebyl jistý ničím. Snad by Marianě i dokázal přesvědčit, že pro něj má smysl, aby někam odjel, kdyby to nebyla Charyň, ale Londýn, Řím nebo alespoň Peking. To by chápala, ale do Charyně a na Kavaši? Možná jí Hablund měl říci něco jiného, aby si nedělala takovou starost. Aby mu tu cestu přála a nesnažila se mu ji jen za každou cenu do poslední chvíle vymluvit. Ještě na nádraží, když už měl zavazadla v kupé a vystoupil, jen aby jí dal polibek, s tím zase začala.